Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. ThDr., Th.D. Karel Skalický (* 1934)

• narozen 20. května 1934 v Hluboké nad Vltavou

• 1945 - 1948 reálné gymnázium v Českém Krumlově

• 1948 - 1952 gymnázium v Praze

• 1953 - 1956 fakulta mechanizace zemědělství v Praze

• 15.-16. 6. 1956 ilegální přechod hranic

• 1956 - 1962 studium filozofie a teologie na Papežské lateránské univerzitě v Římě

• 23. 12. 1961 vysvěcen na kněze v Lateránské bazilice

• 1962 - 1965 asistentem mládeže v Oratoriu svatého Petra ve Vatikánu

• 1. 1. 1966 - 17. 5. 1969 druhým sekretářem kardinála Josefa Berana

• 1967 - 1990 redakce exilového časopisu Studie

• od roku 1968 vyučoval na Lateránské univerzitě

• 1970 - 1985 kaplan v Generálním domě školských bratří Maristů v Římě, zároveň duchovní správce českých uprchlíků v Itálii

• 25. 11. 1982 řádným profesorem fundamentální teologie

• 23. 10. 1987 byl jmenován Janem Pavlem II. monsignorem

• březen 1994 návrat do České republiky

• od 1. 4. 1994 farářem v Hluboké nad Vltavou

• 1996 - 1999 děkanem Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• 2006 řád T. G. Masaryka

• 2010 obdržel čestný doktorát Univerzity Palackého v Olomouci

• 2013 emeritní profesor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Osudové setkání

Karel Skalický studoval v Praze na Vysoké škole zemědělské fakultu mechanizace zemědělství, vášnivě hrál na klavír, avšak navzdory studovanému oboru tíhl k duchovnímu povolání. K definitivnímu rozhodnutí odejít z Československa, studovat teologii a stát se knězem jej přivedla celá řada událostí, jejich sled se však rozběhl na Velikonoce v roce 1955. Tehdy prožil osudové setkání.

„Bylo to v roce 1955 na Bílou sobotu, šel jsem s rodiči na liturgii velikonoční v budějovické katedrále. Když tato liturgie skončila, tak rodiče šli ještě někam jinam a já jsem šel domů.“ Když procházel Hroznovou ulicí, zastavil se před obchodem s hudebninami. Za výlohou bylo několik výtisků not Petra Iljiče Čajkovského Italské capriccio. Prohlížel si noty a najednou se za ním ozvalo: „Tak co, příteli, troufl byste si na to?“ Muž, který jej oslovil, byl asi o deset let starší než tehdy jedenadvacetiletý Karel Skalický.

„Teď ještě ne, ale jednou si na to troufnu.“ Tehdy ještě pamětník pomýšlel na dráhu klavíristy. Hovor se zapředl, až najednou jej neznámý překvapil otázkou: „No a na teologii jste nikdy nemyslel?“

„‘Ne, nemyslel.‘ V tom okamžiku jsem ale věděl, že kecám,“ pokračuje Skalický. Svou rychlou odpověď tedy poněkud bere zpět. „No jo, vlastně jo, myslel jsem na to dvakrát, ale to nepřichází v úvahu.“

„Proč?“ ptá se neznámý.

„No protože se chci oženit a mít rodinu a knězem se zrovna stát nechci, tak to nepřichází v úvahu.“ Poté se již zakrátko rozloučili. Když pak šel domů, provázel jej však stále divný pocit, že toho muže neviděl naposledy, že tím to nekončí. A skutečně. Zhruba po měsíci přijel z Prahy domů, tam však nikdo nebyl, a proto se Karel Skalický rozhodl, že se půjde projít do města, kde třeba potká rodiče. Na mostě mezi ulicí Na Sadech a Plachého ulicí vidí proti sobě přicházet onoho neznámého člověka, který mu před měsícem položil palčivou otázku týkající se kněžství. „Poznali jsme se. On měl v ruce knížku, a tak jsme začali mluvit.“ Během rozhovoru se jej neznámý zeptal, zda zná knihu, kterou měl v rukách. Byla to kniha Tomáše Kempenského Následování Krista. Karel Skalický řekl, že ne, že ji nezná. „A nechtěl byste si ji přečíst?“ Pamětník si tedy knihu půjčil. Neznámý se jmenoval Pavel Třebín, a ještě než se rozešli, domluvili se, kdy se příště sejdou, aby mu Karel Skalický mohl knihu vrátit. Pod vlivem této četby se pak rozplývají poslední (rozumové) překážky, které se mladému Karlovi stavěly do cesty ke kněžství. Jeho negativní odpověď na otázku kněžství se postupně přerodila do pevného rozhodnutí knězem se skutečně stát.

