Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Skrbková (* 1926)

• narozena 18. února 1926 v Humenném na východě Slovenska

• otec Antonín Špika byl legionář

• otec pracoval jako poštmistr

• rodina žila v Krkonoších a Jizerských horách

• bratr Miroslav byl za války nasazen na nucené práce v Německu

• za války pracovala v brusírně drahokamů

• po válce se přestěhovala do Liberce

• v roce 1952 zažila politický proces s Marií Zemanovou

• po svatbě s Břetislavem Skrbkem se usadili v Turnově

• pracovala jako učitelka na základní škole

Věra Skrbková, narozená 18. února 1926 jako Špiková, vždy s hrdostí vzpomínala na svého otce a jeho válečný osud. Antonín Špika utrpěl v první světové válce zranění, dostal se do ruského zajetí a v roce 1917 se stal legionářem, aby bojoval za samostatné Československo. 

Při plnění úkolů telegrafisty mu omrzly ruce a v primitivních podmínkách mu amputovali konečky prstů. Do vlasti se dostal v srpnu 1919 s prvním velkým transportem legionářů. Cesta vedla z Vladivostoku přes Japonsko, San Diego, Washington a Francii.

Za druhé světové války Antonín Špika zadržel jako poštmistr v Zásadě na Jablonecku několik udavačských dopisů odesílaných na gestapo. Bratra pamětnice Miroslava poslali Němci na nucenou práci k Berlínu, odkud však s kamarádem uprchl. V padesátých letech byla Věra svědkyní politického procesu se svou známou, Marií Zemanovou z Pece u Vysokého nad Jizerou.

Trnitá cesta legionáře Antonína Špiky 

Věra Špiková se narodila ve východoslovenském Humenném, dva roky po svém bratru Miroslavovi. Otec Antonín Špika (1889–1996) pocházel z Vysokého nad Jizerou, vyučil se kožešníkem, ale kvůli válečnému zranění pracoval jako poštmistr. Maminka Božena, rozená Hásková (1896–1982), byla původem z Vysokého, z rodiny drobného zemědělce a soustružníka dřeva. Antonín odešel na sklonku roku 1919 do východoslovenského Humenného, kde mu bylo po absolvování rekvalifikačního kurzu kvůli válečné invaliditě přiděleno místo poštmistra. V roce 1923 se Antonín s Boženou vzali. Do roka se jim narodil syn Miroslav a o dva roky později Věra.

Věra Skrbková vzpomínala na svého otce a jeho válečnou anabázi. Antonín Špika byl v roce 1914 povolán do rakouské armády. Již 7. září byl však na východní frontě raněn (utrpěl průstřel stehna a holeně). Po operaci se doléčoval v Brixenu, aby ho mohla armáda znovu poslat na frontu. V červnu roku 1916 se Antonín i s celým praporem dostal do ruského zajetí.

„Vždycky mně říkal, že asi tři dny za nimi nepřijela armádní kuchyň, takže byli vysílení a dlouhým pochodem naprosto vyčerpaní. Rusové neměli moc práce, aby je zajali,“ popisuje Věra Skrbková osud svého tatínka. Rusové zajatce využívali k těžkým pracím, především na budování zákopů, a to bez nároku na odměnu a takřka bez jídla. Kvůli nedostatku potravin a vitaminů dostal Antonín kurděje a ve svých šestadvaceti letech přišel o všechny zuby. V květnu roku 1917 pak požádal o přijetí do československých legií a v srpnu ho zařadili do deváté roty prvního pluku – jako svobodníka v oddílu telegrafistů.

„V krutých podmínkách východní fronty mu omrzly ruce. Batoh na zádech bránil proudění krve do rukou,“ přibližuje Věra Skrbková zranění svého otce, který přenášel batoh plný telegrafních drátů. Přivolaný lékař sanitního vlaku – a pozdější spisovatel – František Langer rozhodl, že se pokusí Antonínovi místo obou celých paží amputovat nejprve jen první články prstů a uvidí se, zda se nepodaří ruce zachránit. Amputace proběhla bez jakéhokoli umrtvení – ukázalo se, že rozhodnutí MUDr. Langera bylo správné.

