Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Skočovská (* 1938)

Na Zelňáku, tam lidi mlátili. Odtáhli je a bili

  • narozena 1. května 1938 v Prostějově

  • otec Vladimír za války napojen na Obranu národa

  • roku 1941 otec deportován do Mauthausenu, kde o rok později zemřel

  • strýc Jan Harašta veteránem druhé světové války

  • bratranec Bruno Šubrt letcem RAF

  • svědkyně masových protestů a jejich násilného potlačení v Brně 1969

Ve svých jednatřiceti letech zažila masové protesty proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jakékoliv projevy vzdoru byly po celém Československu potlačeny. Mnohdy krvavě. A v Brně obzvlášť. „Strašně řádili na tom Zelňáku, tam lidi mlátili. A my jsme tam stáli u nich. […] Tady jednu holku z ulice strašně zbili. A byla i přes noc v kriminále. Oni je odtáhli a bili,“ vzpomíná Bohumila Skočovská.

Vidím ty postavy. Stály tam a hrozně jsem se bála

Bohumila Skočovská, rozená Dosoudilová, se narodila 1. května 1938 v Prostějově. Vyrůstala v Konici na Prostějovsku, kde otec JUDr. Vladimír Dosoudil působil jako přednosta okresního soudu. Matka Leopolda, původem z brněnských Ivanovic, se starala o domácnost. „Pamatuju si výlety, chodili jsme na výlety do lesa a taky za tatínkem, ten hrával tenis. Byl velký sportovec, sokol, pomáhal tady v [Brně] Tuřanech stavět sokolovnu a všichni ti jeho vrstevníci na něj velice vzpomínali. Divadlo hrál a byl takovej veselej,“ vzpomíná Bohumila, tehdy tříletá. V noci 1. října 1941 si pro otce domů přišli příslušníci gestapa. „To si dobře pamatuju, jak tam byli u nás, že pro něho přišli. […] Pamatuju si, že tam byli nějací cizí lidi, cizí páni. Měli na sobě něco lesklého, to asi ty kožené kabáty, si myslím, potom mně říkali, že ano, že měli. No, a že tam dost hulákali, to si pamatuju, a že tatínek musel pryč. Tak to vidím, ty postavy, jak tam stály, a hrozně jsem se bála.“ Vícekrát už svého otce neviděla.

Otec Vladimír za války spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa. „Nechával zhotovit falešné doklady a na ty potom lidi utíkali do Polska, nebo jak to bylo. Dostávali se ven.“ Společně s otcem gestapo zatklo i jeho přátele. „Sebrali veškerou inteligenci – advokát, doktor, přednosta stanice… Všechno to vysbírali. To byli bývalí sokoli. […] Někdo to udal a po válce, v 50. letech byl soud, že je všechny udal jejich velkej kamarád, kterej tam měl lékárnu, tak ten lékárník.“ Dle vyprávění se přítel-udavač jmenoval Vlk. „Ti Vlkovi, co ho udali, ten lékárník, na něho [nacisté] asi taky dělali nějakej nátlak. A tak je všechny udal. […] No, a on, že za to dostal peníze. O tom se prý mluvilo na tom soudu. Sebrali jim veškerý majetek a šli do Jáchymova, on do dolů a ona [lékárníkova manželka] tam dělat nějaké pomocné práce.“

Přes veškerou naši opatrnost a péči

Stanný soud v Brně odsoudil otce Vladimíra 21. října 1941.[1] Hned další den následoval transport do koncentračního tábora Mauthausen. Po otcově zatčení, koncem roku 1941, se Bohumila s matkou a starším bratrem Vladimírem přestěhovali za příbuznými do Brna. Matka Leopolda se pak stala obětí nacistického vydírání. „Ona uměla perfektně německy. Takže gestapo si ji volalo a přesvědčovalo, že když se dá k Němcům, tak oni ho [otce z Mauthausenu] pustí. A vím, že se o tom vedly velké debaty, to děcko poslouchá. Babička, teta, strýc a naše máti. A ona říkala: ,To kdybych udělala, tak Vláďa by přišel, dal by mi přes hubu a šel by zpátky.‘ […] A já si myslím, že by ho ani nepustili.“

