Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Sklenář (* 1922)

• narozen v roce 1922 v obci Vacanovice poblíž Olomouce

• otec byl legionářem v Rusku

• ukrývání zbraní ve Vacanovicích

• otec za německé okupace vězněn

• otec přežil pochod smrti

• tragédie v Přestavlkách 30. dubna 1945

• kolektivizace

• soud za napadení zmocněnce ministerstva výkupu

• vstup do JZD Vacanovice pod podmínkou dokončení vysoké školy

• pamětník žije ve Vacanovicích

Ing. Jan Sklenář se narodil v roce 1922 ve Vacanovicích na Olomoucku v rodině druhého největšího hospodáře v obci. Krátce po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem rodina ukryla na svém hospodářství velkou dodávku zbraní od odbojové organizace Obrana národa. Po prozrazení byl otec Jan Sklenář starší v roce 1943 zatčen a hrozil mu trest smrti. Díky pomoci známých a zásahu německého státního návladního Rolanda Jarosche otce nakonec odsoudili „jen“ k šesti letům vězení. Ze spolupráce s odbojem byl podezřelý i jeho syn, který tak prošel několika výslechy na gestapu v Olomouci. Otec přežil nejen vězení, ale i pochod smrti na konci války a po několikaměsíčním léčení se vrátil domů. V roce 1950 převzal Jan Sklenář mladší prosperující hospodářství. To už ale začal komunistický režim podrobovat venkov násilné kolektivizaci. Protože Jan odmítal vstoupit do vznikajícího jednotného zemědělského družstva (JZD), místní funkcionáři na něj začali vyvíjet nátlak. Při jedné z konfliktních situací napadl pamětník zmocněnce ministerstva výkupu, za což skončil před soudem. I jemu nakonec pomohly známosti, a tak od soudu odešel jen s dvouměsíčním podmíněným trestem. Nezbývalo mu ale nic jiného než vstoupit do JZD. Jako takzvaný kulak také musel ukončit dálkové studium na vysoké škole zemědělské. Místní funkcionáři věděli o jeho schopnostech, a když družstvo krachovalo, povolali ho do funkce agronoma. Jan Sklenář místo přijal, ale jen pod podmínkou, že bude moci dostudovat.

Statečný hospodář

Jan Sklenář starší bojoval jako legionář za první světové války v 6. československém střeleckém Hanáckém pluku a zúčastnil se slavných bojů u Bachmače, Charkova a dalších měst transsibiřské magistrály v Rusku. Domů se vrátil až v roce 1920. Po návratu zdědil po bezdětném strýci sedmnáctihektarové hospodářství ve Vacanovicích, které rodina prý vlastnila přes dvě stě padesát let. Otec se pak zakrátko oženil s vdovou z vedlejšího gruntu a rozšířené rodinné hospodářství s 35 hektary polností se stalo druhým největším v obci. Rodina nepěstovala jen tradiční zemědělské plodiny, ale i chmel, který je v tomto kraji velmi rozšířený. Vlastnili také tři páry koní a třicet krav a zaměstnávali osm stálých a několik sezonních zaměstnanců. Otec od roku 1930 až do obsazení republiky v březnu 1939 zastával v obci funkci starosty. Pamětník vzpomíná, že ani hospodaření na úrodné Hané nebylo jednoduché, zvlášť v období velké hospodářské krize, která zasáhla celý svět v první polovině třicátých let. „Krizi jsme překonali, protože otec byl dobrý hospodář. Měl dobré výsledky. Chovali jsme skot. Býky a jalovice jsme prodávali na akčním trhu v Přerově jako chovné kusy. To bylo dobře placené. Drželi jsme se, ale konkurence byla tvrdá. Vyrábělo se tolik zboží, že o ně nebyl zájem. Řepy se prodávalo jen tolik, kolik bylo napsané na akciích – víc nevzali. To trvalo asi dva nebo tři roky. Když narostlo víc řepy, tak zůstala v příkopech a na polích, protože o ni neměl nikdo zájem. Pak začala světová konjunktura a zlepšilo se to.“

