Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Škrabalová (* 1934)

• roz. Zadrobílková, narodila se 2. srpna 1934 v Radvanicích v okrese Kutná Hora

• měli hospodářství velké dva a půl hektaru

• od dětství musela v hospodářství tvrdě pracovat

• v první polovině 50. let byl otec komunisty donucen polnosti „darovat“ státu

• od poloviny 60. let žila v Praze, provdala se za učitele Otu Škrabala a narodila se jí dcera

• vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy v Praze

• nikdy nebyla v KSČ, a proto byla různě znevýhodňována

• doplnila si maturitní vzdělání na hospodářské škole

• pracovala na pražském magistrátě v oddělení financí a v Technickém a stavebním úřadu

Neměla lehký život. Jak říká, byl samá povinnost a práce, kde nadřízení soudruzi, kteří jezdívali na exkurze do Sovětského svazu, dávali zaměstnankyním za vzor sovětské ženy. Vynucované pracovní nasazení a stres jí nakonec podlomily zdraví. „Jak by měl člověk žít? V klidu vyrůst. Nemuset od mala pracovat na poli, pak by měl vychodit školy a mít zaměstnání, které dělá od srdce. Tak by si žil, chodil do přírody a radoval se ze sluníčka. Neměl by si myslet, že všechno stihne, až bude v důchodu. To totiž není pravda,“ říká Anna Škrabalová.

Tvrdá práce od dětství

Anna Škrabalová, roz. Zadrobílková, se narodila 2. srpna 1934 v Radvanicích v okrese Kutná Hora a byla jediné dítě Anastázie a Václava Zadrobílkových. Rodina žila převážně z toho, co vypěstovala na svém hospodářství velkém dva a půl hektaru.

Dle rodinné legendy, z vyprávění prababičky, položily základy hospodářství dvě ženy z jejich rodu, které zůstaly bez mužů. „Postavily dům, zřejmě s další pomocí, z nalámaného kamene. Pracovaly na panských polích, ale jakmile vydělaly nějaké peníze, hned přikoupily nějakou půdu, aby měly svoje hospodářství, a tak my jsme nakonec měli dva a půl hektaru,“ vypráví Anna Škrabalová.

Její dětství nebylo idylické, nejen kvůli tomu, že byla válka, ale také proto, jak hodně musela od útlého věku pomáhat v hospodářství. Jak říká, už jako dítě byla udřená, bolely ji záda od hrbení se na poli. V sedmi letech onemocněla těžkým zápalem plic a bez antibiotik, která tehdy ještě nebyla, měla na kahánku. Dodnes si ale pamatuje, jak ji těšilo, že aspoň nemusí na pole. Když pak v dospělosti někdy viděla v časopise fotografie těžce pracujících dětí ze zemí třetího světa, pomyslela si, že ona na tom nebyla lépe.

Radvanice je malá vesnice zhruba o padesáti staveních, obyvatelé byli zemědělci. Zadrobílkovi měli dvě krávy, které zapřahali na poli, pěstovali obilí a zeleninu, chovali obvykle dvě prasata, jedno na zabití a druhé na maso, které museli odevzdávat státu.

Anna si jako pětiletá pamatuje na předválečné období, jak rodiče nakupovali látky a další zásoby, protože se chystali na válku.

Do první třídy nastoupila v roce 1940 do Radvanic, kde učila paní Čechová (roz. Špinková). „Byla to moc dobrá učitelka, taková druhá máma, měly jsme ji rády. Ve škole nás za války stále nabádali k opatrnosti, třeba abychom nechodili sami do lesa, dospělí o nás měli obavy,“ vypráví Anna Škrabalová, která vzpomíná také na pečlivé zatemňování oken, aby světla nepoutala pozornost válečných letadel. Některé děti chodily do Kuratoria, což byla organizace zřízená na území protektorátu Čechy a Morava, zaměřená na převýchovu české mládeže. Podporovala tzv. protektorátní vlastenectví a spolupráci s německou Říší. „Děti se scházely ve škole nebo v hostinci. Jednu dobu tam šily bačkory pro armádní servis a táta mě tam nepustil, nelíbilo se mu to,“ dodává pamětnice.

