Věra Skrbková

* 1926

  • „Třináctého června 1916 s celým praporem přechod do ruského zajetí. Vždycky mně říkal, že asi po tři dny za nimi nepřijela armádní kuchyň, takže byli vysílení a tím dlouhým pochodem naprosto vyčerpaní. Takže Rusové neměli moc práce, aby je zajali, celý ten oddíl nebo pluk a celý prapor. Zde byli používaní k těžkým zákopovým pracem bez nároku na odměnu a takřka bez jídla. Jak to zajetí vypadalo, říkal, že to byl nějaký velkostatek, dokonce se podivovali, jaký tam měli stroje, vybavení, a ty stroje většinou vyrobený tady v Čechách. Jenže to se jich netýkalo, ti se tam jenom na nějaké... nějakou noclehárničku tam měli, spíš větší než menší. Jídlo teda, píše tady, takřka bez jídla. Než z tama ale došli, tak pěšky přes pole. Takže když byla někde nějaká mrkvička, tak si ji s chutí vydlábli, a to bylo jediný, co měli na celý den a těžkou práci. A kdyby bylo to nářadí, říkal, aspoň nářadí, ale to bylo všechno z polovičky rozbitý a nebyli opraváři, kam by to dali spravit. Tak museli div ne rukama kopat zákopy. Bylo to vysilující. Z toho nedostatku stravy a hlavně vitaminu dostávali kurděje. A dostal je i tatínek. A ve dvaceti šesti letech přišel o všechny zuby.“

  • „Maminka naše chodívala pomáhat svý mamince, vždycky jí dělala úklid a očistu. Tak jednou za týden se vypravila do Vysokého. A do večera, pak už se setmělo, a čekali jsme, a maminka nikde. A bylo to 3. května, kdy začal, ve Vysokém už měli republiku. Už se lidi soustředili na náměstí. Maminka když přišla, tak měla tady na klopě trikolorku připíchnutou a říkala: ‚Já jsem byla v republice. Ve Vysokém už je převrat.‘ Tak jsme nevěděli, čekali jsme, co to udělá dál. Nikde se ještě odjinud neozývalo nic, ale ve Vysokém jsme mysleli, že to je krásný.“

  • „Tatínek seděl u přepážky a měl přitom před sebou, když se podíval ven, tak tam bylo jedno dost velké okno. Vedle toho okna byla schránka, kam se dávaly věci pro poštovní úřad, které už byly ofrankované. Tatínek viděl ven poměrně dobře. Stalo se mu, že zjistil, když třídil poštu, že tam je dopis na gestapo. Tak to si zapamatoval, odkud to šlo, kdo ten dopis přinesl, nějak si toho všiml, když to pak třídil. Když se to opakovalo víckrát, tak to už mu bylo proti srsti. Co s tím udělat? Naštěstí topili v úřadě, za přepážkou topili v kamnech, tak tatínek dopis prostě vzal a nechal spálit, shořet.“

  • „Mě chtěli dát do tý rodinný školy aspoň. Já jsem teda zatím se naučila dobře psát na stroji, na to tady byla výborná ta dvouletá. Kromě toho jsme měli výbornýho učitele, který nás držel, abychom neposlouchali to, co se vykládá všude. Už se poslouchal cizí rozhlas taky. Ve škole hrozilo leda, že by nám poslali za dveře někoho poslouchat, jestli se tam něco nesprávnýho nevykládá. Tak ten náš třídní profesor byl obezřetný, že poslal jednoho jakoby za trest za dveře, a ty vždycky střídal, druhý den to byl někdo jiný, aby nepřišli o výuku. To prostě byl hlídač, který zajistil to, že byl i ten třídní bez obav, že se něco vynese.“

  • „V určený den, kdy ohlašovali, že bude v Lidových sadech v Liberci souzená Marie Zemanová, tak jsem vyběhla z kanceláře a došla jsem tam včas. Bylo tam už ale naplněno, celá síň. Lidí přišlo hodně. Tak jsem otevřela dveře. Říkám si: ‚Aspoň někoho aby tu viděla známého.‘ A vtom ten, kdo řídí proces, řekl: ‚Dveře se otevírají a objevuje se v nich hnusná tvář Marie Zemanové.‘ To je prosím pozdravení!“

  • „Šla k mlynáři jinému a řekla, že by prosila trochu mouky, že potřebuje balíček pro syna, že je v Říši. A on říkal: ‚Já jsem ti ho neudělal!‘ Prostě tak ji odbyl, že už neměla chuť víckrát se tam podívat. Mlynáři byli různí, jeden byl vynikající. Slyšet tenkrát vlídné slovo nebylo jen tak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Turnov, 21.02.2019

    (audio)
    délka: 02:37:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 30.07.2020

    (audio)
    délka: 02:36:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od vyhlášení protektorátu lidé nevěřili jeden druhému

Antonín Špika, otec pamětnice,  po návratu z Československých legií z východní fronty 1. světové války
Antonín Špika, otec pamětnice, po návratu z Československých legií z východní fronty 1. světové války
zdroj: Paměť národa

Věra Skrbková, rozená Špiková, se narodila 18. února 1926 na východě Slovenska, v Humenném. Její otec, legionář a válečný invalida Antonín Špika (1889–1996), tam pracoval na poště. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Pasek nad Jizerou a pak do Zásady. O dva roky starší bratr Miroslav byl za války totálně nasazený v Německu, odkud uprchl. Antonín Špika jako poštmistr v Zásadě zadržel několik dopisů adresovaných gestapu. Věra nastoupila na reálné gymnázium v Turnově a později absolvovala obchodní školu. Za války pracovala v administrativě brusírny drahokamů. Po válce se přestěhovala do Liberce. V roce 1952 byla svědkyní politického procesu své známé, Marie Zemanové. V témže roce se také vdala za Břetislava Skrbka, se kterým měla dvě děti. Rodina se usadila v Turnově. Manžel učil na gymnáziu v Turnově, pamětnice si doplnila pedagogické vzdělání a učila tam na základní škole.