Prof. ThDr., Th.D. Karel Skalický

„Jen jsme přijeli na Westbahnhof, tak odtud jsem poslal telegram svému příteli, kterej jedinej věděl, co chci dělat, a s kterým jsem měl domluvený, že on s tím telegramem potom půjde k mým rodičům a řekne, co jsem proved. A tak tam jsem mu poslal telegram – domluvenej: ‚Máme kluka!‘ No a pak jsme šli vod jednoho řeholního domu ke druhému a prosili jsme o přijetí.“

„Stalo se, že po roce, zase na Velikonoce, jsme se setkali v jedné kavárně nebo vlastně v jedné hospodě před nádražím a tam, jak jsme tak trochu popíjeli pivo, tak on najednou říká: ‚No, Karle, až se sem na prázdniny vrátíš a nenajdeš mě, tak se nediv, protože já jdu pryč.‘ A já se ptám: ‚Ach, to tě přeložili někam?‘ A on říká: ‚Ne, nikam mě nepřeloží, já sám odcházím.‘ A já se ptám hned samozřejmě: ‚Kam?‘ A on říká: ‚Za hranice.‘ Já jsem byl překvapenej. ‚Neblbni, opravdu, za hranice a to chceš štípat dráty?‘ ‚Jo, já jsem si to prostě zmák, já cestu znám dobře a tentokrát se mi to podaří.‘ No, zkrátka, když mně řek, že chce odejít a že si na to troufne, a já jsem se tedy divil, tak on najednou se mě zeptá: ‚Nechtěl bys jít se mnou?‘ To jako mě zaskočilo, začal jsem couvat. Začal jsem říkat: ‚No jo, víš, Pavle, vono… já nemám dokončený studia a já nerad něco nedokončuju. Kdybych měl ty studia dokončený, tak bych šel jistě hned, ale takhle…‘ A jak tak mluvím, tak to druhé já zase ve mně najednou jako kdyby se mně začlo smát. A mně říká: ‚Karle, teď se vytáčíš, teď máš strach, ale hele, teď je ten moment, jestli tenhle moment zameškáš, tak už budeš jenom hnít.‘“

„Pavel štípal tu první bariéru. Šlo mu to dost těžko, ale nakonec ji proštípal a přišli jsme k tej druhej bariéře. A tam byly vidět ty izolátory, že, a na těch izolátorech ty dráty a on těma kleštěma se dotknul těch elektrickejch drátů a nebyl tam žádnej proud. Tak jednoduše jsme přeštípli tyhle dráty, šli jsme k tej třetí bariéře, tu jsme taky potom přeštípali a za tou bariérou potom, tam byl takovej zoranej pás, že, kde jsme nechali svoje stopy, ne, a teď už jsme mysleli, že máme vyhráno a že teď už stačí běžet k hranicím a tam prostě přejdeme už hranice. Jenomže tak jednoduché to nebylo.“

„Pak jsem se dověděl, že najednou Pavel Třebín je v Československu. A tak jsem se ještě ptal na kongregaci seminářů a tam jsem se dověděl, že kongregace seminářů zamezila jeho svěcení na kněze. Takže, domníval jsem se, tím, že najednou on viděl, že cesta ke kněžství je v zahraničí pro něj uzavřena, tak že neváhal dát se do služeb státní policie, jít na československý vyslanectví, vrátit se tam do Československa a tam se dát vysvětit. Vysvětil ho prý tenkrát biskup Pobožný, slovenský biskup. S jakým doporučením nebo s jakým svědomím ho světil, to nevím. Rozhodně tedy ho musel světit pod nátlakem policie. A on se tedy skutečně potom tím knězem stal. Když pak jsem já jako už italský občan se vrátil na několik dnů do Československa, tak tam jsem se dověděl od jednoho našeho kněze, že prostě Třebín je agent. Já jsem byl pořád toho mínění, že vlastně on odcházel s čistým svědomím, s vůlí stát se knězem v zahraničí, a že teprve, když mu to bylo znemožněno, tak že teprve potom se rozhod pro spolupráci s policií. Jenomže z těch dokumentů, který vyšly najevo po revoluci, vyplývá jasně, že on už tam byl poslán jako informátor. Takže já najednou jsem viděl celé své dobrodružství v jiném světle. Jaksi, najednou jsem viděl, že jakoby, jsem byl zatažen do hry, o které jsem neměl vědomí, jo, protože v životě by mně nepřišlo na mysl, že budou posílat někoho jako špiona do Říma, do Československý bohoslovecký koleje. To prostě bylo mimo veškerý moje představy. Takže tady jsem vlastně nevěda kryl cosi, jo, o čem jsem neměl tušení.“