Teď je ten moment! Jinak už budeš jenom hnít!

O příštích Velikonocích již můžeme Karla Skalického s Pavlem Třebínem nalézt jako přátele v družném rozhovoru u piva v jedné hospodě u českobudějovického nádraží. Zde však Třebín Karlu Skalickému sděluje zásadní novinu. „Až se sem na prázdniny vrátíš a nenajdeš mě, tak se nediv, protože já jdu pryč.“ Karel Skalický původně myslel, že jej někam přeložili, protože Třebín pracoval pro podnik Jídelny a restaurace. Překvapen je teprve, když Třebín odvětí: „Ne, nikam mě nepřeloží, já sám odcházím.“

„Kam?“ nechápe stále pamětník.

„Za hranice.“

Karel Skalický se diví a ptá se, jak to chce provést, vždyť je to skoro nemožné, musí se stříhat dráty. Třebín byl ale přesvědčen, že se mu to podaří. Tvrdil, že to má promyšlené a že si na to troufne. Skalický ale pochyboval, protože měl od otce a jeho přátel poměrně přesnou představu o tom, jak železná opona vypadá. Nebyly to totiž jen dráty, ale celá řada možných potíží a kontrol, ještě než se člověk dostane k zakázanému pásmu. Když se takto Karel Skalický divil, přišla od jeho přítele opět nečekaná a zásadní otázka. „‘Nechtěl bys jít se mnou?‘ To mě zaskočilo a začal jsem couvat,“ vzpomíná. Vymlouval se, že musí dokončit školu, že nerad odchází od rozdělané práce. V ten okamžik ale opět zaslechl svůj vnitřní hlas, své druhé já, které se mu vysmívá a říká: „Teď se vytáčíš, Karle, teď máš strach, ale hele, teď je ten moment, jestli tenhle moment zmeškáš, tak už budeš jenom hnít.“ V tu chvíli se rozhodl…

„Jo, Pavle, jdu!“ Zeptal se ho jen ještě, kdy chce jít. Třebín řekl, že v pátek 15. června (1956), měli tedy zhruba dva měsíce na přípravu. V této souvislosti Karel Skalický vzpomíná na příhodu z doby, kdy ještě studoval na žižkovském gymnáziu, které bylo v Kubelíkově ulici. Jednoho dne, krátce před maturitou, šli se spolužáky domů, ale dlouho nejela tramvaj. Rozhodli se, že si čekání zkrátí v blízkém hostinci, kde narazili na rozčileného staříka, který musel ukončit svou živnost jasnovidce. Studenti si od něj nechali vykládat z ruky. Skalickému tento děda předpověděl, že své štěstí má hledat na jihu, a také, že pátek bude jeho šťastným dnem. „No, Pavle, uvidíš, že to dopadne dobře, jdeme na jih a jdeme v pátek,“ uzavřel toto setkání Karel Skalický.

