Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Škrabánek (* 1926  †︎ 2017)

• narozen 21. září 1926 v pasekářské osadě V Hrábí patřící pod Liptál

• část dětství prožil v pasekářské osadě V Háji

• svědek pádu amerického bombardéru během letecké bitvy nad Bílými Karpaty

• v domě příbuzných Manišových v osadě V Háji přespávali partyzáni

• spojkou 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• třicet let zaměstnán v Optimitu Odry

• žil v Jakubčovicích nad Odrou

• zemřel v prosinci 2017

Miroslav Škrabánek je jedním z rodáků pasekářských osad v okolí Liptálu na Vsetínsku. A právě pasekáři z Liptálu se nesmazatelně zapsali do dějin protinacistického odboje. Mnoho z nich poskytovalo pomoc partyzánům z oddílu Jana Žižky, kteří našli útočiště v okolních lesích. Patřil mezi ně i tehdy osmnáctiletý pamětník.

V pasekářských osadách V Hrábí a V Háji

Miroslav Škrabánek se narodil 21. září 1926 v pasekářské osadě V Hrábí stojící uprostřed lesů mezi obcemi Liptál a Hošťálková. V osadě stálo jen pár chalup a jeho rodina společně s prarodiči bydlela v roubence postavené v polovině 19. století. K chalupě patřily chlévy, pole, stodola a pastviny. „Z chalupy se chodívalo hned do chléva. Chlév byl základ hospodářství. Bez dobytka, bez krávy bysme nemohli žít. Potřebovali jsme mléko, maso a hnůj na pole,“ dodává pamětník.

Rodina byla závislá na svých zdrojích a do vesnice chodily hlavně děti do školy a celá rodina každou neděli do kostela. Jednou z mála věcí, kterou museli pravidelně kupovat, byl petrolej, protože do osady nevedl elektrický proud. „Nikdy tam nebyla bída a nikdy nikdo nezmrznul. Spávali jsme na peci, když stařenka pekla chleba,“ vzpomíná Miroslav Škrabánek a dodává, že v zimních měsících býval v osadě velký mráz a sněhu až po pás.

Dědeček Tomáš Maniš měl u chalupy ještě kovářskou dílnu a pětadvacet včelstev a stejně jako většina místních prý skromnou stravu rodiny vylepšoval občasným pytlačením. „Hajní ho znali. Nezastřelil srnce, ale střílel zajíce. Říkal, že zajíc žere jeho jetelinu a že chce jeho maso. Pamatuju si, jak otevřel okno a zastřelil zajíce.“ Dědeček chtěl ale svou střelbou vyplašit i ostatní zvěř, protože divoká prasata mu na poli často sežrala brambory a jeleni mu zase spásali pohanku.

Otec vlastnil pozemky v dva kilometry vzdálené rodné pasekářské osadě V Hrábí. Na začátku 30. let tam s pomocí příbuzných začal stavět roubenou chalupu pro rodinu. Stačil jim na to materiál nacházející se v blízkém okolí. „Napřed tři roky předem staříček, tatínek, kmocháček a strýček natesali dřevo. Ty krovy jsou tam dodnes a nekroutí se.“ Na cihly pro chlévy pak použili místní hlínu a střechu pokryli dřevěnými došky. Ještě než byla chalupa plně dostavěna, šestičlenná rodina se do ní nastěhovala a několik měsíců bydlela v kuchyni. „Rodiče spali na posteli. Pod postelí byly takový desky na kolečkách a na nich sláma nebo strožok a na tom jsme spaly čtyři děcka. Přes den se to zatáhlo.“ Rodina pak ještě musela vykácet a s pomocí krav vyklučit část lesa, aby z něj mohlo vzniknout pole. Rodinu pak živilo hlavně hospodářství, ale otec si ještě během žní jezdil přivydělávat prací u sedláků na Hané.