Janovo dětství tak bylo těsně spojeno se zemědělstvím. Po obecné a měšťanské škole nastoupil na rolnickou školu v Rýmařově (německy Römerstadt) a v tomto čistě německém městě pak zůstal až do roku 1938, kdy bylo po mnichovské dohodě společně s takřka celým pohraničím obsazeno nacistickým Německem. Jan byl jediným Čechem ve třídě a vzpomíná, že po celou dobu neměl s Němci žádné problémy. Zápal pro německý nacionalismus prý projevovali jen dva spolužáci. „Ve škole stáli u mapy dva bratři a ukazovali, co Hitler zabaví. Tvrdili, že nás stejně zabere a budeme Německo. Byli jen dva a oba padli.“

Janův otec se pravidelně stýkal s bývalými legionáři a členy Sokola a po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. K odboji se prý přidal i Jan, který po svých známých roznášel protinacistické letáky. K otcovým přátelům patřil štábní kapitán Jan Skokánek, který ho často navštěvoval ve Vacanovicích a jednoho dne mu dal pokyn, aby připravil vhodný úkryt pro zbraně. Jednalo se o lehké kulomety, vojenské pušky s bodáky, náboje, ruční granáty, raketové pistole, plynové masky a výstroj pocházející od SOS družstev na Bruntálsku. Zbraně byly po obsazení pohraničí převezeny na Olomoucko a po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 ukryty na několika vybraných místech. Jedním z nich se stalo i hospodářství rodiny Sklenářových, kam 2. července 1939 v noci štábní kapitán Jan Skokánek, četnický strážmistr Ladislav Solnický, strážmistr Ladislav Vávra, strážmistr Karel Patík a strážmistr Vladimír Géryk tajně přivezli nákladní auto plné zbraní. S jejich vykládáním a ukrýváním pomáhal i tehdy sedmnáctiletý Jan. „Nosili jsme zbraně do sušárny za podmínky, že je do sklizně odvezou pryč. Když pak zakrátko malou část zbraní odvezli, tak se to nějak provalilo a všechny včetně štábního kapitána Skokánka, který to jako vedoucí skupiny organizoval, zavřeli. Tím odvoz zbraní skončil. Blížila se sklizeň chmele a otec byl celý nešťastný, co s tím. Všichni se na to báli sáhnout, když to prasklo. Nakonec jsem se dvěma sourozenci ty zbraně v noci odnesl přes sousední stavení k nám na půdu a tam jsme je schovali. Jezdil k nám nějaký policajt Solnický, který měl příkaz zbraně kontrolovat, aby nedošlo k ztrátám při zvlhnutí. Byla to starší stavba s chatrnou krytinou, takže jsme ji po každém dešti museli spravovat, aby tam nezatékalo. Všichni odbojáři, které zatkli v první fázi, byli popraveni ve Vratislavi, protože za přechovávání zbraní se bezpodmínečně uděloval trest smrti.“

Nečekaná pomoc

Štábní kapitán Jan Skokánek, který byl zatčen již v září 1939, přes kruté výslechy nic neprozradil. K dalšímu zatýkání pak došlo o dva roky později. Proces s odbojáři, kteří ukrývali zbraně, se konal v lednu 1943, a jak už uvedl pamětník, několik jich bylo odsouzeno k trestu smrti. Skokánek zemřel těsně před popravou na následky týrání v dubnu 1944 ve Vratislavi (německy Breslau). Jan Sklenář vzpomíná, že rodina žila v obrovském stresu a nejhůř to asi snášela matka Božena. „Maminka už od devětatřicátého čekala, kdy se ozve zavrčení auta a všechno nám seberou.“ V prosinci 1943 byl otec opravdu zatčen. Prozradil ho odbojář Černý, který nevydržel výslechy na gestapu. „Po válce otec Černého žaloval, ale vyšel výnos, že když byl někdo prozrazen pod nátlakem gestapa, tak to nebylo žalovatelné. Černý se později přišel omluvit. Říkal, že se to bití nedalo vydržet, a s otcem se nakonec skamarádili,“ dodává Jan Sklenář mladší, který se ve spárech gestapa ocitl také. Byl předvolán k několika výslechům, a dokonce se na nich setkal s otcem. „Třikrát nebo čtyřikrát mě s ním konfrontovali. Chtěli, ať se přiznám, a tvrdili, že otec se už přiznal. Chtěli vědět, kdo a kam ty zbraně vozil. Říkal jsem, že nic nevím. Pak přivedli otce a ten jim tvrdil, že já ani nikdo jiný o tom nemůžeme nic vědět, protože to organizoval sám. Tak mu dali pár facek a odvedli ho pryč.“ Jan Sklenář mladší prý nic neprozradil, i když mu gestapo nabízelo anonymní spolupráci, beztrestnost a zmírnění otcova trestu.

