Věra Skrbková

„Maminka naše chodívala pomáhat svý mamince, vždycky jí dělala úklid a očistu. Tak jednou za týden se vypravila do Vysokého. A do večera, pak už se setmělo, a čekali jsme, a maminka nikde. A bylo to 3. května, kdy začal, ve Vysokém už měli republiku. Už se lidi soustředili na náměstí. Maminka když přišla, tak měla tady na klopě trikolorku připíchnutou a říkala: ‚Já jsem byla v republice. Ve Vysokém už je převrat.‘ Tak jsme nevěděli, čekali jsme, co to udělá dál. Nikde se ještě odjinud neozývalo nic, ale ve Vysokém jsme mysleli, že to je krásný.“

„Tatínek seděl u přepážky a měl přitom před sebou, když se podíval ven, tak tam bylo jedno dost velké okno. Vedle toho okna byla schránka, kam se dávaly věci pro poštovní úřad, které už byly ofrankované. Tatínek viděl ven poměrně dobře. Stalo se mu, že zjistil, když třídil poštu, že tam je dopis na gestapo. Tak to si zapamatoval, odkud to šlo, kdo ten dopis přinesl, nějak si toho všiml, když to pak třídil. Když se to opakovalo víckrát, tak to už mu bylo proti srsti. Co s tím udělat? Naštěstí topili v úřadě, za přepážkou topili v kamnech, tak tatínek dopis prostě vzal a nechal spálit, shořet.“

„Mě chtěli dát do tý rodinný školy aspoň. Já jsem teda zatím se naučila dobře psát na stroji, na to tady byla výborná ta dvouletá. Kromě toho jsme měli výbornýho učitele, který nás držel, abychom neposlouchali to, co se vykládá všude. Už se poslouchal cizí rozhlas taky. Ve škole hrozilo leda, že by nám poslali za dveře někoho poslouchat, jestli se tam něco nesprávnýho nevykládá. Tak ten náš třídní profesor byl obezřetný, že poslal jednoho jakoby za trest za dveře, a ty vždycky střídal, druhý den to byl někdo jiný, aby nepřišli o výuku. To prostě byl hlídač, který zajistil to, že byl i ten třídní bez obav, že se něco vynese.“

„V určený den, kdy ohlašovali, že bude v Lidových sadech v Liberci souzená Marie Zemanová, tak jsem vyběhla z kanceláře a došla jsem tam včas. Bylo tam už ale naplněno, celá síň. Lidí přišlo hodně. Tak jsem otevřela dveře. Říkám si: ‚Aspoň někoho aby tu viděla známého.‘ A vtom ten, kdo řídí proces, řekl: ‚Dveře se otevírají a objevuje se v nich hnusná tvář Marie Zemanové.‘ To je prosím pozdravení!“

„Šla k mlynáři jinému a řekla, že by prosila trochu mouky, že potřebuje balíček pro syna, že je v Říši. A on říkal: ‚Já jsem ti ho neudělal!‘ Prostě tak ji odbyl, že už neměla chuť víckrát se tam podívat. Mlynáři byli různí, jeden byl vynikající. Slyšet tenkrát vlídné slovo nebylo jen tak.“