Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Škorpil (* 1960)

Hrát v kapele byla „občanská povinnost“

  • narozen 9. prosince 1960

  • je vzdáleným synovcem Ivana Martina Jirouse

  • v letech 1976–1980 vystudoval střední ekonomickou školu v Karlových Varech

  • od doby dospívání inklinoval k undergroundu, první informace získal z televizního pořadu Atentát na kulturu (1977)

  • v letech 1980–1982 plnil základní vojenskou službu v Jirnách u Prahy

  • od roku 1982 pracoval v Karlových Varech jako hrobník, později účetní Státních statků

  • účastnil se undergroundových koncertů a dalších akcí

  • přátelil se s básníkem Quidem Machulkou

  • podílel se na přepisování samizdatů

  • asi desetkrát vyslýchán Státní bezpečností

  • po roce 1989 dramaturgem karlovarského kulturního klubu Paderewski

  • kandidoval do karlovarského zastupitelstva za Karlovarskou občanskou alternativu

„V mládí jsem cítil jako handicap, že jsem se nenarodil o deset let dřív. Kdybych byl starší, chodil bych na koncerty Plastic People, patřil bych do té party, víc bych se s těmi lidmi znal. Oni byli všichni narození okolo roku 1950 a my jsme k nim vzhlíželi jako k božstvům. Ale já jsem se narodil o půl generace později. Připadalo mi, že to je pozdě na underground, pozdě na Chartu, pozdě na všechno,“ uvažuje Vítězslav Škorpil. Ale navzdory generačnímu „zpoždění“ se v druhé polovině osmdesátých let stal jedním z aktérů karlovarské undergroundové scény, který inspiroval ostatní, a po roce 1989 byl jedním z hybatelů karlovarského kulturního života. 

Vítězslav Škorpil se narodil 9. prosince 1960 v Karlových Varech. Jeho otec Vítězslav Škorpil starší pocházel z rodiny soukromých zemědělců z Dobřejovic u Prahy, matka Jana, za svobodna Kopecká, pocházela z Humpolce. Právě v Humpolci se seznámili na taneční zábavě během otcovy základní vojenské služby. Protože neměli kde bydlet, přestěhovali se k otcově tetě do Karlových Varů, později zde Vítězslav Škorpil starší sehnal zaměstnání s bytem. 

Rodiče se nijak politicky neangažovali: „Tak jako většina lidí v té době tím režimem nějakým způsobem probruslili,“ říká Vítězslav Škorpil. 

Prázdniny v Humpolci a strýček Jirous

V době jeho dětství pro něj hrálo důležitou roli matčino příbuzenstvo v Humpolci, kde trávil každé prázdniny. „Čas strávený v Humpolci je pro mě prozářen pocitem nejkrásnějšího dětství: hry s bratranci, návštěvy pratet, hra žolíků o nedělích…“ 

Mezi jeho příbuzné původem z Humpolce patřil také Ivan Martin Jirous, který se později měl stát významnou osobností undergroundu a alternativní kultury. Jirous byl Vítězslavův vzdálený strýc, bratranec jeho matky. „Strejdu Ivana, jak jsme mu tehdy říkali, jsme jako děti úplně milovali,“ vzpomíná Vítězslav Škorpil. „Když přišel na návštěvu, okamžitě bylo veselo. Sálala z něj jakási energie, kterou jsme jako děti cítili.“ Když se koncem šedesátých let v karlovarském Národním domě konal jeden z prvních koncertů Plastic People, Jirous přišel Vítězslavovy rodiče osobně pozvat: „Po deseti letech jsem jim to upřímně záviděl, ale naši to tehdy dost odzívli. Oni fandili spíš střednímu proudu, těm Neckářům a Matuškům.“ 

Z šedesátých let si Vítězslav Škorpil uchoval vzpomínky plné „pozitivních vibrací“, v nichž se odráží i tehdejší uvolněnější atmosféra ve společnosti. „To se po okupaci a během normalizace úplně vytratilo, život zevšedněl a zešednul,“ konstatuje. 

Jednadvacátý srpen roku 1968 trávil u prarodičů v Humpolci. „Teta Milena Jirousová přiběhla celá ubrečená a hlásila: „Pusťte si rádio,“ vzpomíná. I když jako chlapec vnímal příjezd cizích vojsk zprvu spíše jako zajímavost než jako tragédii, pohled na kolony sovětských tanků se stal jedním z prvních impulzů k utváření budoucích politických názorů. 