Plány a cesta

Bylo domluveno, že Třebín přijede za Skalickým do Prahy ve čtvrtek 14. června, projdou se po Praze a zajdou si do Divadla hudby, které měl Skalický velice rád, na koncert. V pátek pak chtěli jet vlakem do Budějovic a pak dále vlakem směrem na Horní Dvořiště. Trasu navrhl Třebín, protože tvrdil, že už ji dobře zná. V těch končinách byl svého času jeho otec, který už byl v té době v emigraci ve Vídni. Proč už byl Třebínův otec ve Vídni a jak se tam dostal, se Karel Skalický nedozvěděl, i když se s ním pak ve Vídni také setkal. Každopádně důvěřoval Třebínovi. Ve vlaku z Prahy do Českých Budějovic jej provázely pochybnosti a divné pocity. Po té cestě mu připadalo všechno jako neskutečné. „Bylo to, jako kdybych se dopouštěl něčeho tak nerozumnýho, mimo jakoukoliv rozumnou úvahu, a přesto jdu a nevím vlastně ani proč, to bylo velmi divný.“ Rodiče o ničem nevěděli. Vše muselo být velmi dobře utajené. Nakonec však nasedli do vlaku na Horní Dvořiště a tam z něj všecko spadlo. „Kostky jsou vrženy a teď uvidíme, jak to dopadne.“ V Kaplici do vlaku přistoupili příslušníci Pohraniční stráže, prošli vlak, ale Skalického s Třebínem si k jejich nemalé radosti nevšimli. To se však změnilo před příjezdem do stanice Rychnov nad Malší, která se dnes jmenuje Rybník. Hlídka přišla přímo k nim, legitimovala je, ale spokojila se s vysvětlením, že jedou do Rychnova. Oba byli původem z Českých Budějovic, a tak bylo dost dobře možné, že tam jedou za příbuznými nebo nějakým známým. Štěstí bylo, že jim hlídka nekontrolovala zavazadla. Mimo jiné by v nich totiž našla velké izolované kleště na štípání elektrických drátů, kompas, speciální mapu a v tubě na aspirin šedesát amerických dolarů. V Rychnově nad Malší tedy vystoupili z vlaku a začalo hustě pršet. Za úkryt tak namísto lesa zvolili dřevěnou boudu u silnice, která vede z Budějovic do Lince. Tam čekali na tmu. Kromě toho, že kolem projela kolona Pohraniční stráže, se nic zvláštního nestalo a okolo deváté hodiny večer bylo možné vyrazit k hranici. „Najednou, tak v posledním okamžiku, mě napadlo, celkem blbá myšlenka, protože všecko bylo mokrý: ‛Počkej, Pavle, já si musím vyhrnout kalhoty, abych si je nenamočil.’ Tak ještě jsme nevyšli, a vtom najednou vyjelo z lesa auto Pohraniční stráže, takže kdybysme bejvali vyšli, tak by nás tam viděli a jistě by nás kontrolovali.“

Cestou k hranicím

Z dřevěné boudy u silnice se vydali směrem k lesu a odtud lesní cestou až k řece Malši. Třebín měl zjištěno, že v těch místech má být přes řeku padlý kmen stromu. Po chvíli hledání jej skutečně našli, a ačkoliv byl kluzký, podařilo se jim po něm dostat přes řeku. Třebín vedl Karla Skalického v dešti k další lesní hradbě, kde měla začínat cesta vedoucí k drátěným bariérám. Hledání v husté tmě bylo obtížné a Karel Skalický vzpomíná, že si museli i trochu svítit, což bylo nebezpečné. Když cestu objevili a ponořili se do lesa, obklopila je ještě hustší tma. Postupovali velice pomalu, s rukama před sebou, neboť hrozilo, že si poraní oči o větve stromů. Orientovali se jen podle úzké světlejší štěrbiny mezi korunami stromů. Karel Skalický vzpomíná, že postup lesním porostem byl náročný na nervy. „Zkrátka tak asi po hodině takového pomalého pochodu touto temnotou najednou začalo před námi svítat.“ Vyšli z lesa a po krátkém pochodu se ocitli před řadou černých sloupů - tváří v tvář železné oponě. Vrátili se rychle do lesa, neboť po levé straně si všimli pozorovací věže. Když je znovu pohltila lesní temnota, z věže vyšlehl plamen a okolí ozářila světlice. Nezbývalo než čekat, až přejde stráž. „Měli jsme s sebou nějaký rohlíky a Praděda jsme měli, tak jsme pojedli ty rohlíky a trochu se napili z Praděda.“ Po krátkém čekání uviděli světlo. Blížila se hlídka Pohraniční stráže. Naštěstí hustě pršelo a zdálo se, že hlídka nemá psa. Stráž kolem nich bez povšimnutí prošla. Počkali ještě tak čtvrt hodiny. „A šli jsme na to.“