„Když jsme vyjížděli z Prahy tím rychlíkem, kterým já jsem tolikrát jezdíval vždycky domů, ne, tak to mně bylo trochu… nemůžu říct smutno ani úzko, bylo mně prostě divně. Bylo mně, jako kdyby všecko bylo nějak neskutečný, jako kdybych teď se dopouštěl něčeho tak… prostě nerozumnýho, ne, mimo jakoukoliv, bych řek, rozumnou úvahu, a přesto jdu, jo, a nevím vlastně ani proč, no to bylo… to bylo… to bylo velmi divný. Zvlášť potom, když jsme přijeli do Budějovic, tak tam ještě jako ten hlas naléhal: ‚Ještě se můžeš vrátit. Můžeš jít domů. Tady máš přece rodiče, ne?‘ Ale zase byl strach, že třeba já se s těma rodičema teď na nádraží setkám. Čímž jako všecko padá, ne? Samozřejmě vo tom nevěděli. Zkrátka, nakonec v Budějovicích, tam jsme sice museli čekat ještě na vlak, no, ale potom jsme nasedli do vlaku na Horní Dvořiště a tam najednou jako kdyby všechno ze mě spadlo. Protože teď jsem si řek: ‚Tak, a teď se už nemůžeš vrátit, teď jako kostky jsou vrženy a teď uvidíme, jak to dopadne.‘“

„No a tak v naději a v nadšení, že už jsme teď u hranic, a když přejdeme Malši, tak že jsme v Rakousku, tak tam jsme si našli takový místečko, kde můžeme prostě jít do vody, a svlíkli jsme se a já jsem skočil do vody. Jenomže tenkrát Malše, ono už pršelo asi čtrnáct dní předtím, a ona byla dosti rozvodněná, jo. Takže já jsem tam tenkrát v tej Malši stál akorát prostě pod bradu. Vzal jsem si na hlavu prostě svoje věci, ne, a teď jsem prostě chtěl přejít Malši, jenomže najednou mně uklouzla noha. Naštěstí jsem se chytil takový větve, jo, takže jsem neztratil rovnováhu a drže se tý větve, tak jsem nakonec tu Malši přešel, ty šaty jsem tam složil, vrátil jsem se pro Pavlovy šaty, ty jsem taky tam potom nazpátek přenes, no a potom ještě pro Pavla taky, abych prostě mu pomoh dojít. No jenomže tam bylo tolik kopřiv, že když jsem prostě do tý Malše skočil, vlastně já jsem po zadku, po kopřivách, sjel do tý Malše, takže potom mě dlouho, dlouho pálil zadek právě z těch kopřiv.“

„Vstoupili jsme tedy do lesa a vona byla ale taková tma, že vlastně jsme neviděli, ani kam šlapeme a ani kam jdeme, čili aby náhodou si člověk vo nějakou větev nevypích voko, tak jsme šli prostě s rukama takhle před obličejem, ne. Drželi jsme tu cestu jenom tak, že jsme viděli takhle nahoře takovej světlejší pruh, jo, takže to nás tak drželo přibližně, že asi jsme tedy na té cestě. Šli jsme velmi pomalu a to bylo dosti… bych řek… náročný na nervy. Zkrátka asi tak po hodině takového pomalého pochodu… touto temnotou, najednou začalo před náma svítat a Pavel říká: ‚Vidíš, tak tady už to končí, ten les, teď za chvíli budem u drátů.‘ Tak jsme vyšli z lesa a teď jdeme ještě dál, dál, dál, tak asi, no, patnáct dvacet minut, ani ne možná… a najednou vidim před náma prostě takovou tu řadu těch černejch sloupů, jo. No, jakmile to Pavel viděl, tak říká: ‚No vidíš, tak už jsme u drátů, tak teď se musíme vrátit.‘“

„No a teď jsme nastoupili cestu nahoru svahem k té státní silnici, která vede do Lince. Když jsme na tu silnici došli, tak tam jsme se zastavili. A odtud se totiž skýtá krásnej pohled na Československo – zpětnej. A tak jsme tam stáli a dívali jsme se na vlast naši. Tam mě, bych řek, tak zachvátil takovej stesk, že opouštím vlast. Jenomže já jsem si hned říkal: ‚Ne, já ji neopouštím, já odcházím, abych se vrátil.‘ Todlecto, že odcházím, abych se vrátil, to jsem si říkal několikrát ve vlaku, když jsme jeli z Prahy do Budějovic, to jsem si říkal několikrát ještě, když jsme z Budějovic jeli do Horního Dvořiště, to jsem si říkal zase tam, když jsem stál na té cestě a díval jsem se domů. A jak se tak díváme, tak najednou jedna vystřelená raketa, druhá vystřelená raketa, najednou jsme viděli, jak se rozsvítily reflektory, zkrátka přesně dvě hodiny poté, co my jsme přeštípali dráty, tak najednou tam byl poplach. Takže jsme si řekli: ‚A hele, v Československu je poplach.‘“