Vítězslav Škorpil

* 1960

  • „K výslechu se nechodilo ‚za něco‘. Prostě jste je zajímal, tak si vás pozvali. Oni tomu říkali ‚podání vysvětlení‘. Jeden výslech se týkal akce ve Služetíně. Jeli jsme na akci do Služetína, kde byl nějaký koncert, hrála tam skupina Ženy nebo Psí vojáci, teď nevím, těch Služetínů bylo víc. A jelikož jsem tam fotil a byli tam lidi z Varů, kteří to napráskali – vím kdo, ale nechci jmenovat – oni mi u toho výslechu ukázali nákres. A: ‚Vy se nepamatujete? Vy nevíte? Tady přesně jste stál a tady jste fotil. Takže jedeme k vám.‘ A prohlídka, zabavili to. Ale každý výslech se týkal něčeho jiného. Na jednu stranu to byla dobrá zkušenost, ale na druhou stranu to bylo fakt hnusný. Člověk tam šel a nikdy nevěděl, co budou chtít, čeho se to týká. Protože my jsme taky podepisovali různé petice a prohlášení. Člověk nikdy nevěděl, co oni mají v ruce nebo nemají. Třeba zatkli Čuňase [Františka Stárka] kvůli časopisu Vokno a v databázi adresátů našli moje jméno. Takže šup, a k výslechu. Pokaždé to bylo něco jiného, ale vždycky to byla politika nebo kultura. V té době to bylo v podstatě totéž. Všechno byla politika. Jak říkal Václav Havel, všechno mělo v té době politický přídech, ať to bylo cokoliv. Všechno byla politika.“ 

  • „Když jsem zmiňoval rok 1977 a Chartu, ještě rok předtím, v roce 1976, vypukla mediální aféra Plastic People. Pamatuju si, že máma tehdy přinesla domů Mladý svět a říkala: ‚Přečti si Mladý svět.‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, to mě nezajímá, na to už jsem moc starej.‘ A ona říkala: ‚Jen si to přečti.‘ No tak jsem otevřel Mladý svět a tam stálo: Případ Magor. Ještě pořád mi to nějak nedoklapávalo, co v tom článku je. Přečetl jsem si to a bylo to pochopitelně o Jirousovi. Tam odtud jsem se dozvěděl, že skupina Plastic, jak mi tehdy řekl, ti Plastic People, byli pozatýkáni a tak dále. V tom článku byli představeni jako ty nejhorší zrůdy, největší narkomani a šílenci a kdesi cosi. A to nebyl jenom Mladý svět, ta kampaň se rozjela v rozhlase i v televizi, pořadem Atentát na kulturu. Připojil se Dikobraz, kde začal vycházet jakýsi seriál Trpaslíci mají přednost, tam byli parodováni tihleti hudebníci. Pro mě to bylo iniciační, naprosto, pro mě to bylo úplně iniciační. Když jsem poprvé v televizi [v pořadu Atentát na kulturu] uviděl Plastic People, ale především DG 307, byl jsem naprosto uhranutej. Říkal jsem si: ‚No to je prostě úžasný.‘ Tajil se mi dech. A přitom kromě tehdejší Jirousovy zmínky o skupině ‚Plastic‘ jsem o tom do té doby nevěděl vůbec nic. Naprosto jsem si to zamiloval. A myslím, že tady v tom nejsem sám, to říkalo hodně lidí. Myslím, že Vladimír Lábus z Loun taky říkal, že [Atentát na kulturu] pro něj byl iniciační pořad. Že to viděl a pochopil, že to jsou přesně ti lidi, se kterými se chce znát a má je rád. Ale teď jsme se v Humpolci s mým bratrancem dostali do prekérní situace, protože v Humpolci se vědělo, že Jirous je náš strýc. V ten moment jsme začali být zajímaví. A ostatní se nás ptali: ‚A na co on to hraje?‘ My jsme nevěděli. Naprosto jsme nevěděli, jakou roli má v té kapele. Tak jsme se rychle doma ptali a babička říkala: ‚Nevím, ale když byl malej, tak hrál na klavír.‘ Tak jsme říkali, že hraje na klavír. A takové ty detaily jsme pochytali až později od starších kamarádů. V Humpolci byli tehdy pamětníci lesní brigády Plasticů z roku 1971–1972. Takže pak jsme ty rozumy nějakým způsobem pochytali, informace jsme si dali do kupy a už nám začalo být jasno.“