Tři bariéry a ty ostatní

Pavel Třebín štípal první bariéru. „Šlo mu to dost těžko…“ vzpomíná Karel Skalický, ale nakonec ji proštípal a přišli k druhé bariéře. Izolovanými kleštěmi zkoušeli, zda je v drátech proud. Žádná elektřina v nich ale nebyla. Proto je celkem snadno přeštípli; podobně lehce šla překonat i bariéra třetí. Za ní byl zoraný pás, kde uprchlíci zanechali svoje stopy. „To už jsme mysleli, že máme vyhráno a že teď už stačí běžet k hranicím a tam prostě přejdeme už hranice, ne? Jenomže tak jednoduché to nebylo. My jsme chvíli běželi bez problémů, ale najednou jsme se začali bořit. Byl tam močál a nevěděli jsme, jak je hlubokej.“ Začali tedy zmateně pobíhat před močálem napravo a hned zase nalevo. Čas běžel a nezdálo se, že by močál bylo možné nějak obejít. Pustili se tedy jeho středem. Věděli, že za dvě hodiny totiž půjde další hlídka a objeví stopy jejich útěku. Tou dobou tedy již museli být mimo Československo. Močál naštěstí nebyl moc hluboký, asi jen pod kolena. Na obzoru se objevila černá kulisa olší roubících Malši, která v těch místech tvoří hranici. V nadšení, že už jsou téměř v Rakousku, se rozhodli řeku přebrodit. Řeka byla ale rozvodněná, protože předtím asi čtrnáct dní pršelo. Našli místo, kde bylo možné dobře vlézt do vody, svlékli si šaty a pustili se do proudu. Karlu Skalickému byla voda až po bradu, balíček již tak mokrého oblečení měl na hlavě. Brodit se šlo ztěžka, byl tam silný proud a na dně kluzké balvany. Pamětník brodil řeku celkem třikrát. Se svými a Třebínovými šaty a nakonec pomáhal přes vodu i samotnému Třebínovi. „Jenomže tam bylo tolik kopřiv, že když jsem prostě do tý Malše skočil, vlastně já jsem po zadku, po kopřivách, sjel do tý Malše, takže potom mě dlouho, dlouho pálil zadek z těch kopřiv.“ Za řekou už mysleli, že jsou v Rakousku, jenomže po chvíli chůze se před nimi opět objevila řeka lemovaná roštím. Tehdy se jim tedy alespoň zdálo, že to byla řeka, později se ale ukázalo, že to byl náhon k mlýnu, který v těch místech leží hned za hranicí na její rakouské straně. Přes vodu se jim znovu nechtělo, a tak se vydali podél řeky, až narazili na můstek přes vodu a za ním bylo stavení. Třebín se zaradoval: „Vidíš, tak sem jsme měli dojít.“ Třebínův plán tedy vyšel. Vydali se rychle po svahu směrem ke státní silnici vedoucí na Linec. Z kopce u dnešní kaple Panny Marie Sněžné je vynikající výhled zpět do údolí na českou stranu. Tam se zastavili a dívali se na hraniční pásmo z výšky čerstvého exilu. Karel Skalický vzpomíná, že jej tam zachvátil veliký stesk, že opouští vlast. „Jenomže jsem si hned říkal, ne, já odcházím, abych se vrátil.“ V tu chvíli začal na hraniční čáře poplach, celý prostor byl najednou osvětlen světlicemi a reflektory.

Od státní silnice na Linec do Říma

Oba uprchlíci nastoupili pěší cestu do Freistadtu. Šli po silnici a jen asi jednou se rozhodli skrýt před projíždějícím autem, protože se báli, aby je případná hraniční stráž Rakouska neodvezla zpět. Ráno pak stanuli na freistadtském náměstí u sochy Panny Marie. Na dolním konci náměstí stál autobus. Zeptali se řidiče, zda by je neodvezl do Lince, že v noci uprchli z Československa a chtějí se přihlásit v Linci na charitě a požádat o pomoc. Když řekli, že jsou oba kandidáti kněžství, dostalo se jim v autobuse milého přijetí. Cestující mezi sebou dokonce vybrali do klobouku nějaké peníze, které jim po příjezdu do Lince předali. „To byla úžasná pomoc.“ V Linci jim také vyšli vstříc, dostali nějaké jídlo a peníze na cestu do Vídně. „Jen jsme přijeli na Westbahnhof, tak odtud jsem poslal telegram svému příteli, kterej jedinej věděl, co chci dělat, a s kterým jsem měl domluvený, že on s tím telegramem potom půjde k mým rodičům a řekne, co jsem proved.“ 