Otci hrozil trest smrti, a rodina se proto všemožně snažila vyhledat pomoc. Kontaktovali otcova známého Františka Šimona, který se znal s německým státním návladním Rolandem Jaroschem. Ten pomoc přislíbil, pokud u sebe rodina nechá jeho mladou manželku. Situace na frontě se totiž v té době již razantně měnila a Jarosch začínal mít obavy z příchodu sovětské armády. Tak se stalo, že poslední dva roky války bydlela paní Jaroschová u Sklenářů jako pomocnice v domácnosti. Státní návladní Jarosch byl po válce souzen, ale díky svědectví Jana Sklenáře a dalších Čechů, kterým pomohl, ho soud osvobodil. „Dosvědčil jsem, že nám pomáhal a tatínka vlastně zachránil,“ dodává pamětník.

V době zatčení otce studoval Jan vyšší zemědělskou školu v Olomouci. Dne 12. června 1944 skládal maturitní zkoušku. V myšlenkách byl ale úplně jinde, protože v tentýž den odvolací soud v Brně rozhodoval o osudu jeho tatínka. Díky Jaroschovi otec vyvázl s šestiletým trestem vězení. Válku nakonec přežil, ale než se dostal domů, byl několikrát velmi blízko smrti. Na konci války absolvoval pochod smrti ze Štětí do Hamburku, který v mrazivém únoru 1945 přežilo jen dvě stě z šesti set vězňů. Několik měsíců se pak léčil, než se v červnu 1945 vrátil domů. „Když ho zavřeli, měl devadesát kilo, a když přišel domů, tak byl samý bolák a vážil jen čtyřicet kilo,“ dodává jeho syn.

Tragédie v Přestavlkách

Počátkem roku 1945 v okolí Vacanovic operoval partyzánský oddíl Juraj, který vedl Josef Jakeš. Skupina se postupně rozšiřovala a přidávali se k ní i uprchlí ruští zajatci. Partyzáni provedli několik sabotážních akcí a přepadů s úmyslem získat zbraně. Značně tím znepokojovali nacisty, kteří na jejich potlačení nasadili 574. kozácký prapor. Ten prošel na straně wehrmachtu již boji na Ukrajině a na Slovensku. Akce proti partyzánům organizovali velitel tajné služby ve Velkém Újezdě Josef Geppert a olomoucký fašista Josef Hykade, který byl Geppertovi přidělen pro svou znalost češtiny a dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Tak se stalo, že 18. dubna 1945 v podvečerních hodinách vtrhl do blízkého Zákřova, kde se partyzáni často vyskytovali, kozácký prapor. V obci bylo zatčeno celkem třiadvacet mužů a chlapců. Devatenáct z nich prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice ve Velkém Újezdu, než je 20. dubna 1945 s přeraženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týlu. Potom je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili.