Coby vězeň Mauthausenu musel otec pracovat v kamenolomu. Občasně mohl napsat rodině domů. „To psal německy, protože kdo neuměl německy, tak to nemohl psát. […] Takové, že se mu daří dobře. Co tam měl napsat? No, a vím, že máti říkala, že je to hrozný, že je to sice od něho, ale stejně to, co píše… Ptal se, co dělají děti a tak.“ V srpnu 1942 přišel dopis z Mauthausenu naposled. „To byl jeden takový arch, a tam bylo napsáno: ,Vážená paní Dosoudilová,‘ německy všechno, že, ,s velkým politováním vám musíme sdělit,‘ asi takhle, ,že přes veškerou naši opatrnost a péči váš manžel zemřel.‘ Oni to tak psali, to oni posílali takové dopisy.“ Vladimír Dosoudil zemřel 28. srpna 1942. Roku 1946 byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939, který má Bohumila dodnes uschován. 

Pamatuju si ty Němce. Jezdili v autech a utíkali

V Brně-Tuřanech nastoupila Bohumila do školy. „Pamatuju si, to byla první třída, že tam chodila paní inspektorka, museli jsme vstát, zvednout ruku a říct: ,Heil Hitler.‘ To vím, že všichni byli naštvaní.“ Z válečného dění si dále vybavuje zatemňování oken nebo nálety. „To jsme museli ze třídy ven a šlo se dolů do sklepa tady. […] Oni lítali odsud do Líšně, tam byla německá továrna. […] Vím, že tady sestřenice měla ženicha a ten říkal: ,Jdeme se dívat.‘ Tady jsme vylezli na střechu, dívali jsme se a teta a máti lomily rukama, tahaly nás dolů. Ale to jsme viděli až na tu Líšeň, jak to tam bouchalo. A oni, když něco nepustili, tak to pustili kdekoliv do polí, tady a všude…“ Přinejmenším jednou i do těsné blízkosti. „Tady spadla bomba. Já jsem šla vedle toho domu, kam to spadlo do dvora, tak se mnou to prásklo o zem a vím, že jsem přišla sem, do toho sklepa jsem sjela po zadku a nemohla jsem dýchat. Oni mě všichni pořád pleskali. Abych se z toho úleku [vzpamatovala].“

Závěrečnou fázi války prožila rodina v brněnských Chrlicích. „Tam byl zámeček Mitrovských a byl tam nějaký cukrovar nebo já nevím, něco takového, a tam byly sklepy, tak jsme to měli domluvené. Byli jsme v tom sklepě a měli jsme zakázané vylízat. Pamatuju si ty Němce. Stáli jsme u toho malinkýho okýnka a pamatuju si ty nenávistný obličeje, když oni jezdili v těch autech a utíkali.“ Po příjezdu Rudé armády přišla i do bližšího kontaktu s vojáky. „Ten plukovník, to byl tady místní velitel, tak ten měl zájem jenom jezdit pro chlast. A ten jeho pucflek se jmenoval George a byl z Ukrajiny, tak ten jezdil pro víno. A já vždycky šup s ním a jela jsem s ním. Potom se to dozvěděli, že jsem nebyla s děckama, ale s Georgem pro víno. Kam, to já nevím, ale měli jsme to v kýblech, vím, že to šplíchalo. Tak to si pamatuju.“

Šli na shromaždiště

Doposud byla řeč pouze o nejbližších příbuzných Bohumily Skočovské. Z širšího rodinného okruhu zmiňme strýce Jana Haraštu, veterána druhé světové války, který se dostal přes Francii do Anglie a dle vyprávění se účastnil vylodění v Normandii v roce 1944. „A když jsme se ho ptali, jak to bylo, tak říkal: ,Nemluvte mně o tom, já na to nemůžu…‘ To bylo tak strašný, že jich tam tolik zahynulo.“ S Janem Haraštou se po válce Bohumila vídávala často, o své válečné zkušenosti však nemluvil. „Nechtěl. Hrozně málo. Jenom víme, že byl v Anglii a celou dobu tam měli výcvik. A potom se vylodili v té Normandii a potom postupoval s americkou a anglickou armádou, až se dostali sem.“ S válkou měl přímou zkušenost i Bruno Šubrt, bratranec z otcovy strany, který působil jako pilot v řadách britského Královského letectva (RAF).[2]