Všechno jsme si museli vypěstovat

Za okupace měli zemědělci povinnost odevzdávat část své zemědělské produkce státu. Anna Škrabalová vzpomíná hlavně na to, jak museli odevzdávat mléko, a na německé kontroly. „Jednou k nám přišel na kontrolu Němec, zajímalo ho, kolik naše kráva opravdu nadojí. Maminka ho varovala, že ho kráva kopne. Nevěřil – a kráva ho skutečně kopla.“

Ohledně zásobování obyvatel potravinami, které bylo rok od roku horší, bylo častou praxí, že městské obyvatelstvo si přilepšovalo kontrabandem od zemědělců z vesnic, kteří na tom byli přece jen lépe. Anna Škrabalová vzpomíná, jak pašovala mléko v dětském kočárku rodině Srbových, kteří jezdívali do Radvanic na letní byt.

Zadrobílkovi museli pěstovat všechno, aby byli co nejvíce soběstační. Pěstovali pšenici, ječmen, žito, oves. Ječmen a oves byly pro zvířata. Obilí zpracovávali postaru. Kosou ho posekali a svázali do snopů. Ty pak tahali po poli a stavěli do panáků. Vyschlo na slunci, ale když pršelo, bylo to neštěstí. Muselo se čekat, až uschne. Pak snopy nakládali na fůru a krávy je tahaly ke stodole, kde ho Zadrobílkovi uskladnili. Na podzim z něj vymlátili jednoduchou mlátičkou zrno a pak ještě oddělovali zrna od plev, až zbylo čisté zrní. „Byla to práce na celou zimu. Mouku nám pak semlel mlynář v Budíně. Maminka z ní pekla kváskový chleba, ale to byla úplně jiná chuť a vydržel týden čerstvý, protože byl z pěkného, sluncem vysušeného zrna. My už dneska jíme v chlebu chemii. To tehdy nebylo, a proto jsme taky neměli tolik alergií.“ 

Zadrobílkovi měli také svoje maso, ale lednice nebyla. Maso udili v komíně, sádlo vyškvařili. „Byl to věčný problém, starat se, aby potraviny zůstaly dobré celou dobu.“

Zcela soběstační ale samozřejmě být nemohli. Například když potřebovali léky, museli prodat ovci.

Fámy o vypalování vesnic

V květnu roku 1945 skončila válka a Anna Škrabalová vzpomíná, jak Němci prchali před Rusy. „Když jeli Němci ve voze taženém koňmi a nějaký člověk jim tam zemřel, vyhodili ho do příkopu a jeli dál.“ Také vzpomíná na fámu, která v chaotické době děsila obyvatele, totiž že prý Němci zapalují vesnice, v nichž obyvatelé postavili barikády, aby se přes ně Němci nedostali na Prahu. „Takže lidi barikády zase rozebírali, aby Němci vesnici nevypálili. Také jsme schovávali do sklepa cennosti, hlavně jídlo.“ Naštěstí se ale dle vzpomínek pamětnice v Radvanicích nestřílelo.

Táta musel „darovat“ pole státu

V roce 1946 Anna končila povinnou školní docházku. Chtěla být učitelkou nebo zdravotní sestrou. Učitel matematiky doporučoval tatínkovi, že by Anna měla dál studovat. „Jenomže maminka byla nemocná, a tak jsem musela zůstat v hospodářství. Nechtěla jsem, ničilo mě to, ale co se dalo dělat,“ říká Anna Škrabalová, která pracovala doma do doby, než komunisté donutili otce pod různými pohrůžkami „darovat“ pozemky jednotnému zemědělskému družstvu (JZD), kde byl pak zaměstnaný.

