„Přišli do práce, tam si mě zavolali na vrátnici. Takový mladý chlápek. A jestli jsem jela tramvají tou a tou. A já říkám: ,No, jela.‘ ,A s kým jste se tam bavila?‘ A já říkám: ,No, tady s jednou paní a ona je porodní asistentka u Šilhánků.‘ To už je dneska zrušené, taková malá nemocnice. A on říkal: ,A o čem jste se bavily?‘ A já říkám: ,No, o čem. Říkala, že je léto a že je takový okurkový čas, že se ani děti moc nerodí. Jinak ona má psy, tak o psech.‘ ,A nebavily jste se tam…‘ Tady totiž někdo napsal jedné učitelce ,Ty komunistická svině‘ na dveře [smích]. ,No, a o tom jste se nebavily?‘ A já říkám: ,A o čem?‘ Já jsem o tom nevěděla. A on: ,No, co měla paní [na dveřích].‘ A já říkám: ,To nevím, to je kus ode mne, já tam nechodím. A co tam měla?‘ To mně nechtěl říct. Tak jsem se potom náramně vyptala a říkala jsem si: ,Jé, té to patřilo [smích].‘ V duchu jsem si povídala, dobře jí tak. Tak to mě tenkrát. A manžela taky, kvůli něčemu. Vždycky kvůli nějaké takové blbosti. To nás musel někdo udat, že jsme se tam bavily my dvě. Ale neslyšel, co jsme si vykládaly, my jsme si opravdu jenom vykládaly. A ještě někdy něco bylo. To oni se tak ptali, nenápadně.“
„Pamatuju si nálet. Když byly nálety, tak jsme museli ze třídy ven a šlo se dolů do sklepa. A já, když jednou houkali, tak ještě s kamarádkou jsme řekly, tam teda nepůjdem. Utekly jsme a šly jsme tady k vratům. A ta vrata měla vysoko kliku. My jsme byly malé, tak jedna druhou jsme tam postrčily, otevřely a utíkaly jsme sem domů. A tady spadla bomba. Já jsem šla vedle toho domu, kam to spadlo do dvora, tak se mnou to prásklo o zem a vím, že jsem přišla sem, do toho sklepa jsem sjela po zadku a nemohla jsem dýchat. Oni mě všichni pořád plaskali, abych od toho úleku…“
„Oni mohli – já nevím, za jak dlouho, za dva měsíce, nebo za nějakou určitou dobu – mohli napsat dopis. To psal německy všechno, protože kdo neuměl německy, tak to nemohl psát. Oni si pomáhali, ti, co neuměli. Co tam bylo? No, takové, že se mu daří dobře. Co tam měl napsat? No, a vím, že máti říkala, že je to hrozný, že je to sice od něho, ale stejně to, co píše… Ptal se, co dělají děti a tak. Gestapo to všechno [četlo], oni to tam četli. Potom přišel dopis, kde bylo napsáno, to byl jeden takový arch a tam bylo napsáno: ,Vážená paní Dosoudilová,‘ německy všechno, že ,s velkým politováním vám musíme sdělit,‘ asi takhle, ,že přes veškerou naši opatrnost a péči váš manžel zemřel.‘ Oni to tak psali, to oni posílali takové dopisy.“
Bohumila Skočovská, rozená Dosoudilová, se narodila 1. května 1938 v Prostějově. Vyrůstala v Konici na Prostějovsku, kde otec JUDr. Vladimír Dosoudil působil jako přednosta okresního soudu. Matka Leopolda – původem z brněnských Ivanovic – se starala o domácnost. Otec Vladimír za války spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa. Protinacistickou zkušenost měli i další příbuzní. Strýc Jan Harašta, válečný veterán, který se dostal přes Francii do Anglie, i bratranec Bruno Šubrt, letec z řad RAF. Roku 1941 otce na základě udání sebralo gestapo. Zemřel následujícího roku v koncentračním táboře Mauthausen. Po otcově zatčení se Bohumila s matkou a starším bratrem Vladimírem přestěhovala do Brna, konečnou fázi války prožila v brněnských Chrlicích. V 50. letech vystudovala brněnské gymnázium, poté vystřídala vícero pracovních pozic. Nejdéle působila v ústavu pro tělesně postiženou mládež v brněnské Kociánce, ze kterého odešla v roce 2000 do důchodu. V Brně v roce 1969 zažila masivní protesty proti invazi vojsk Varšavské smlouvy i jejich násilné potlačení. V centru Brna prožívala i manifestace během sametové revoluce. V roce 2022 žila Bohumila Skočovská v Brně.