V té době chodil Miroslav Škrabánek do obecní školy v Liptále a později do měšťanky v Hošťálkové. Do Hošťálkové se přitom cesta táhla osm kilometrů lesními pěšinami. „I bosky jsem chodil a přišel jsem na Pivovařiska a tam byl mráz. Tož jsem utíkal, ať mně nohy neumrznú.“ Horší to bylo v zimě, kdy napadlo několik desítek centimetrů sněhu, ale i s tím si mladí z osady dovedli poradit. „To víte, že jsme se ze školy dom neponáhlali. Jezdili jsme z kopců na aktovkách.“

Švec partyzánů

V roce 1941 pamětník nastoupil do krejčovské dílny ve Zlíně. To už však v Evropě dva roky zuřil válečný konflikt vyvolaný agresivní politikou nacistického Německa. V krejčovské dílně se ale Miroslavu Škrabánkovi nelíbilo, a tak odešel a ještě rok pracoval doma na hospodářství. Potom nastoupil do učení ve Vsetíně ve strýcově obuvnické firmě. „Mě nebavila práce na hospodářství. Já skrz to dostal doma řezu od taťky,“ dodává pamětník.

Každou sobotu pak jezdil Miroslav Škrabánek domů. Zpočátku válečný konflikt do jeho života nijak výrazně nezasáhl. Vzpomíná hlavně na dvě události související s válkou, a to na obsazení republiky vojsky wehrmachtu 15. března 1939 a na pád amerického letadla nedaleko vrchu Vartovna 29. srpna 1944. Nad územím Piešťan, Trenčína a Zlína tehdy proběhla letecká bitva nad Bílými Karpaty. Nad Liptálem němečtí stíhači sestřelili jeden z opožděných amerických bombardérů. Před dopadem stačila posádka s padáky z letounu vyskočit. Všichni přežili a později se dostali do německého zajetí. Miroslav Škrabánek všechno sledoval z nedalekého Vsetína. „Letadlo spadlo na Vartovnu a skácelo kus lesa. Jenomže než přišli Němci k letadlu, tak Liptálané a lidé z Polanky, ze Seninky a z Jasenné už letadlo vykradli. Kulomety a všechno bylo pryč. Němci už neměli co sebrat. Chlapi tam okamžitě byli. Tehdy tam nebyla žádná cesta. Dnes už tam dojedete i autem.“ Zbraně se pak dostaly k místním partyzánům a ti je ukryli v bunkru. Proti okupantům ale nebyly použity, protože je objevila německá policie.

Už od roku 1942 v Liptále působila odbojová skupina Comandos, která šířila protinacistické letáky, ukrývala osoby stíhané nacistickými úřady, ukrývala zbraně a také uprchlé sovětské zajatce. Odbojová síť tak zde již byla dlouho před příchodem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Skupina partyzánů této brigády našla útočiště v okolí Liptálu v říjnu 1944 již krátce po příchodu ze Slovenska na Moravu. Konkrétně se jednalo o organizátorskou skupinu Viktora Ševcova-Grekovského pod vedením mjr. Vasilije Čičerina. V nočních hodinách dne 20. prosince 1944 byla u Liptálu také vysazena sovětská zpravodajská skupina Luč. „Rádi jsme se dívali z Chléviska a z Baťkové, jak přilétávají ruská letadla a padáky shazují jídlo a další věci pro partyzány. Bylo to vždycky na kopci. Bylo vidět, že dělají oheň a že tam jsou,“ vzpomíná Miroslav Škrabánek, který na vlastní oči možná viděl i tento výsadek.