„Rodiče před námi o politice mluvili naprosto otevřeně,“ konstatuje pamětník. „Že to nemáme vykládat ve škole, to nám snad ani nemuseli říkat. Rozhodně se nemohlo stát, že bychom se sestrou věřili nějakým propagandistickým lžím.“ 

Příliš brzo na Plastiky

Vítězslav Škorpil nastoupil roku 1967 na základní školu Antonína Zápotockého v centru Karlových Varů a po dvou letech přestoupil na jazykově orientovanou základní školu v Janáčkově ulici, která se později přestěhovala do budovy ve čtvrti Rybáře. V deváté třídě se váhavě rozhodoval, kam zamířit dál: na gymnázium neměl dost dobrý prospěch, technické obory na průmyslovkách ho nelákaly, na pedagogické škole se obával kompromisů s režimem. Rozhodl se tedy pro střední ekonomickou školu v Karlových Varech, kam nastoupil v roce 1976. 

V té době se už emancipoval od hudebního vkusu rodičů a sháněl desky rockových kapel, obvykle v pražském středisku maďarské a polské kultury. 

O prázdninách v Humpolci se na to téma dal do řeči se svým strýcem Ivanem Martinem Jirousem: „Mám bigbeatovou kapelu, kdybys chtěl, můžu ti půjčit magnetofonový pásek,“ nabídl mu Jirous. Tak se Vítězslav Škorpil poprvé doslechl o Plastic People, které Ivan Martin Jirous nazýval zkráceně „Plastic“. Protože neměl páskový magnetofon, nemohl si tehdy strýcovy pásky přehrát, ale zpětně si uvědomuje, že na to tehdy ani nebyl zralý: „Vím, že v těch čtrnácti patnácti letech by se mi Plastici nelíbili. Já jsem tehdy toužil po tvrdém bigbeatu, líbili se mi Black Sabbath, Deep Purple. O pár let později to už bylo něco jiného.“ 

V průběhu středoškolských studií si postupně rozšiřoval hudební rozhled, chodil na koncerty místních kapel, na burzách nebo od přátel sháněl nahrávky zahraničních kapel, s přáteli někdy pořádali komorní poslechové večírky. „V té době jsem se naučil si hudbu shánět a vážit si jí. Mám pocit, že dnešní generace bere hudbu jako spotřební zboží, jako kulisu. My jsme k ní měli daleko hlubší vztah,“ uvažuje pamětník. 

„Atentát na kulturu“ jako inspirace

Roku 1976, když nastupoval na střední školu, zasáhl jejich rodinu proces s Plastic People. „Máma tehdy přinesla domů Mladý svět a říkala: ‚Jen si ho přečti.‘“ Na stránkách časopisu našel článek s titulkem Případ Magor. Teprve po chvíli si uvědomil, že je věnován jeho strýci Ivanu Martinu Jirousovi, který byl v té době zatčen a uvězněn spolu se Svatoplukem Karáskem, Vratislavem Brabencem a Pavlem Zajíčkem. „V článku byli představeni jako nejhorší zrůdy, největší narkomani a šílenci,“ říká Vítězslav Škorpil. Mediální kampaň proti Plastic People se rozjela ve všech médiích, od rozhlasu po humoristický časopis Dikobraz, který undergroundovou kapelu parodoval v seriálu Trpaslíci mají přednost. Především se ale v Československé televizi objevil manipulativní pořad Atentát na kulturu, který kapely Plastic People a DG 307 prezentoval jako nástroje protisocialistické propagandy. To bylo poprvé, co Vítězslav Škorpil uviděl strýcovu kapelu na vlastní oči: „Byl jsem uhranutý, naprosto uhranutý. Říkal jsem si, to je prostě úžasné. Ten pořad byl pro mě iniciační, pochopil jsem, že přesně s takovými lidmi se chci znát.“ 

Díky příbuzenství s Ivanem Martinem Jirousem se na něj v Humpolci upřela pozornost vrstevníků, kteří se ho na strýce vyptávali. Mimo jiné chtěli vědět, na co Jirous vlastně v kapele hraje. „Rychle jsem se vyptával doma a babička říkala: ‚Když byl malej, hrál na klavír.‘ Tak jsem všem tvrdil, že hraje na klavír. Postupně jsem si dával do kupy další informace a začínalo mi být jasno.“ 

Jeho příklon k undergroundu se projevil mimo jiné tím, že si nechal narůst dlouhé vlasy. Během studia na střední škole ho tělocvikář jednou poslal k holiči, podruhé si nechal zkrátit vlasy před maturitou. 

Začal se stýkat s obyvateli undergroundového baráku v Nové Vísce u Chomutova, odkud přivážel do Karlových Varů nahrávky Plastic People, DG 307 a dalších kapel.

S kamarádem Kájou Pelikánem založili kapelu Pepeško, inspirovanou DG 307 a americkými The Residents. První a jediný koncert proběhl v únoru 1980 na půdě jedné z vilek v karlovarské čtvrti Drahovice, kam pozvali publikum z řad štamgastů hospody Budvar, navštěvované převážně máničkami. 

