Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Skrbková (* 1926)

• narozena 18. února 1926 v Humenném na východě Slovenska

• otec Antonín Špika byl legionář

• otec pracoval jako poštmistr

• rodina žila v Krkonoších a Jizerských horách

• bratr Miroslav byl za války nasazen na nucené práce v Německu

• za války pracovala v brusírně drahokamů

• po válce se přestěhovala do Liberce

• v roce 1952 zažila politický proces s Marií Zemanovou

• po svatbě s Břetislavem Skrbkem se usadili v Turnově

• pracovala jako učitelka na základní škole

Věra Skrbková, původním jménem Špiková se narodila 18. února 1926 na východě Slovenska v Humenné, kde její otec dostal umístění na poštovním úřadě. Své vyprávění začíná příběhem svého otce Antonína Špiky, který narukoval do aktivní vojenské služby přesně 7. října 1910, propuštěn byl v hodnosti četaře o tři roky později. Zpátky narukoval hned další rok při mobilizaci a poprvé raněn byl tentýž rok v září. „Hned z počátku války,“ vzpomíná Věra. 

V červnu roku 1916 se Antonín i s celým praporem dostal do ruského zajetí. „Vždycky mně říkal, že asi po tři dny za nimi nepřijela armádní kuchyň, takže byli vysílení a dlouhým pochodem naprosto vyčerpaní. Rusové neměli moc práce, aby je zajali,“ popisuje Věra osud svého tatínka. Rusové zajatce využívali k těžkým pracem, a to bez nároku na odměnu a takřka bez jídla. A kvůli nedostatku potravy a vitamínů dostal Antonín kurděje a ve svých 26 letech přišel o všechny zuby.

V květnu roku 1917 pak požádal náborovou komisi Československé národní rady, aby ho přijali do legií. „Z pekla kopání zákopů to bylo nejlepší řešení,“ hodnotí Věra. O tři měsíce později byl Antonín zařazen do deváté roty prvního pluku - jako svobodník v oddíle telegrafistů.

„A v krutých podmínkách prošel sibiřskou anabází. Zde mu omrzly ruce. Právě tím, že ten batoh na zádech mu zabránil, aby mu krev proudila do rukou, do paží,“ přibližuje Věra cestu svého otce, který na zádech přenášel ruksak plný telegrafních drátů. Ruce mu začínaly od konečků černat. Přivolaný lékař sanitního vlaku - a pozdější spisovatel - František Langer rozhodl o tom, že Antonínovi odeberou nejdříve první články prstů a uvidí se, zda se vyléčí. Původní plán totiž zněl: amputovat obě paže. A ačkoli u některých prstů u prvních článků neskončilo, ruce Antonínovi lékaři zachránili.

Šťastný návrat domů

V říjnu 1919 byl její tatínek označen za invalidu v rozsahu 75 procent. A vrátil se domů. S ostatními vojáky cestovali lodí z Vladivostoku, a to přes Ameriku, kde se přesouvali vlakem. Navíc se Antonín dočkal ještě slavnostní přehlídky přímo před Bílým domem. „Strašně se mu tam líbilo, to ovoce, jak to tam je krásný. To je proti Krkonošům tady,“ říká Věra.

„Po šťastném návratu jsme byli všichni hrdí. Maminka zvlášť, ta čekala na každý dopis, než přijel, tak si toho považovala. Z počátku byli legionáři oceňovaní širokým okruhem lidí,“ míní Věra. 

Po návratu z legií začal Věry tatínek pracovat na poště. V Humenné na východě Slovenska, kde práci získal, musel potvrdit, že tam bude minimálně osm let. Zpátky se rodina vrátila do Pasek nad Jizerou, ale protože by děti musely později do školy chodit až do Jablonce nad Jizerou, což by byl problém zejména v zimě, přestěhovala se rodina znovu. V té době také řádila mezi dětmi spála, Věra byla mezi tehdy prvními očkovanými, a její tatínek Antonín se zase nakazil španělskou chřipkou, která řádila ve vojsku. „Tatínek už věděl, že by taky těžko odolával nějaké takové nemoci, nemocnice byla až ve Vysokém (nad Jizerou),“ vysvětluje Věra. Rodina se proto přestěhovala do obce Zásada, kde byla nová měšťanská škola.