Slavnostní defilé před Bílým domem

Lékařům a obětavým japonským ošetřovatelkám se podařilo ve vladivostocké japonské nemocnici Antonínovy ruce zachránit. Domů se vrátil v srpnu 1919 jako válečný invalida s přiznáním pětasedmdesátiprocentní invalidity. Cestoval s ostatními vojáky lodí z Vladivostoku delší, ale bezpečnější trasou přes USA do Evropy. Často vzpomínal na prosluněné San Diego plné zrajících pomerančů, které mu po útrapách na Sibiři připadalo jako ráj na zemi. Zvláštní pocty se legionářům dostalo ve Washingtonu, kde slavnostně defilovali před Bílým domem.

Po návratu z legií a absolvování rekvalifikačního kurzu kvůli válečné invaliditě začal koncem roku 1919 otec pamětnice pracovat na poště ve východoslovenském Humenném. O tři roky později se oženil s Boženou Háskovou a v roce 1928 se rodina se čtyřletým Miroslavem a dvouletou Věrou přestěhovala zpět do Čech, do Pasek nad Jizerou.

Celá rodina chodila do Sokola, ale s ohledem na Miroslavovy opakované zápaly plic se děti držely od sportu dál. Lyže a saně sloužily spíše jako dopravní prostředek. Věra vzpomínala, že kolem roku 1933 se stali jedněmi z prvních očkovaných proti spalničkám, záškrtu a spále – nejčastějším smrtelným chorobám dětí: „Primář Píša z Vysokého k nám přijel na lyžích. Byl první z lékařů, kteří ve Vysokém začali očkovat děti.“

Zadržené udavačské dopisy

Idylická doba dětství v Pasekách nad Jizerou, kde si potomci „zapadlých vlastenců“ poštmistra Špiku a jeho rodinu nesmírně oblíbili, však trvala jen čtyři roky. V Pasekách byla pouze dvoutřídka, a aby děti nemusely do školy v Jablonci nad Jizerou docházet několik kilometrů pěšky a v zimě se brodit sněhem – autobusová doprava do Pasek neexistovala – přestěhovala se rodina v roce 1932 do obce Zásada. Byla tu nová měšťanská škola a otec opět získal místo vedoucího pošty. Pamětnice zde našla své dvě nejlepší kamarádky.

V Zásadě se podomácku vyráběly skleněné vánoční ozdoby. „Dlouhými jehlami se napichovaly korálky na nit. Když byly jehly plné, posunuly se korálky po nitích k uzlíku na konci a podle potřeby se nit ustřihla. Pak se tím obtáčely různé tvary. V Zásadě se dělaly automobily, letadla, motocykly. Vypadalo to na stromečku honosně. V každém domě mívali plno krabic připravených k expedici. Zejména před Vánocemi trvalo nakládání zásilek do autobusu často i přes půl hodiny,“ popisuje pamětnice.

Věra pak studovala na gymnáziu, ale jen do kvarty. Dál už to nešlo, protože vypukla válka. „Na obchodní škole jsme měli výborného třídního učitele, který nás nabádal, abychom neposlouchali to, co se všude vykládá. Doma jsme poslouchali zahraniční rozhlas, i když za to hrozily vysoké tresty. Ve třídě jsme si důvěřovali. Hrozilo však, že by někdo za dveřmi mohl poslouchat, jestli se ve třídě nevykládá něco ‚nesprávného‘. Náš třídní profesor byl obezřetný. Poslal jednoho studenta jakoby za trest za dveře – to byl hlídač, který zajistil, že třídní mohl být bez obav, že by se ze třídy něco vyneslo,“ vzpomíná na školní léta.

