Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Skřičková (* 1925)

• narozena 24. října 1925 v Brně

• v listopadu roku 1939 byla svědkem obsazování Kounicových kolejí gestapem

• za války odmaturovala na gymnáziu

• během náletu na Brno v roce 1944 zahynula její babička

• zažila osvobození Brna Malinovského armádou

• celý život pracovala jako prodavačka v drogerii

Vlasta Skřičková prožila téměř celý svůj život nedaleko brněnských Kounicových kolejí, které za války sloužily nacistům jako obávaná věznice a popraviště. Zde, na svahu Kraví hory, které Brňané říkají Monte Bú, prožila nejdříve za první republiky idylické dětství a později, v čase války, o poznání ponuřejší mládí. V roce 1940 jí zemřela maminka, za heydrichiády do jejich domu doléhaly popravčí salvy z Kouniček a během osvobozování zažila neomalené chování rudoarmějců a později divoký odsun německých sousedů. 

Najednou nás bylo míň

Vlasta Skřičková, rodným příjmením Schochová, přišla na svět 24. října 1925 v Brně. Její maminka se jmenovala Marie, za svobodna Štočková, a ačkoliv měla pedagogické vzdělání, jako učitelka nikdy nepracovala a celý život byla v domácnosti. Byla plně vytížená starostí o dvě děti a poměrně velký dům v brněnské vilové čtvrti na ulici Březinova. Rodina byla dobře situovaná, protože tatínek, vystudovaný právník, pracoval jako ředitel tehdy velmi významné Dělnické úrazové pojišťovny. Byl z jedné poloviny Němec, ale ne po otci, jak by německé příjmení naznačovalo, nýbrž po mamince. „Jeho strýc se psal Šoch s háčkem. Asi ten farář, když byl Čech, tak psal česky, a když byl Němec, tak to napsal německy,“ vysvětluje Vlasta Skřičková, jak přišel tatínek k německy znějícímu příjmení. 

V roce 1938, když bylo Československo donuceno postoupit svá pohraniční území Německu, jí bylo 13 let. „Měli jsme pocit, že nás všichni opustili,“ vzpomíná Vlasta Skřičková na náladu, která ve společnosti po Mnichovu panovala. Lidé tehdy podle ní tušili, že rozpínavost Němců jen tak neskončí a že bude válka. Tou dobou už studovala na městském dívčím reformním reálném gymnáziu na ulici Augustinské, dnešní Jaselské, a historické přelomy té doby vnímala především z perspektivy dítěte. „Nějaké spolužačky k nám začaly chodit do školy po okupaci Sudet. Musely odtamtud utéct.“ O dva roky později řady kamarádek naopak prořídly. „Když jsme šly do kvinty, tak nás najednou bylo míň. Měly jsme ve třídě čtyři Židovky a těm bylo zakázáno chodit do školy.“ Z těchto židovských spolužaček přežily válku jen dvě.  
 
Tragičnost té doby ještě prohloubilo úmrtí maminky v roce 1940 a k dovršení všeho byl tatínek krátce nato vyhozen ze zaměstnání. Do vedení důležitých úřadů a podniků Němci dosazovali svoje lidi a tyto personální změny se nevyhnuly ani pojišťovně, ve které pracoval. Němci mu dali na výběr – buď vězení, nebo odchod do důchodu. Aby nenechali nikoho na pochybách, že to myslí vážně, zavřeli otce zhruba na dva týdny do vězení v ulici Pod Kaštany nedaleko Právnické fakulty Masarykovy univerzity. „Tatínek volil menší zlo a od té doby byl v důchodě,“ vypravuje Vlasta Skřičková. Bylo mu v té době 56 let. Finanční situace rodiny se bez otcova ředitelského platu výrazně zhoršila.

Popravčí výstřely slýchala denně

Dům rodiny Schochů stál asi tři sta metrů od Kounicových studentských kolejí, nazvaných na počest českého šlechtice a vlastence Václava Kounice, které byly vystavěny z jeho nadace jako dar českému studentstvu. 17. listopadu 1939 byla budova v rámci akce rušení českých vysokých škol násilně obsazena příslušníky gestapa a jednotkami SS a po celou válku byla využívána jako věznice, kterou prošlo několik desítek tisíc českých odbojářů. Ti byli následně deportováni do koncentračních táborů nebo popravováni přímo ve věznici. Na obsazení kolejí má Vlasta Skřičková dodnes živé vzpomínky: „Ti kluci ještě v pyžamu utíkali pryč. To si pamatuju jako dneska, jak se každý chtěl někam zachránit.“ Do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo tehdy odvlečeno 173 studentů.

Nejkrutější období zažila budova během druhé heydrichiády v roce 1942, kdy se zde denně popravovalo. Střelbu byli nuceni poslouchat i obyvatelé přilehlých domů. „Popravčí četa chodívala vždycky odpoledne,“ pamatuje si Vlasta Skřičková. „Za nějakou chvíli bylo slyšet – salva a rána. Rána z milosti. Takže jsme věděli, že se tam popravuje. Bylo to opravdu hrozně deprimující, že tomu člověk skoro nemohl utéct, té hrůze.“ Během druhého stanného práva zastřelili nacisté mimo jiné celou rodinu jejího kamaráda z tanečních, snad jen proto, že u něj doma přespával příbuzný, který tam nebyl oficiálně hlášen.