Ve stejné době se Vítězslav Škorpil seznámil v pražské Malostranské kavárně s písničkářem Pepou Nosem a nabídl mu, že pro něj zorganizuje v Karlových Varech koncert. Konal se v půdní mansardě domu, ve kterém žil s rodiči, kam se vtěsnalo asi 35 lidí. Později se dozvěděl, že tento domácký koncert se stal inspirací pro Františka Volfa, který v Karlových Varech a v Ostrově nad Ohří později pořádal řadu koncertů na hraně mezi oficiální a neoficiální scénou. 

„Zabydloval jsem se ve vlastním vesmíru alternativní kultury,“ říká Vitězslav Škorpil. To bylo podle něj také důvodem, proč neuvažoval o emigraci. „Rodiče se nám neustále omlouvali, že jsme v roce 1968 neodešli za hranice. Říkali: ‚Nezlobte se na nás, že tady v tom musíte žít. My jsme tehdy na to neměli odvahu.‘ Já jsem tu ale žil rád a myšlenky na emigraci mě nepronásledovaly. Navíc jsem měl před očima Magorovu mantru: ‚Neemigrujte, nikdy neemigrujte.‘“ 

Útěky z vojny

Po maturitě se Vítězslav Škorpil nehlásil na vysokou školu, ale nastoupil do zaměstnání v kanceláři Pozemních staveb Karlovy Vary. Krátce poté, na podzim 1980, byl povolán na vojnu. 

Vojenskou službu si odbýval v Jirnách nedaleko Prahy. Jako absolvent střední ekonomické školy dostal hodnost výkonného praporčíka, který obsluhoval výstrojní sklad a měl možnost sám sebe vysílat na služební cesty. „Takže jsem pochopitelně hodně často jezdil ‚služebně‘ do Prahy, většinou ke Dvěma sluncům, na Žofín nebo do hospody U Betlémské kaple.“ 

Během základní vojenské služby uspořádal další dva koncerty Pepy Nose přímo v kasárnách; koncerty se konaly večer, v době, kdy všichni důstojníci byli mimo budovu. V době vojny také vyrazil na koncert do Plačkova u Humpolce, který navštívil společně s Ivanem Martinem Jirousem: „Jakmile Magor vstoupil do místnosti, charakter zábavy se okamžitě změnil. Magor se ujal mikrofonu, ujal se organizace,“ vzpomíná pamětník. 

Na konci vojenské služby musel několik dnů nasluhovat, protože nakrátko se ocitl ve vojenském vězení. Při jednom z výjezdů na dovolenou se totiž převlékl do civilu, což odporovalo vojenským předpisům. Naneštěstí na něj policie přišla při kontrole cestujících v autobusu do Karlových Varů: „Někdo v Kamenných Žehrovicích vykradl poštu, ukradl tam asi milion korun. Policie zatarasila silnici, zastavila autobus a kontrolovali doklady všem cestujícím. Když došli ke mně, řekl jsem jim: ‚Pánové, já mám jenom vojenskou knížku, doufám, že to pochopíte.‘ Bohužel to nepochopili.“ Vítězslava Škorpila vyvedli z autobusu pod namířenými samopaly a odvezli do cely v Rakovníku, kam si pro něj přijel velitel z jeho útvaru. 

Hrobníkem i účetním

Po návratu z vojenské služby se Vítězslav Škorpil již nechtěl vracet do kanceláře Pozemních staveb. Kamarád Kája Pelikán, s nímž před vojnou zakládal kapelu Pepeško, nyní začal pracovat na hřbitově jako hrobník a Vítězslav se jeho příkladem inspiroval, navzdory tomu, že jeho rodičům se romantický nápad příliš nelíbil. „Byla to v podstatě zahradnická práce. Jenom dvakrát třikrát do měsíce se kopal hrob, lidé se většinou nechávali zpopelnit. Ale byla to bída s nouzí, bral jsem jenom 1 200 korun měsíčně,“ popisuje Vítězslav Škorpil povolání hrobníka. V té době se ovšem také oženil – „velmi brzo, příliš rychle a špatně,“ jak poznamenává – a nedostatek peněz ho donutil hrobničení opustit. Nastoupil jako účetní u Státních statků. 

V té době ho oslovil Pavel Škuta, mladý muž, s nímž se do té doby neznal, a navrhl mu, aby společně založili kapelu Slunéčko netečné. Po dvou letech zkoušení proběhly v prosinci 1986 dva koncerty, jeden ve Vojkovicích, druhý u Ostrova nad Ohří. 

Další kapela v podobném personálním složení, v níž Vítězslav Škorpil účinkoval, se jmenovala Monotons a jejím uměleckým vedoucím byl karlovarský básník Quido Machulka. I tato kapela vystoupila pouze dvakrát a krátce po listopadu 1989 se rozešla. Vítězslav Škorpil uvádí, že hudba pro něj vždy byla spíš vyjádřením protirežimní revolty, necítil se jako rozený muzikant: „Hraní jsme brali jako občanskou povinnost. Po listopadu už jsme neměli pocit povinnosti hrát za každou cenu,“ konstatuje pamětník. 

