Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Skřičková (* 1925)

• narozena 24. října 1925 v Brně

• v listopadu roku 1939 byla svědkem obsazování Kounicových kolejí gestapem

• za války odmaturovala na gymnáziu

• během náletu na Brno v roce 1944 zahynula její babička

• zažila osvobození Brna Malinovského armádou

• celý život pracovala jako prodavačka v drogerii

Vlasta Skřičková, rozená Schochová, se narodila 24. října 1925 v Brně. Když jí bylo pět let, tak se s rodiči a prarodiči přestěhovala do Březinovy ulice nedaleko Kounicových kolejí. Na dětství vzpomíná Vlasta moc ráda, hodně času trávili na Kraví Hoře nebo hraním na ulici. „Měli jsme na ulici partu dětí. Byla to klidná ulice, ne jako dneska. Hrál se tam fotbal, a když náhodou jelo auto, tak se jen zavolalo pozor.“

Najednou nás bylo míň

Vlasta absolvovala obecnou školu a po ní nastoupila na dívčí gymnázium. Když byla v tercii, tak začala druhá světová válka. „Nějaké spolužačky začaly k nám chodit do školy po okupaci Sudet. Musely odtamtud utéct.“ Za dva roky přišlo do školy opět méně studentek. „Když jsme šly do kvinty, tak nás najednou bylo míň. Měly jsme ve třídě čtyři Židovky a těm bylo zakázáno chodit do školy.“ Ze čtyř židovských spolužaček přežily válku jen dvě.

Kounicovy koleje na podzim roku 1939 obsadilo gestapo. Studenti byli zatýkáni a často převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. „Ti kluci ještě v pyžamu utíkali pryč. To si pamatuju jako dneska, jak se každý chtěl někam zachránit.“ Po vyhnání studentů se z Kounicových kolejí stala věznice, kde bylo mučeno a popraveno několik desítek tisíc lidí. Popravy střelbou byli nuceni poslouchat i obyvatelé přilehlých domů včetně Vlasty a její rodiny. „To bylo hrozný, vždycky salva a pak jedna rána z milosti.“

V posledních měsících války bylo Brno bombardováno a blížila se k němu fronta. „Byly všude potřeba lazarety. Naše gymnázium zabrali na lazaret a my jsme se jako studenti stěhovali.“ Před maturitou se stěhovala škola znovu kvůli další výstavbě lazaretu. „V noci jsme spávali ve sklepě.“

Babičku jsem poznala podle šatů

Ke konci války byly totálně nasazeny spolužačky, které se narodily v roce 1924. Vlasta se tak totálnímu nasazení vyhnula o pár měsíců. Po absolvování gymnázia nastoupila do zaměstnání v místní lékárně jako laborantka. Lékárny tehdy fungovaly jinak než dnes, léky se v nich přímo vyráběly. „Pilulky jsme motali do takové ruličky.“

Dne 20. listopadu 1944 proběhl nejničivější nálet na Brno, který se dá označit jako kobercový. Vlasta Skřičková vzpomíná, že v tu dobu už byli na neustálé houkání sirén zvyklí a hrozivost tohoto náletu je šokovala. „Nikdo to nečekal.“ Vlasta byla v práci a utíkala rychle přes město domů. „Byl takový zmatek, hodně domů hořelo, lidi se to snažili hasit.“ Cestou šla i okolo kláštera boromejek, které provozovaly domov důchodců. Tam bydlela i Vlastina babička. „Vyndávali z toho sklepa lidi, kteří to nepřežili, a já jsem tam našla babičku, poznala jsem ji podle šatů.“

Okolo mě se blýskalo

Brno bylo osvobozeno Rudou armádou, konkrétně armádou generála Malinovského. „Ruští vojáci šli husím pochodem jeden za druhým. Tatínek je uvítal, ten jeden vyběhl a řekl: ,Davaj časy‘, vzal mu hodinky a zase se zařadil.“ Rusy předcházela pověst, že znásilňují dívky. I do domu Vlastiny rodiny docházeli vojáci pro potraviny. „Tatínek měl o mě strach, a tak vždycky večer vzal žebřík a vyndal mě nahoru, nad půdou jsme měli ještě takovou malou půdičku.“ Na půdě strávila Vlasta několik nocí. „Bylo to zlý, okolo se blýskalo, jak třeba lítaly kolem šrapnely, a až ráno jsem byla vysvobozená.“

Po válce se sice otevřely vysoké školy, ale ani tak na ni pamětnice nemohla nastoupit. Maminka totiž zemřela, když byla Vlasta malá, a jejího tatínka na začátku války přesunuli z práce do předčasného důchodu. „Kdybych měla maminku, tak bych šla na vysokou školu.“ Musela se postarat o tatínka, a tak nastoupila do práce. V roce 1946 se provdala za Stanislava Křičku a narodili se jim dva synové.

Za Němců držela ulice při sobě, za komunistů ne

Kounicovy koleje se po válce staly dějištěm dalších zvěrstev. Shromažďovali se tam totiž Němci k odsunu z republiky a často tam byli lynčováni. „Během divokého odsunu se tam shromažďovaly ty gardy. To bylo dost ošklivý.“ Stejně jako se během války chodili brněnští Němci koukat na popravy Čechů, tak teď se Češi do Kounicových kolejí chodili dívat na lynčování často nevinných Němců.

Pro Vlastu bylo období po válce radostné, ale brzy přišla další rána v podobě komunistického puče v únoru 1948.  „Za těch Němců jsem měla pocit, že ta ulice držela při sobě. Za komunistů už to tak nebylo. Byly tam uliční výbory, které na každého psaly posudek.“

Dnes (2021) žije Vlasta Skřičková v Brně a radost jí dělá pět vnoučat a mnoho pravnoučat.