Věra Skrbková uvedla, že její otec zadržel na poště v Zásadě několik dopisů, které jejich odesílatel adresoval gestapu. Takové dopisy obsahovaly většinou jen jedno jediné: udání. „Tatínek seděl u přepážky a měl před sebou okno, viděl dobře, kdo tam co vhazuje. Při třídění pošty objevil dopis na gestapo. Všiml si, kdo ten dopis do schránky přinesl. Opakovalo se to vícekrát. Tatínek házel ty dopisy rovnou do rozpálených kamen. Uvědomoval si, že mu jde o krk a že to je nebezpečné pro celou rodinu,“ dodala pamětnice.

„Od vyhlášení protektorátu lidé přestávali věřit jeden druhému, takže se o situaci u nás i v Evropě hovořilo jenom doma,“ říká Věra. Když jí bylo patnáct let, odešla její rodina ze Zásady. Její tatínek byl invalida a zažádal o předčasné penzionování, neboť ho upozornili na nebezpečí zatčení. „Legionáře začali zatýkat a odvážet do koncentračních táborů,“ vypráví pamětnice. Rodiče byli natolik prozíraví, že něco takového tušili. Šetřili, jak mohli. Ceny potravin byly vysoké. Našlo se hodně šmelinářů, kteří něco skoupili a pak to draze prodávali. Všeho bylo málo. Rodina se přestěhovala do Turnova, kde Věra po čtyřech ročnících gymnázia nastoupila ke studiu na obchodní škole.

Po náměstí kráčel zarostlý náš Mirek

Bratr Miroslav musel ze septimy v rámci totálního nasazení ročníku 1924 odejít na nucenou práci do pobočky Daimler-Benz. Pracoval v blízkosti Berlína, takže rodina o něj měla velký strach. Podniky s vojenskou výrobou se stávaly častým objektem náletů spojeneckých armád, při kterých všichni zaměstnanci museli odejít do protileteckých krytů. Jednoho dne se s kamarádem rozhodli podívat na nálet „zvnějšku“ a zůstat mimo kryt. Měli neuvěřitelné štěstí, neboť „jejich“ kryt dostal přímý zásah, který nikdo uvnitř nepřežil.

Tato příhoda a onemocnění byly rozhodujícím impulzem k tomu, že Miroslav s kamarádem z totálního nasazení v Německu utekli. „Šla jsem ráno před sedmou hodinou do práce a na velkém mostě v Turnově proti mně kráčel zarostlý náš Mirek. Nechtěla jsem tomu věřit. Objali jsme se a odešli jsme domů. Vrátil se však se zápalem plic. Tajně ho k nám chodil ošetřovat MUDr. Šolc, který tím mnoho riskoval,“ vzpomíná Věra s vděčností na obětavého lékaře.  

Z doby války připomněla Věra Skrbková mlynáře, který v těžkých časech nedostatku jídla pomáhal potřebným lidem. Byl svou laskavostí pověstný, takže za ním chodila spousta lidí. Po válce ho ale odsoudili za to, že tajně prodával mouku. Ale existovaly také zcela jiné případy.  „Maminčina známá z Vysokého přišla prosit k jednomu mlynáři o trochu mouky, aby mohla něco upéct do balíčku pro syna, který byl na práci v Říši. A on jí řekl: ‚Já jsem ti ho neudělal!‘“ uvádí pamětnice.

Ke konci války Věra pracovala v administrativě brusírny drahokamů Hermann a Palma v Turnově. Když válka skončila, rozhodla se hledat zaměstnání v Liberci. Bydlela tam se svou kamarádkou ze školy a začala pracovat v obchodní komoře.

Vykonstruovaný politický proces s Marií Zemanovou

Sestra její matky Marie Slavíková se provdala do osady Pec nedaleko Vysokého, a tak tam Věřina maminka jezdívala často své sestře vypomáhat na polích. Pamětnice se podělila o tragický osud rodiny Zemanovy, která bydlela hned naproti Slavíkovým. Vzpomněla na jejich syna Josefa – vnuka Antala Staška – sportovce a sedláka. Rád se věnoval i malým dětem a učil Věru například hrát stolní tenis. Josefa v době války zatkli Němci, ale utekl jim přímo z auta na vysockém náměstí. Pak ho v nepřítomnosti odsoudili k trestu smrti a do konce války se musel skrývat.  