Partyzánský oddíl Juraj se několikrát objevil i ve Vacanovicích, kde při jedné přepadové akci sebral četníkům zbraně. Partyzáni také často pobývali ve vedlejších Přestavlkách, kde se údajně scházeli v místním hostinci Jaroslava Tušky. Večer 30. dubna 1945 přepadl kozácký prapor i Přestavlky. Pancéřovou pěstí zapálil místní hostinec a následující den zavraždil sedm mužů a vypálil pět domů. Zpráva o tragédii se rychle rozšířila a do Přestavlk se ihned vydal také Jan. „Viděl jsem tam tyče na chmel a ležela tam mrtvá těla Mačákových. Jeden z nich byl, nevím proč, zabalený v peřinách [zavražděni byli František, Jan a Jaroslav Mačákovi – pozn. aut.]. Zastřelili je. Bylo tam plno naštvaných lidí. Potom přijelo auto s puškami a každý si hned vzal flintu. Já taky. Uviděli jsme německé auto jedoucí od Hostkovic k Vacanovicím. Tak jsme si lehli kousek za Přestavlky, že do nich budeme střílet. Jenomže oni dojeli k Vacanovicím, tam se otočili a vyrazili zpátky směrem na Hostkovice, Velký Týnec a Olomouc. Kdyby vyjeli směrem na Přestavlky, tak jsme začali střílet. Když zmizeli, tak všichni dostali strach z toho, že máme zbraně, tak jsme je vzali a vrátili do toho auta. Ani nevím, kam potom odjelo.“ Členy oddílu Juraj ale kozáci nemohli v Zákřově ani v Přestavlkách objevit, protože partyzáni se již 16. dubna přesunuli na Prostějovsko.

Dne 8. května 1945 osvobodila tento kraj vojska sovětské armády. Ani na ruské vojáky Jan nevzpomíná nejlépe. „Sebrali nám nejlepšího koně. Byla to klisna a jmenovala se Irma. Nádherný kůň. Dali jí uzdu, odvedli a hotovo. Sebrali ji bez náhrady.“

Napadení zmocněnce pro výkup

Po válce se život pomalu vracel do starých kolejí. Otec získal za svou  odbojovou činnost v rámci pomoci UNRRA traktor značky John Deere, který rodině usnadňoval práci na poli. V roce 1948 se ale změnila politická situace a moc ve státě převzala komunistická strana. Otec tušil, že doba, která přichází, nevěstí nic dobrého. „Tatínek zažil ruskou revoluci, a tak moc dobře věděl, jaký mají problém a co dělají,“ vypráví Jan Sklenář mladší a dodává, že otci pak nebyla uznána odbojová činnost, protože Obrana národa byla nekomunistická organizace.

Podle pokynů z Moskvy začala kolektivizace venkova. „V padesátém roce nám sebrali všechny stroje. Traktor, mlátičku. A lidi, co u nás byli zaměstnaní, jsme museli propustit. (…) Traktor nemohli nastartovat. Já jsem z něho totiž vyndal baterku, takže ho museli táhnout.“ V těchto nelehkých časech Jan převzal hospodářství. Následně byl s několika dalšími sedláky prohlášen za kulaka a nastavili mu neúměrně velké odvody zemědělských produktů, pole vyměnili za horší a vzdálenější a ještě mu vnutili osm hektarů nuceného nájmu.