Anna si našla práci v Říčanech. Pracovala jako administrativní síla v kanceláři státního statku a bydlela s kamarádkou na podnájmu. Vzpomíná, že kdo tehdy nebyl v Československém svazu mládeže, byl občanem druhé kategorie, tak se cítila i ona. „Nelíbilo se mi, když nás pořád někdo nutil do něčeho, co jsme nechtěli dělat, a to svazáci dělali.“

Byla vychována v katolickém duchu, i když v kostele byla naposledy jako dítě s babičkou. Přísná výchova a nedostatek informací ale způsobily, že se bála navazovat vztahy, aby nepřišla do jiného stavu.

Tanky nám mířily do oken

Vdala se kolem svých 30 let a za manželem Otou Škrabalem, učitelem na stavební průmyslovce, se přestěhovala do Prahy. Bydleli v Plavecké ulici pod Vyšehradem.

V srpnu 1968 je zde vyděsila zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „V šest ráno k nám do bytu přijeli ze Sázavy rodiče – a že prý je okupace. Valila jsem oči. Pak mi to došlo. Celý život jsem musela platit velké příspěvky Svazu československo–sovětského přátelství, a najednou sem přijedou sovětské tanky a míří nám do oken!? V sousedním bytě bydlel komunista, a tak jsem, aby to slyšel, zpívala píseň ‚Kdo za pravdu hoří v svaté oběti…‘. Brečela jsem, zpěv mi pomáhal uvolnit napětí. Jak máte pochopit, když normálně žijete, a najednou všude vojáci, na jídlo fronty? Měla jsem dvouletou holku, stála jsem s ní frontu na brambory, vojáci na tancích vypadali jak malé děti,“ vzpomíná Anna Škrabalová.

To je ale čestná práce, soudružko

Anna Škrabalová si při zaměstnání doplnila vzdělání na čtyřleté hospodářské škole a pracovala na pražském magistrátu na finančním odboru. Nebyla v KSČ, a tak s ní prý bylo i zacházeno. Na druhou stranu ale v roce 1970 nemusela k prověrkám, nebyla pro soudruhy zajímavá, proto o práci kvůli svému nesouhlasu se vstupem vojsk do republiky nepřišla. „Jenomže pak se začalo dít to, že po mně chtěli i práci, kterou měla dělat kolegyně z jiného oddělení. Když jsem poukázala na to, že za to nejsem placená, říkali: ‚Soudružko, ale to je čestná práce.‘ Odpověděla jsem, že čestně nedostanu v krámě ani rohlík, našla jsem si jinou práci a dala jsem výpověď,“ vypráví pamětnice.

Jak ale říká, byl to krok z bláta do louže. Pracovala v Technickém stavebním úřadu jako asistentka pro jedenáct inženýrů. „Strašně jsem se tam dřela, celé hodiny jsem psala zprávy a výkazy a nesměla jsem si ani odpočinout,“ vypráví Anna Škrabalová, která se nakonec zhroutila a skončila v nemocnici. „Měla jsem nemocné plíce, kašlala jsem krev a nakonec jsem musela do invalidního důchodu,“ dodává.

Jak říká, neměla moc hezký život. Byl plný povinností, starostí a práce, která ji neuspokojovala. Vadila jí nadřazenost komunistů, kteří byli u moci. „Vedoucí jezdili do Sovětského svazu na různá školení, a když se vrátili, přišli a měli k nám desetiminutové proslovy. My jsme museli poslouchat, co nám přišli říct. Třeba nám soudružka přišla říct, jak jsou ty sovětské ženy pracovité a skromné. Co všechno stihnou a že ještě v jedenáct hodin chodí pro cukr do kornoutu z novin Pravdy a všelijaké takové kecy. Na jednu stranu jsem si o tom myslela své, ale na druhou jsem nechtěla být za blbce, který se nevyrovná těm sovětským ženám. Tak jsem chtěla taky dobře pracovat. Nechávali jsme se honit. Zbytečně,“ říká Anna Škrabalová.