Karlovarští guruové

V druhé polovině osmdesátých let se Vítězslav Škorpil účastnil koncertů polooficiálních kapel, které v Karlových Varech a v Ostrově nad Ohří pořádal František Volf. S přáteli se scházel nejčastěji v hospodách Jaro, Smíchovský pavilon a Budvar, přestože posledně jmenovaná restaurace se nacházela hned vedle karlovarské policie a „i stoly v ní měly uši“. 

Mezi osobnostmi karlovarského undergroundu Vítězslav Škorpil připisuje velký význam již zmíněnému Quidu Machulkovi, od něhož získával výtisky undergroundových periodik. „Byl to velmi příjemný, velmi laskavý člověk, který jako by měl v sobě nějaké slunce. Setkání s ním bylo vždy ohromně nabíjející,“ konstatuje pamětník. Quido Machulka byl jedním z mála karlovarských signatářů Charty 77, kromě toho psal verše, které publikoval v samizdatu. Po roce 1989 se však podle slov Vítězslava Škorpila změnil, navzájem se odcizili a Quido Machulka nakonec tragicky zahynul. 

Další výraznou osobností karlovarského undergroundu, která se Vítězslavu Škorpilovi zapsala do paměti, je Milan Kozelka. Tento organizátor happeningů a dalších akcí se v kulturním životě města výrazně projevoval i po roce 1989 jako zakladatel organizace Artforum. „Milan Kozelka mi otevřel hodně dveří do uměleckých kruhů. Každému mě představoval jako atrakci. Vždycky říkal: ‚Hele, to je synovec Magora,‘“ vzpomíná Vítězslav Škorpil. Tento způsob upoutávání pozornosti ovšem neměl rád, chtěl před lidmi vystupovat sám za sebe, nikoli jako synovec známé osobnosti. Milana Kozelku navštěvoval Vítězslav Škorpil až do jeho smrti v roce 2014 v humpolecké LDN. 

Jako absolvent střední ekonomické školy ovládal Vítězslav Škorpil dobře psaní na stroji, a tak se podílel na přepisování samizdatových textů. Prvním textem, který přepisoval již v 70. letech, byla Zpráva o třetím českém hudebním obrození Ivana Martina Jirouse. Dále přepisoval například texty Egona Bondyho, rozhovor s Mejlou Hlavsou, mnoho písňových textů nebo fejetony Jaroslava Hutky. 

Asi desetkrát byl Vítězslav Škorpil vyslýchán Státní bezpečností. „Vždycky jsem byl zkroucený strachy. Bylo šílené hrát s nimi tu hru na ‚nevím‘ a ‚nevzpomínám si‘. Člověk nikdy nevěděl, co mají v ruce. Vždycky se to týkalo politiky nebo kultury, což bylo v té době v podstatě totéž. Jak říkal Václav Havel, všechno mělo nějaký politický přídech, všechno byla politika.“ 

Z Václavského náměstí před Hlavní poštu

O událostech na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 se Vítězslav Škorpil dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy. V úterý 21. listopadu se chystal do Prahy na koncert skupiny Kuličky, místo toho se však zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí. Následující den již demonstroval před Hlavní poštou v Karlových Varech: „Ty mítinky a demonstrace v Karlových Varech vedl Jiří Kotek s Jindřichem Konečným, postupně začínaly nabývat masového charakteru.“ Sám se účastnil zakládání Občanského fóra u Státních statků, kde pracoval jako účetní. 

Na začátku 90. let často střídal zaměstnání, jako účetnímu se mu naskýtaly stále nové příležitosti v nově založených firmách. I nadále se zajímal o kulturní život v Karlových Varech a koncem 90. let navázal na činnost Milana Kozelky jako dramaturg kulturního klubu Paderewski, který původně sídlil mezi Mlýnskou a Tržní kolonádou v Lázeňské ulici. V roce 2009 se přesunul do divadla Husovka ve svahu nad budovou karlovarského Městského divadla. Za svůj nejpamátnější počin považuje organizaci koncertu Plastic People, ale v Husovce začínala i řada později známých hudebníků a kapel, například Vypsaná fixa nebo Xindl X. 

Vítězslav Škorpil připouští, že mladší lidé v Karlových Varech mu někdy vyčítají, že program v Husovce je zaměřen spíše na vkus starší generace. „Děláme zkrátka věci, které máme rádi,“ konstatuje. „A jestliže už jsme natolik staří, že to nekoresponduje s veřejným zájmem, možná přijdou mladší a budou to dělat zase podle svého.“ 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Barbora Šťastná)