Perzekuce se ještě zhoršila poté, co Jan odmítl vstoupit do nově založeného JZD Vacanovice, které vzniklo v roce 1956. Hospodářství přitom neživilo jen jeho a rodiče, ale i jeho manželku a děti. Tak se stalo, že Jan při jedné z konfliktních situací uštědřil políček zmocněnci ministerstva výkupu. „Vyměnili mi blízké pole za humny za pole úpadkáře, kde skoro nic nerostlo, a odvody přitom byly stejně vysoké jako z mého pole. Tak jsem žádal o komisionální výmlat, aby se zjistilo, kolik obilí se sklidí z pole, které jsem dostal jako nucený nájem. Nikdo nepřišel. Až na podzim se objevil takzvaný zmocněnec výkupu, který kontroloval odvody státu. Jmenoval se Smutný a byl z Grygova. Přišel na kontrolu a zjistil, že máme asi stokilové prase, a přitom nemáme splněno asi 140 nebo 160 kilo masa. Tak mi to prase zabavili. Já jsem nebyl doma a manželka mi řekla, že se mám dostavit na obecní úřad za zmocněncem výkupu Smutným. Přišel jsem tam asi v šest hodin večer. On beze slova sedl a začal psát výměr o zabavení prasete, protože jsem nesplnil kvótu odvodu vepřového masa. Měl jsem už tři děti. Řekl jsem mu, že jsem kvótu nemohl splnit a žádal jsem o úřední výmlat, ale že nikdo nepřišel. Čili jsem odevzdal to, co jsem měl. A to prase, co mám jako samozásobitel, že jsem si nechal pro rodinu, abychom měli z čeho žít. On na to nic neřekl a dál psal výměr. Já jsem se naštval, a jak tam seděl u stolu, tak jsem ho chytil pod krkem a dal jsem mu facku. Tajemník, který seděl  naproti, nás od sebe odtrhl a zmocněnec zavolal policii. Vyslýchali mě až do rána, označili mě za kulaka a obvinili z neplnění odvodů a napadení státního zaměstnance. Byl velký soud a dali mi tři paragrafy: urážku a napadení veřejného činitele a maření úředního výkonu.“

Jan měl velké štěstí. Jeho případ totiž řešil soudce, který byl známým jeho kamaráda, a Jana předem přesně instruoval, jak má vypovídat. V žádném případě se nesměl přiznat k napadení. „Soudce Dokládal to soudil tak, aby mi pomohl, jinak by mě vystěhovali. Žalobce byl ten nejhorší dělnický prokurátor, ale nic nezmohl, protože soudce mi chtěl pomoct. Tak jsem dostal akorát urážku veřejného činitele,“ vypráví Jan, který vyvázl s dvouměsíčním podmíněným trestem. Vystěhování mu opravdu hrozilo, protože několik hospodářů z obce muselo s minimem věcí Vacanovice opustit. Nakonec Janovi nezbylo než vstoupit do JZD. Jeho členem se stal jako jeden z posledních hospodářů poté, co mu skupina milicionářů zabavila všechno obilí ze sýpky.

Jan se už dříve několikrát hlásil na vysněnou vysokou zemědělskou školu, ale jako kulak opakovaně nebyl přijat. Když potom koncem padesátých let přece jen zahájil dálkové studium, byl po dalších dvou letech na doporučení místních funkcionářů ze studia vyloučen.

JZD bylo po několikaleté existenci na pokraji krachu. Jeho agronoma poslali na tři roky do vězení, a když nikdo nechtěl nastoupit na uvolněné místo, místní funkcionáři si vzpomněli na Jana Sklenáře. Ten funkci přijal, ale měl jednu podmínku: „Okresní výbor strany dal příkaz kádrovákovi ze zemědělské správy, že mě musí přesvědčit, abych tu funkci vzal, protože věděli, jak kdo hospodaří. Asi dva měsíce ke mně chodili lidé z okresního výboru Svazu družstevních rolníků. Říkal jsem jim: ,Ze školy jste mě vyloučili. Proč chodíte? Skoro dva roky jsem dělal manuálně. Vezmu to, jedině když mě necháte dokončit vysokou školu.‘“

Jan se ve funkci agronoma osvědčil. JZD Vacanovice se během dvou let vyšvihlo mezi přední družstva okresu a Jan se po dalším roce stal dokonce jeho předsedou. Tím zůstal i po sloučení JZD Hostkovice a JZD Vacanovice v roce 1971. O čtyři roky později se nově vzniklé družstvo sloučilo s JZD Tršice. V něm pak Jan pracoval až do důchodu jako zootechnik.

Dnes bydlí stále na rodinném gruntu. Více než čtyřicet let komunismu přerušilo tradici místních hospodářských rodů a ve Vacanovicích prý již nikdo soukromě nehospodaří. I Janovy děti se staly odborníky ve zcela jiných oborech, než je zemědělství, a tak se zdá, že více než dvousetpadesátiletá tradice rodového hospodaření nebude mít další pokračování.