„Poprvé jsem se setkal s partyzány V Hrábí u strýca Lašťovicového. Nevím, co ho napadlo. On řekl partyzánům, že ví o synkovi, který by se jim hodil. Přijdu tam a on se představil, že je Štěpán. ,A víš, že jsou tady partyzáni?‘ Říkám: ,Vím, já už jsem kteréhosi viděl.‘ Řekl jsem, že k nim půjdu. On řekl, že ne, že jsem nenápadný synek a že jim budu dělat spojku. Donášet zprávy, zdravotnický materiál a teplé oblečení. Nosilo se to ze Vsetína. Toho chlapa jsem vůbec neznal. Nosil jsem to Štěpánovi v ruksaku. Neexistovalo, abych si třeba vzal jediný ponožky. Oni si to přepočítali. Všechno bylo psané. On to pak předal. Zprávy jsem málokdy předával ústně. Vždycky v sobotu jsem domů jezdil na kole. Nosil jsem to do hájovny v Oboře v Liptále. Je tam hájenka a ještě dodnes je na ní cedule: Zde sídlil štáb 1. partyzánské brigády. K majoru Murzinovi jsem se dostal až na srazu v Olomouci. Jen jednou jsem ho viděl u nás.“
„V květnu (srpen 1944, pozn. aut.) byl souboj. Celý konvoj amerických bombardérů se stíhačkami a Němci je odstřelovali a odstřelili křídlo jednomu bombardéru. Letadlo spadlo na Vartovnu a skácelo kus lesa. Jenomže než přišli Němci k letadlu, tak Liptálané a lidé z Polanky, ze Seninky a z Jasenné už letadlo vykradli. Kulomety a všechno bylo pryč. Němci už neměli co sebrat. Chlapi tam okamžitě byli. Tehdy tam nebyla žádná cesta. Dnes už tam dojedete i autem. Tehdy ne. To mně utkvělo. My jsme se na to dívali ze Vsetína. To bylo něco hrozného, jak to letadlo zařvalo.“
„Lidé na pasekách kolikrát zažili víc hrůzy než na frontě, protože jednou tam byli partyzáni a podruhé přišli Němci. Jednou se to stalo V Háji v Liptále u našich. Večer tam byli tři partyzáni s Murzinem. Zadělali okna, aby je nikdo neviděl. Nejradši měli špek a cibuli a samozřejmě vodku. Na druhý den přišli Němci. Trošku jsem uměl německy. Poprvé jsem viděl německého vojáka brečet. Byli tam tři nebo čtyři a ptali se na partyzány. Samozřejmě je nikdo nikdy neviděl. Jeden z nich ukázal fotku a brečel, že tři roky neviděl děcko. Poprvé jsem viděl Němce brečet. To se mi už nestalo. Jinak Němci dělali takové krutosti. Byl to už starší pán. No tak odešli.“
„Němci šli na pochůzku a chtěli jít do Hrábí. Měli jakési avízo a moje matka poslala sestru, ať utíká k Manišům. Partyzáni ještě stačili vyskákat ze stodoly a utéct na palouk a dál. Jináč by Hrábí vypálili. Tak sestra je tam zachránila.“
Miroslav Škrabánek se narodil 21. září 1926 v pasekářské osadě V Hrábí stojící uprostřed lesů mezi obcemi Liptál a Hošťálková. Když mu bylo sedm let, jeho rodina se přestěhovala do nově postavené roubené chalupy ve dva kilometry vzdálené pasekářské osadě V Háji. Za války podporovalo mnoho jeho příbuzných partyzány z oddílu Jana Žižky, kteří našli útočiště v okolních lesích. V osmnácti letech se pamětník stal jejich spojkou. Předával jim zdravotnický materiál, jídlo, šatstvo a zprávy. Učil se tehdy v obuvnické firmě ve Vsetíně, a tak partyzánům také opravoval boty. I po osvobození Miroslav Škrabánek dál pracoval jako obuvník. V roce 1948 nastoupil povinnou vojenskou službu a v roce 1951 se oženil s Emilií Válovou, za níž se přestěhoval do Jakubčovic nad Odrou. Třicet let pak pracoval v Optimitu Odry a žil v Jakubčovicích nad Odrou. Miroslav šŠkrabánek zemřel na sklonku roku 2017.