Na rozdíl od vysokých škol, které byly po celou dobu války uzavřené, fungovalo střední školství dál, ale muselo se podřídit
německým zájmům. Na gymnáziu, kam chodila Vlasta Skřičková, byl kladen velký důraz na výuku němčiny. Maturovalo se mimo jiné z předmětu „Dějepis a zeměpis Velkoněmecké říše“. Učebnice podléhaly cenzuře. Studenti si pod vedením svých učitelů sami zalepovali v knihách černou páskou nežádoucí pasáže, například o národním obrození. Podle vzpomínek Vlasty Skřičkové byli lidé za války ve svém odporu proti nacistům semknutí. Mezi studenty nikdy nezažila obavy ze vzájemného udávání. „Všichni drželi velice pohromadě. Nebyl strach, že by někdo něco řekl a někdo to udal – to absolutně ne.“ 

Babičku poznala jen podle šatů

Po maturitě v roce 1944 nastoupila Vlasta Skřičková do zaměstnání v lékárně na náměstí 28. října jako laborantka. Její spolužačky, které se narodily v roce 1924, byly ke konci války totálně nasazeny, a ona se tak nuceným pracím vyhnula jen o pár měsíců. Dne 20. listopadu 1944 proběhl nejničivější americký nálet na Brno, který se dá označit jako kobercový, při kterém bylo na město shozeno okolo 2 500 pum. Vlasta Skřičková vzpomíná, že v tu dobu už byli na neustálé houkání sirén zvyklí, ale hrozivost tohoto náletu je šokovala. Ten den byla v práci a utíkala rychle přes město domů. „Byl takový zmatek, hodně domů hořelo, lidi se to snažili hasit,“ vybavuje si. Cestou šla okolo kláštera boromejek, které provozovaly na ulici Údolní domov důchodců, ve kterém bydlela i její babička. „Vyndávali z toho sklepa lidi, kteří to nepřežili, a já jsem tam našla babičku. Poznala jsem ji podle šatů,“ vzpomíná pamětnice. 

V posledních měsících války bylo Brno bombardováno a ostřelováno Sověty a blížila se k němu fronta. Posledních zhruba 14 dnů trávili každou noc doma ve sklepě na matracích rozložených na uhlí. Brno bylo osvobozeno 26. dubna armádou generála Malinovského. „Ruští vojáci šli husím pochodem jeden za druhým. Tatínek je uvítal, ten jeden vyběhl a řekl: ‚Davaj časy‘, vzal mu hodinky a zase se zařadil,“ líčí Vlasta Skřičková. Rudoarmějce předcházela pověst, že znásilňují dívky. I do domu Vlastiny rodiny docházeli vojáci pro potraviny. „Tatínek měl o mě strach, a tak vždycky večer vzal žebřík a vyndal mě nahoru, nad půdou jsme měli ještě takovou malou půdičku.“ Na půdě strávila Vlasta několik nocí. „Bylo to zlý, okolo se blýskalo, jak třeba lítaly kolem šrapnely, a až ráno jsem byla vysvobozená.“ 

Návrat do normálu nebyl po dramatických závěrečných měsících války jednoduchý. Během osvobozování byly přerušeny dodávky elektřiny, vody i plynu a nějakou dobu trvalo, než byly zase obnoveny. Vlasta Skřičková vzpomíná, jak obtížné pro ni tehdy bylo za takových podmínek udržovat domácnost v chodu. Také Kounicovy koleje si musely ještě nějakou dobu počkat na návrat ke svému původnímu účelu. V poválečných měsících zde byli shromažďováni Němci k odsunu z republiky a často tam byli lynčováni. „Během divokého odsunu se tam shromažďovaly ty gardy. To bylo dost ošklivý,“ říká Vlasta Skřičková. Stejně jako se během války chodili brněnští Němci koukat na popravy Čechů, tak teď se Češi do Kounicových kolejí chodili dívat na lynčování často nevinných Němců. Netrvalo však dlouho a Němci zmizeli a na koleje se mohli po šesti letech opět vrátit studenti.

Za Němců držela ulice při sobě, za komunistů ne 

Brzy po válce se Vlasta provdala za Stanislava Skřičku a narodili se jim dva synové. První roky po osvobození od nacistické diktatury byly radostné, ale když přišel únor 1948, pochopili, že se dostali podle slov Vlasty Skřičkové „z bláta do louže“. „Za těch Němců jsem měla pocit, že ta ulice držela při sobě. Za komunistů už to tak nebylo. Byly tam uliční výbory, které na každého psaly posudek.“ Zaskočilo ji, když se dozvěděla, že sousedka, která se k nim chovala vždy přátelsky, na ně jako důvěrnice napsala posudek, ve kterém uvedla, že rodina chodí do kostela. Jejich starší syn měl kvůli tomu problémy dostat se na gymnázium a podařilo se mu to teprve na odvolání. 

Se socialistickým režimem se Skřičkovi snažili nějak vycházet. „Doma se něco řeklo, ale nesmělo se to říct venku,“ shrnuje lakonicky Vlasta Skřičková postoj podle zásady „držet ústa a krok“, kterou se řídila většina společnosti. Občas se našla skulinka, ve které se dalo svobodně dýchat. Takovým místem byl například pionýrský oddíl, do kterého chodili oba její synové v 60. letech a který ve skutečnosti fungoval podle skautských zásad. Když děti odrostly, nechala se Vlasta Skřičková zaměstnat jako prodavačka v drogerii a zde pracovala až do 55 let, kdy odešla do důchodu. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žila v Brně, ve stejném domě, který nechal postavit její tatínek v časech první republiky.