„Máme kluka!“ zněl text telegramu. Poté se vydali na cestu po řeholních domech ve Vídni, aby požádali o přijetí. Toho se jim však nikde nedostalo, poněvadž zrovna v tu dobu se ve Vídni konala intronizace kardinála Königa a řeholní domy byly přeplněné účastníky této slavnosti. Nezbývalo tedy než se přihlásit na policejní stanici. První noc na svobodě tedy strávili uprchlíci ve vězeňské cele. Dostali cizinecké pasy a na druhý den se jim podařilo kontaktovat Třebínovu sestřenici a později i jeho otce. Po uvedení nového vídeňského kardinála do úřadu se oba kandidáti kněžství dostali do kláštera dominikánů, kteří jim pomohli najít místo u premonstrátů v Gerasu. Pavel Třebín byl totiž již premonstrátský klerik. V Gerasu pobyli dva měsíce a odtud putoval nejprve Karel Skalický a později i Třebín do československé koleje Nepomucenum v Římě.

Příběh po letech znovu ožívá

Zdálo by se, že zde příběh jednoho útěku z Československa končí. „Musím to ještě dopovídat,“ poznamenává však nakonec Karel Skalický. Pro něj dopadl odchod velice dobře, jenže Třebín svá studia v Nepomucenu nedokončil pro neshody se spolubratry a s vedením koleje. Po svém odchodu z Říma odešel do Klagenfurtu, kde se pokusil znovu o dokončení studií a kněžské svěcení. Karel Skalický zůstal v Římě, a kontakt s Pavlem Třebínem byl proto ztracen. Po nějakém čase, to když už byl Karel Skalický vysvěcen, jej žádal Třebín dopisem o doporučení pro své vlastní kněžské svěcení. „Já jsem mu tenkrát do toho Klagenfurtu to doporučení napsal, jenomže oni ho potom vyhodili i z Klagenfurtu a pak jsem se dověděl, (…) že Pavel Třebín je v Československu.“ Karel Skalický se zajímal na kongregaci seminářů v Římě o Třebínův případ a zjistil, že ta zamezila jeho kněžskému svěcení. Proto se domníval, že proto se dal do služeb StB a vrátil se do Československa, kde jej prý na kněze vysvětil slovenský biskup Pobožný. „S jakým doporučením nebo svědomím ho světil, nevím. Rozhodně však ho musel světit pod nátlakem státní policie.“ Když se Karel Skalický, už jako italský občan, vrátil na pár dní do Československa, dozvěděl se, že Pavel Třebín je agent StB. Pamětník byl vždy přesvědčen, že Třebín odcházel do zahraničí s čistým úmyslem stát se knězem, a že teprve když se mu tato možnost uzavřela, rozhodl se pro spolupráci se státní policií. Jenomže „z dokumentů, které vyšly najevo po revoluci, vyplývá jasně, že on už tam byl poslán jako informátor, a že jako informátor nějak tedy fungoval už tam“, vzpomíná Skalický. Najednou se mu celé dobrodružství z padesátých let vyjevilo v jiném světle. „Najednou jsem si uvědomil, že jsem byl zatažen do hry, o které jsem neměl vědomí (…).“ Karel Skalický hovoří o tom, že by ho ani nenapadlo, že komunistický režim pošle do římské bohoslovecké koleje svého agenta. Ze současné perspektivy to však již chápe, neboť se začal připravovat model koexistence ve vztazích církve a státu v bývalém Československu a z toho důvodu režim zřejmě potřeboval informace i z této oblasti. „Tady jsem vlastně nevěda kryl cosi, o čem jsem neměl tušení.“ Karel Skalický však tuto zkušenost interpretuje také jemu vlastní teologickou optikou. Špion Třebín byl pro Skalického jakýmsi archandělem Rafaelem, který byl od Hospodina poslán, aby jej „převedl ze země otroctví do země svobody“. Karel Skalický hovoří o tom, že vůči Třebínovi nikdy necítil žádnou zášť. Jen lituje, že když se po revoluci mohl natrvalo vrátit do vlasti, nenaskytla se příležitost pro osobní setkání, kdy by si vše mohli osobně vyříkat.