„Pan inženýr Emanuel Seliger zažil, jak Němci likvidovali naše vysoké školy v roce 1939, tak ho tam zmučili. Pan profesor Kořánek nám říkal: ‚Mládenci, prosím vás, neptejte se pana inženýra Seligera na začátek války, protože on byl po studentských demonstracích hodně postižený. Když Němci dali studenty mučit na Pankráci, tak mu rozšlapali přirození. On nenáviděl Němce. A Kořánek říkal, ať se před ním nezmiňujeme, protože jeho se to dotklo velice krutě.“
„Maminka se vždycky modlila, aby se tatínek vrátil celý, protože jezdil přes les, a kdyby ho chytili, když jel zpátky… V těch vesnicích mu platili za práci naturáliemi – slepici, půlku husy nebo med. My jsme díky tomu byli zásobení po celou dobu války. Maminka vždycky říkala: ‚Já se vždycky modlím, aby ses v tom lese nepotkal s německými hlídkami. Ty by se s tebou, Lojzíku, nepáraly.‘ A to měla asi pravdu.“
„Tatínek říkal: ‚Koukej do země, aby nás náhodou něco netrefilo, protože oni jak střílí, může se něco stát. Koukej do země!‘ Jenže já, kluk zvědavá, když letěl letoun Mustang, letěli tak dvacet metrů nad tratí a rozstříleli lokomotivu. Létali vždycky ve dvojicích. A já just koukal nahoru a poprvé jsem viděl černocha – krásné bílé zuby, černý obličej jak uhel. Viděl jsem, jak se zubí a směje. Směrem na Českou Třebovou zvedli letadla a zmizeli. Když jsme došli domů, maminka říkala: ‚Vždyť vás mohli zabít!‘ A tatínek povídal: ‚To víš, do chlapů se netrefí.‘ Pamatuji, že tatínek to bral vždycky s rezervou.“
Alois Škorpil se narodil 19. února 1940 v Kerharticích u Ústí nad Orlicí. Otec Alois (1905–1963) byl instalatér, maminka Ludmila, rozená Knapová, (1909–1995) byla v domácnosti. Měl starší sestru Blanku (1931–1937) a mladšího bratra Luďka (1942–2014). Bydleli v obecním domě v blízkosti ústeckého nádraží. Za války měli Němci v Kerharticích bunkrové zkušebny leteckých motorů, které hlučely převážně v noci. V roce 1942 se Kerhartice spojily s Ústím nad Orlicí a od podzimu 1944 zažívali občané časté spojenecké nálety, které přitahovala zdejší německá zbrojní výroba a nádražní dopravní uzel. Slyšeli zde i bombardování 60 kilometrů vzdálených Pardubic. Po válce šel Alois do školy, v roce 1954 přešel na studia do Čáslavi na čtyřletou Zemědělskou technickou školu. Po jejím ukončení pracoval jako úsekový agronom Strojní a technické stanice (STS) Lanškroun na středisku v Hylvátech. Tam hned vstoupil do KSČ, kde setrval až do roku 1989. V roce 1959 nastoupil povinnou vojenskou službu v Přerově na letišti. Těsně před ukončením se mu na vojně přihodila havárie, ze které se v nemocnici uzdravoval osm měsíců. Po propuštění v dubnu 1962 žil s rodiči v Letohradě. V roce 1964 se oženil s Jaroslavou Faltýskovou (1941–2011) a měli spolu dva syny – Luďka, narozeného roku 1965, a Aloise (1966–2017). V roce 2021 žil v Letohradě. Jeho krédem bylo brát život, jaký je, a snažit se myslet pozitivně. Zemřel 25. listopadu roku 2021.