Věra se ráda učila, měla vyznamenání a líbilo se jí také učitelství, kterému se později věnovala i pracovně. Babičky ale nejdříve jejímu studování nepřály s tím, že prý děvče maturitu nepotřebuje, a měla by si tak raději vybrat spíše praktickou školu. Věra se tak nakonec přihlásila do rodinné školy. „A na gymnáziu jsem někomu uvolnila místo,“ říká k tomu dnes Věra. Jenže o prázdninách Němci školu obsadili a nebylo tak kde vyučovat. Nakonec tak Věra absolvovala dva roky na ekonomické škole.

To už ale byla druhá světová válka a začala nouze o jídlo. „Měli jsme výborného učitele, který nás držel, abychom neposlouchali to, co se vykládá všude. Už se poslouchal cizí rozhlas. Ve škole leda hrozilo, že by nám poslali za dveře někoho poslouchat, jestli se tam něco nesprávného nevykládá. Náš třídní profesor byl obezřetný, poslal jednoho jakoby za trest za dveře. To prostě byl hlídač, který zajistil to, že byl i ten třídní bez obav, že se něco vynese,“ vzpomíná na školní léta Věra.

Hitlerova moc ale sílila. „Lidé přestávali věřit jeden druhému, takže se o situaci hovořilo jenom doma,“ říká. Když bylo Věře patnáct let, odešla její rodina ze Zásady. Důvod? Její tatínek byl coby legionář propuštěn z pošty. Legionáře začali zatýkat a odvážet do koncentračních táborů, vypráví Věra.

Život po nástupu komunismu

Ve škole se Věra naučila těsnopisu i psaní všemi deseti prsty. „To mi pomohlo hned po zakončení školy. Přišli zástupci jedné firmy, že by rádi udělali konkurs a vybrali si. Že potřebují jednu pracovní sílu,“ popisuje Věra, která konkurs nakonec vyhrála. „Cestou domů jsem si poskakovala, jaké mám štěstí, ale štěstí to nebylo,“ popisuje dále. Šlo o dva mladé šéfy kolem třiceti let, kteří měli podnik, kde vyráběli lana pro hasiče. Věře se tam moc nelíbilo a nakonec ji z práce propustili.

V tu dobu jejího bratra Miroslava, který se narodil v roce 1924, poslali ze septimy na práci do pobočky Daimler Benz. Jak Věra říká, jeho ročník byl Němcům „věnovaný“ na práci. Dostal se blízko Berlína, kde podle Věry v tu dobu hrozilo bombardování, a tak měla rodina o Miroslava velký strach. 

Sama Věra se později dostala do brusírny drahokamů Harmann a Palma v Turnově. „Byla jsem tam spokojená, protože jsem byla mezi lidmi,“ popisuje. To už se ale začali objevovat partyzáni. „A bylo vidět, že se blíží konec války,“ vzpomíná Věra.

Slečny z půdy

Ještě před koncem války si však podala žádost o práci na libereckou poštu. Nikdo se ale neozval zpátky. „Liberec nás lákal, mají tam divadlo a prostě se nám zachtělo poznat Liberec,“ vzpomíná. Dne 6. srpna 1945, pamatuje si dodnes přesně, se tam rozjela zeptat na práci. Volných míst měli hodně a Věra nakonec začala pracovat v obchodní a živnostenské komoře, konkrétně v oddělení známek na železo. Tam však zůstala jen krátce. Prezident komory, který měl pod svou správou ještě ústav pro zvelebování živností, ji nabídl místo právě tady.

Do Liberce se s ní přestěhovala ještě jedna kamarádka a společně si našly bydlení v jednom domě, ve kterém byly na půdě volné dvě místnosti. A tak jim sousedé říkali „slečny z půdy“.

S manželem, se kterým se později přestěhovali do Turnova a který byl také učitelem, nakonec měli dvě děti - syna a dceru. I když manželův příjem nebyl pro čtyřčlennou rodinu dostatečný, nakonec tuto dobu přečkali. Později získala místo na chlapecké devítileté škole, kde učila až do roku 1982, kdy umřela Věry maminka. „A aby tatínek nebyl sám, tak jsem šla do důchodu,“ vysvětluje.

Být hrdá

„Snad že jsem nemusela lhát,“ odpovídá Věra na dotaz, na co je ve svém životě nejvíc hrdá. „Snažila jsem se nelhat, nemusela jsem snad, nikdo po mně takové vyjádření, se kterým bych nesouhlasila, nechtěl,“ říká.

Také i dnes poslouchá zprávy, byť některé, jak poznamenává, raději neslyšet, a zajímá se také o současné dění. „Protože víme, že z něčeho malého může někdy vyrůst něco tragického,“ uzavírá.