podporučík Miroslav Škrabal

„No, já si vzpomínám, já si vzpomínám, tam byl atentát na jednoho vysokého důstojníka SS a pak se stalo, druhej den nebo tak nějak, během několika málo času jsem jel do práce na kole a ještě byla dílna zavřená, tak jsem jel dál přes město k tomu pravoslavnýmu soboru, tam byla šibenice. Na tý šibenici viselo pět chlapů. A nad nima byl plakát v ukrajinštině a bylo tam napsáno: ,V sehonji dni kly jadovitoj zmiji zniščeny.‘ Jo, to znamená, že dnes byly zničeny zuby jedovatý zmije, jo, a byli to Ukrajinci a zřejmě asi je sebrali z vězení, poněvadž tam bylo taky poměrně velký vězení u nás. Dokonce jsem jako slyšel vyprávět, že ten jeden se jim asi dvakrát utrh, jo, a nakonec ho stejně jako pověsili.“

„Naše tanková brigáda měla jenom osm tanků. Takže vlastně celá brigáda nebyla připravena na to, aby mohla celá zasáhnout do boje. A tak vlastně tím, že mělo na Slovensku začít to Slovenský národní povstání a bylo to prostě tak nějak dohodnutý, že ty Slováci nám jako tu druhou stranu podrží, jo, tak došlo prostě k přesunu naší armády z toho prostoru, kde jsme vlastně prodělávali výcvik, my jsme byli konkrétně ve vesnici Rusov. Přesunuli jsme se poblíž hranic, teda poblíž města Krosna. A já jsem byl ještě s několika kamarády, jsme byli vybraný jako takzvaný ,reguljoštici‘, to znamená, to jsou ti, který říděj přepravu, jo. A já si vzpomínám, že jsem dostal křižovatku, ta byla jako těsně před Krosnem, kde vlastně jsme otáčeli směr pohybu vojsk, jo, tamtudy vlastně prošel tou křižovatkou po tý cestě celej náš armádní sbor. Jo, tenkrát se jako počítalo, počítalo se s tím, že to dopadne tak, jak si to asi představovali, že prostě tu Duklu projdeme bez jakýchkoliv těžkejch bojů, že. Ovšem bohužel stalo se něco, úplně něco jiného, jo. Po přesunu vojsk, potom při zahájení útoku na Krosno, po tý dělostřelecký přípravě a potom při tom útoku vlastně nebylo osvobozený ani celý Krosno najednou, jo. Takže naše ,reguljoštická‘ činnost skončila tím. Pochopitelně, že jsme do těch osvobozenejch prostorů zajeli, ale co se tam prostě dělo, to jako v životě už bych nechtěl nikdy prožít. Jo, protože to vojsko se nahromadilo v tom malým prostoru, Němci se stáhli kolem dokola na ty vrchy,jo, a teď ta palba, jo. To byly prostě jatka. To nebylo jenom to město, pochopitelně že dál ta silnice pokračovala na tu Duklu, jo, vlastně Dukla začínala Krosnem. To byl Machnówka, Wrocanka, Bóbrka, tam vlastně už došlo k tomu střetu. Já jsem tenkrát v tý době jako ,reguljoštik‘,jo, no a vlastně s tím naším velitelem a to jsme v tom prostoru byli. Tam, kde dopadaly ty granáty, jo. Tam prostě, Němci vlastně z těch kopců viděli pohyb, jo, zastříleli se na některý místa a někde to vlastně nešlo jinudy než tou cestou, jo. Takže oni tam do toho prali. Tam bylo tenkrát takovejch mrtvejch, jo, že si to nikdo nedovede představit, jo. Jsem viděl na vlastní oči, jak tam, jak naši důstojníci, tak i vlastně sovětští důstojníci, jo, protože někteří vojáci prostě vzali nohy na ramena, jo, nevěděli vůbec, kam patřej, jo, tak to zase potom všecko hnali zpátky, jo.“

„Rovno bylo poměrně hodně osídlený židovským obyvatelstvem. Němci potom všechno to obyvatelstvo nahnali do takovejch takzvanejch ghett. Naše město mělo v tehdejší době tak zhruba pětašedesát, možná sedmdesát tisíc obyvatel, jo, a z toho možná těch dvacet procent, jo, že to byli jako Židi, jo, a ty prostě nahnali do těch ghett, teda přestěhovali je do těch ghett. Samozřejmý, že každej musel to svoje obydlí opustit jenom, jak se říká, s ranečkem, jo, co jenom unesli a tamto ostatní museli nechat tam, kde vlastně bydlel původně. A pokud se jako pamatuju, tak to ghetto potom vystřídali ještě jednou, jo, určili zase další místo a zase je přestěhovali a pochopitelně, že docházelo vlastně i k fyzický likvidaci. U nás byla známá takzvaná ulice Bílá a na tý ulici vlastně tam to židovský obyvatelstvo všecko jako popravovali potom. Byl jsem jednou svědkem, když jsem jel do práce, tak když docházelo k likvidaci toho ghetta, tak po silnici hnal německej voják před sebou úplně nahou mladou holku, nevím, kolik jí mohlo bejt, jestli takovejch 15, 16, 17 let, jo. No a ona samozřejmý, když utíkala před ním, on za ní s puškou s bodákem, jo, tak jako držela ruce na přirození. No a on jí vždycky zezadu jako píchnul tím bajonetem, jo, a ona pochopitelně že vždycky ty ruce rozhodila, jo. Jak to potom dopadlo, to jako nevim. Ovšem to jsem jako viděl na vlastní oči tady tohle.“

„Já si myslím, to je zase jen můj subjektivní názor, že se tam kolikrát zbytečně plejtvalo životama, úplně zbytečně. Tenkrát po tom útoku, kterej byl u toho Nižnýho Komárníku, kterej vlastně, svým způsobem to bylo neúspěšný, poněvadž jsme se museli jako vrátit zpátky, hlásila rozvědka, že Němci ustoupili. A to si pamatuju, poněvadž já jsem měl pochopitelně to štěstí, že jsem vždycky byl v tom velitelským kruhu, jo, tam se vlastně člověk dozvěděl poměrně hodně, jo. A přišel tam náčelník štábu a říká prostě, že jako musíme bejt Němcům v patách. Jo, ovšem bejt v patách a v patách to je obrovskej rozdíl. A on myslel tím, že okamžitě nasedneme na tanky a hurá za nima, jo. Ovšem to chtělo samozřejmě v první řadě ty cesty odminovat, poněvadž Němci, když ustoupili, tak ty cesty zaminovali všechny. No a tam jsme projeli přes brod, dostali jsme se za ty první vesnice a tam byl další brod, jo. A ještě já s kamarádem řikáme: ‚Nepojedeme na prvním tanku, jo, kdyžtak si sedneme na třetí.‘ Jo, a udělali jsme dobře. On ten první tank prostě jak přejížděj přes ten brod, přes řeku, tak pochopitelně najel na minu protitankovou, no. Samozřejmý, že tam byli dva mrtví, dva těžce raněný a velitel praporu, nějakej Novotnej, tomu to akorát strhlo z ruky hodinky a čepici mu to sebralo, no. A pochopitelně, že jsme tam potom zkejsli do tý doby, než vlastně ty cesty potom odminovali.“