V té době však již několik týdnů dělal spojku partyzánům. Jedni z prvních obyvatel Liptálu, kteří poskytli pomoc partyzánům, totiž byli lidé z pasekářské osady V Háji. Mezi nimi i prarodiče Manišovi a strýc a teta Lašťovicovi. Právě přes strýce a odbojáře Karla Žalského, zvaného Štěpán, navázal tehdy osmnáctiletý pamětník styk s partyzány. „Poprvé jsem se setkal s partyzány V Hrábí u strýca Lašťovicového. Nevím, co ho napadlo. Přijdu do Hrábí a on mě představil s mužem, co si říkal Štěpán. ,A víš, že jsou tady partyzáni?‘ Říkám: ,Vím, já už jsem kteréhosi viděl.‘ Řekl jsem, že k nim půjdu. On řekl, že ne, že jsem nenápadný synek a že jim budu dělat spojku. Donášet zprávy, zdravotnický materiál a teplé oblečení. Nosilo se to ze Vsetína. Toho chlapa, co mi to dával, jsem vůbec neznal. Nosil jsem to Štěpánovi v ruksaku. Neexistovalo, abych si třeba vzal jediný ponožky. Oni si to přepočítali. Všechno bylo psané. On to pak předal. Zprávy jsem málokdy předával ústně. Vždycky v sobotu jsem domů jezdil na kole. Nosil jsem to do hájovny v Oboře v Liptále. Je tam hájenka a ještě dodnes je na ní cedule: Zde sídlil štáb 1. partyzánské brigády.“ Kromě vyjmenovaných potřeb Miroslav Škrabánek partyzánům opravoval také boty.

Funkci spojky vykonával také pamětníkův otec Karel Škrabánek a ve stodole u prarodičů v osadě V Hrábí také partyzáni často přespávali. Miroslav Škrabánek vzpomíná, že je jednou jeho mladší sestra Jarka na poslední chvíli upozornila, že se k nim chystá německá hlídka. „Měli jsme avízo a moje matka poslala sestru, ať utíká k Manišovým. Partyzáni ještě stačili vyskákat ze stodoly a utéct na palouk a dál. Jináč by Hrábí vypálili. Tak sestra je tam zachránila.“

Lidé na pasekách žili v neustálém stresu, protože jejich domy navštěvovali jak partyzáni, tak němečtí vojáci a v případě jejich setkání by to nejspíš stálo život obyvatele domu. Miroslav Škrabánek vypráví, že jen jedinkrát do jejich chalupy v osadě V Hrábí přišel velitel celé partyzánské brigády Dajan Bajanovič Murzin a hned druhý den na jejich dveře zaklepala německá hlídka. „Večer tam byli tři partyzáni s Murzinem. Zadělali okna, aby je nikdo neviděl. Nejradši měli špek a cibuli a samozřejmě vodku. Na druhý den přišli Němci. Trošku jsem uměl německy. Poprvé jsem viděl německého vojáka brečet. Byli tam tři nebo čtyři a ptali se na partyzány. Samozřejmě je nikdo nikdy neviděl. Jeden z nich ukázal fotku a brečel, že tři roky neviděl děcko. Poprvé jsem viděl Němce brečet. To se mi už nestalo. Jinak Němci dělali takové krutosti. Byl to už starší pán. No tak odešli.“

Rodina Miroslava Škrabánka měla po celou válku štěstí. Vyhnulo se jí i zatýkání, při němž si německé oddíly v Liptále v únoru 1945 za podezření z podpory partyzánů odvezly k výslechu sedmasedmdesát místních občanů. Někteří pak skončili ve vězení a dva z nich, Josef Gerža a Jan Vaculík, se domů již nikdy nevrátili.

Odešel, ale rodný kraj mu zůstal v srdci

I po osvobození Miroslav Škrabánek dál pracoval jako obuvník. V roce 1948 nastoupil na povinnou vojenskou službu a v roce 1951 se oženil s Emilií Válovou, za níž se přestěhoval do Jakubčovic nad Odrou. Jeho manželka pocházela z jugoslávské obce Cerovec a do Československa s rodinou reemigrovala v roce 1947. Manželé se v Jakubčovicích nad Odrou natrvalo usídlili a Miroslav Škrabánek tam žije dodnes. Nikdy ale nezapomněl na místa svého mládí a často tam jezdil, aby si prošel pasekářské osady a prohlédl krajinu v okolí Liptálu nebo položil kytici lučního kvítí na pomníky padlých partyzánů.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 – květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

Příběh sestry pamětníka Věry Smilkové zaznamenala pro Paměť národa v lednu roku 2018 Helena Kaftanová