Další z příbuzných, otcův bratr Josef Dosoudil – voják z povolání – se podílel na poválečném odsunu Němců. „On tenkrát byl v tom táboře, kde byly ty odsuny, tak to tam pomáhal nějak organizovat. No, a tam byli jedni tady z Ivanovic. On je dobře znal. Ona byla Češka z Tuřan a byla tam s dcerou. On je tam uviděl a vytáhl je odtamtud pryč. Vždycky o tom mluvili.“ Na samotné odsuny má Bohumila i očitou – byť útržkovitou – vzpomínku: „Pamatuju si, jak šli Němci, mašírovali tady. Dvorska, to bylo německý, tak si pamatuju, jak ti Němci šli na to shromaždiště. […] Ale nepamatuju si, že když šli, že by na ně někdo křičel.“

U nás se nikdo moc neusmíval

„To víte, že se to promítlo. Už se nesmělo říkat paní učitelko, ale soudružko a soudruhu. A pořád nám vykládala dějepisářka, jak je Sovětský svaz důležitý a takové věci. Ale málokdo tomu věřil,“ vzpomíná – dnes už se smíchem – na změny ve výuce po nástupu komunismu k moci. Po základní škole, v první polovině 50. let, nastoupila Bohumila na brněnské gymnázium. Po jeho úspěšném absolvování vystřídala vícero zaměstnání. Pracovala například jako pomocná kreslička, v Karose, v Povodí Moravy. Nejvíce pracovního času však strávila v ústavu pro tělesně postiženou mládež v brněnské Kociánce, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu (2000). V roce 1959 se Bohumila provdala. Ing. Miloš Otokar Skočovský, CSc. (1937–2014), absolvent Vojenské technické akademie (dnes Vojenská akademie v Brně), pracoval v brněnském Výzkumném ústavu valivých ložisek. Po sametové revoluci zastával funkci poslance.

S manželem Milošem se Bohumila v 60. letech podívala do svobodného Dánska a Švédska. Rozdíly byly údajně patrné na první pohled. „Lidi chodili, usmívali se. U nás se nikdo moc neusmíval, každej naštvaně čuměl. Až potom v tom osmašedesátým, to se chodilo tancovat a já nevím, všelijaký podniky… A potom se to zas zavřelo a bylo to.“ Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Brně, které se následujícího roku – při příležitosti prvního výročí okupace – stalo dějištěm masových protestů. „Na náměstí Svobody, tam stála Radost, dům nábytku. Pochopitelně jsme chodili na všechny manifestace a s manželem jsme byli pěkně vyfoceni tam v tom davu. Manžel z toho měl hrozný potíže v zaměstnání.“

Všechny kropili, tak jsme utíkali na nádraží

Na protiokupační protesty zareagovaly bezpečnostní složky násilím. „Strašně řádili na tom Zelňáku, tam lidi mlátili. A my jsme tam stáli u nich a nic. Tam potom blízko zastřelili tu holku a toho kluka.“ Osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach se stali obětí střelby ozbrojených složek do davu. Během protestů v roce 1969 bylo v Československu zastřeleno pět lidí. Řada dalších utrpěla zranění. „Tady jednu holku z ulice strašně zbili. A byla i přes noc v kriminále. Oni je odtáhli a bili.“ Manželům Skočovským se podařilo před násilím ukrýt. „Když byla ta manifestace, tak jsme rychle utíkali, tak nás to nikde… Ale byli tam lidi, hasiči stříkali, to si pamatuju, jak je Baťa palác a teď se to jmenuje Centrum, tak jsme tam stáli a hasiči přijeli, všechny kropili, tak jsme utíkali na nádraží.“

V centru Brna zažili manželé Skočovští masové protesty i o dvacet let později, během sametových událostí. „To se chodilo manifestovat a manžel tam i mluvil, na tom náměstí [Svobody].“ Po pádu režimu pak v 90. letech Bohumila opakovaně vycestovala do Mauthausenu, vzdát hold svému otci, který tam o 50 let dříve zaplatil životem za svou odvahu bojovat proti nacismu.

 

[1] Dle publikace Gestapo Brno 1939–1945 (Moravský zemský archiv). K 25. 5. 2022 dostupné z: https://www.mza.cz/sites/default/files/inventare/b-340-katalog.pdf

[2] Dle Encyklopedie dějin Brna, k 24. 5. 2022 dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=25160 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Václav Kovář)