  • „Ivana Jirouse, jak jsme mu tehdy říkali, strejdu Ivana, jsme jako děti úplně milovali. Já ani nevím, jak to říct, jak to popsat. Vyzařovala z něj ohromná energie. Když přišel na návštěvu, okamžitě bylo veselo, okamžitě se něco dělo. Patrně sálal nějakou energii, kterou jsme my jako děti cítili. A nikdy nepřišel sám, vždycky přišel s nějakou svojí ekipou, ať to byla jeho žena Věra, ať to byli Ságlovi, Honza se Zorkou. Taky několikrát přišel na návštěvu s Karlem Vojákem, což je údajně nějaká legendární postava. Z dospělosti ho neznám, ale pamatuji si ho z dětství. Karla Vojáka jsme jako děti milovali. Věra [Jirousová] vždycky říkala: ‚Vojsko jde.‘ A to jsme věděli, že přijel i Karel Voják, a byli jsme šťastní. Vždycky se něco dělo, nikdy nám nezapomněl přinést nějakou pozornost, ať to byl míček… Jednou jsem od něj dostal takového parašutistu s padákem a na padáku bylo napsáno 007. Říkal mi: ‚To je James Bond, to si pamatuj.‘ To jsou moje nejranější vzpomínky na Ivana Jirouse, a jak říkám, jsou jenom pozitivní, moc hezký. On dokonce, když hráli Plastic People nebo The Primitives Group někdy v letech 1967–1969, přijel naše rodiče pozvat na koncert do Národního domu v Karlových Varech. To jsem jim po deseti letech upřímně záviděl. Ale naši to tehdy dost odzívli, protože oni fandili spíš těm Neckářům a Matuškům, tomu střednímu proudu. Tak to jsou asi nejranější vzpomínky.“ 

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 30.08.2022

    (audio)
    délka: 01:48:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrát v kapele byla „občanská povinnost“

Vítězslav Škorpil v roce 1988
Vítězslav Škorpil v roce 1988
zdroj: archiv pamětníka

Vítězslav Škorpil se narodil 9. prosince 1960 v Karlových Varech. Jeho rodiče pracovali v kancelářských profesích. Matka Jana, za svobodna Kopecká, pocházela z Humpolce a jejím bratrancem byl pozdější významný představitel undergroundu Ivan Martin Jirous. Díky němu měl pamětník už od mládí povědomí o undergroundové scéně. Iniciačním okamžikem se pro něj paradoxně stal propagandistický televizní dokument Atentát na kulturu (1977), očerňující kapely Plastic People a DG 307. Po absolvování základní školy vystudoval střední ekonomickou školu v Karlových Varech a nastoupil do prvního zaměstnání v kanceláři Pozemních staveb Karlovy Vary. Již v té době založil první kapelu Pepeško, která odehrála dva koncerty. V Karlových Varech organizoval dva soukromé koncerty písničkáře Pepy Nose. Po základní vojenské službě v Jirnách u Prahy se vrátil do Karlových Varů, kde pracoval jako hrobník a později účetní Státních statků. Účinkoval v kapelách Slunéčko netečné a Monotons, účastnil se řady undergroundových akcí. Přátelil se s místními osobnostmi undergroundu, například básníkem Quidem Machulkou. Podílel se na přepisování a šíření samizdatů, asi desetkát byl vyslýchán Státní bezpečností. Po roce 1989 vedle svého občanského povolání pracoval jako dramaturg kulturního klubu Paderewski, jenž od roku 2009 působí v divadle Husovka. Kandidoval do karlovarského zastupitelstva za Karlovarskou občanskou alternativu.