Po osvobození Josef Zeman působil jako předseda Okresního národního výboru v Jilemnici. Po únorovém puči v roce 1948 se však stal nepohodlným i pro komunistickou garnituru a hrozilo mu zatčení. Proto již v říjnu 1948 raději emigroval. Připravil podmínky i pro emigraci své manželky Marie a tří dětí. K tomu ale nedošlo, protože v osudný den děti onemocněly a zodpovědná Marie se rozhodla počkat, až se uzdraví. Pak už ale emigrovat nešlo, protože se hranice dostaly pod zostřený dohled.

Marie Zemanová  čelila v roce 1952 obžalobě ve vykonstruovaném procesu „Lampa Václav a spol.“ v Liberci. Proces s dvanáctičlennou odbojovou skupinou napojenou na agenta-chodce Josefa Zemana se konal 8.–10. července. Veřejné soudní jednání v Lidových sadech oznamovali předem ve vysílání rozhlasu po drátě.

Dveře se otvírají a objevuje se v nich hnusná tvář Marie Zemanové

„Vyběhla jsem z kanceláře. Už tam byla celá síň plná lidí. Říkala jsem si, že tam musím jít, aby tam Marie Zemanová viděla někoho známého,“ říká Věra Skrbková a pokračuje: „Soudce řekl: ‚Dveře se otvírají a objevuje se v nich hnusná tvář Marie Zemanové!‘ Marie byla krásná a statečná žena. Řekla na to: ‚Víte, já jsem byla jinak vychovaná, u nás se mluvilo jinak. Jsem vám vděčná, že jste mně otevřeli oči, zapůjčili na noc knihy…‘ Někdo jiný se do toho vmísil a řekl zase, že je nevzdělaná a nic nezná. Já jsem z toho byla úplně vedle, že vůbec promluvila. Musela jsem okamžitě odejít. Když řekne někdo něco takového na úvod, nic lepšího už se nedá čekat.“  

Dva členy skupiny poslal soudce za velezradu a vyzvědačství do žaláře na doživotí, dalších deset obžalovaných k trestům v rozpětí od deseti do pětadvaceti let těžkého vězení. Marie Zemanová tehdy dostala osmnáct let.  

Josef Zeman se později v USA formálně oženil, aby mohl podnikat, protože jako svobodný nemohl dostat k podnikání povolení. Když se to Marie dozvěděla, byla to pro ni rána, se kterou se nikdy nevyrovnala. Jeho syn Vladimír Zeman vyprávěl svůj příběh pro Paměť národa v roce 2016. 

Snažila jsem se nelhat

S manželem Břetislavem Skrbkem se vzali v roce 1952 a usadili se v Turnově. V roce 1953 se jim narodil syn Jan a v roce 1955 dcera Eva. Břetislav učil na turnovském gymnáziu a přivedl ke kantořině i svoji ženu. Věra si doplnila pedagogické vzdělání a v letech 1959–1982 učila na prvním stupni základní školy v Turnově. Zpočátku učili na směny a neměla problémy ani s náboženstvím, od kterého byly děti vesměs odrazovány.

„Někteří rodiče si pro děti vybojovali náboženství i s důsledky, které to s sebou tehdy neslo. Ale valem jich ubývalo,“ uvádí Věra Skrbková a dodává: „Já sama jsem byla zastáncem náboženství ve školách. Desatero přikázání není nic špatného, aby to děti slyšely.“ Na otázku, na co je ve svém životě nejvíce hrdá, má pamětnice jasnou odpověď: „Snad, že jsem nemusela lhát. Snažila jsem se nelhat…“