Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Skřipka (* 1936)

• narozen 21. května 1936 v Horní Lidči

• bratr Ladislav Skřipka působil v protinacistickém odboji

• otec Jan Skřipka v roce 1950 odsouzen k patnácti letům vězení za podporu odbojové skupiny Světlana

• otec Jan Skřipka zemřel ve vězení roce 1957

• bratr Ladislav Skřipka emigroval

• vyučil se havířem a soustružníkem

• otec rehabilitován po roce 1990

• v roce 2015 došlo k navrácení majetku

Jaroslav Skřipka se narodil 21. května 1936 v Horní Lidči na Valašsku. Jeho tatínek Jan s maminkou Annou zde měli hospodářství čítající asi šestnáct hektarů půdy. Chovali koně, krávy, prasata a jejich statek patřil v Lidči k těm největším. Tehdy si ještě nikdo z rodiny neuměl představit, že během tří let nastane doba protektorátu Čechy a Morava. Doba, která v lidech ukáže na to dobré, ale z některých vykřeše nejhorší zlo.

Bratr Ladislav pomáhal za války partyzánům

Jaroslav měl dvě sestry, Františku a Růženu. A také bratra Ladislava, který se během nacistické okupace Československa zapojil do odboje. Valašské kopce skýtaly dobrý úkryt formujícím se partyzánským jednotkám, které zde na podzim roku 1944 začaly operovat a svou diverzní činností značně ztěžovaly život nacistickým okupantům. Partyzáni byli často odkázáni na pomoc místního obyvatelstva. Potřebovali si někde odpočinout, najíst se, doplnit zásoby a síly pro další boj. Ladislavovi bylo tou dobou dvacet let a pomáhal partyzánům shánět zbraně. Dnes už nikdo neví, zda šlo o dílo nějakého udavače nebo jen souhru nešťastných náhod, když si pro něj jedné noci přijelo gestapo.

„Já jsem sa probudil a Němci u nás. Gestapo, že zatýkajú jménem já nevím čeho už to povídali, že bráchu zatýkajú. Tož to víte, všecko to plakalo. Já jsem byl tehdy malý ogar,“ říká Jaroslav Skřipka. Těsně po zatčení věznili Ladislava několik dní přímo v Horní Lidči, kde byla na nádraží četnická stanice. Jaroslav Skřipka si pamatuje, jak mu tam s jednou ze sester dvakrát nesli oběd. Promluvit s ním nesměli, spatřili ho jen za prosklenými dveřmi. Vypadalo to zle.

Nesmíme nechat Laďu popravit

Ladislava eskortovali do Zlína, zde mělo dojít k jeho popravě. V tu dobu navštívil Skřipkovy František Mana, muž, který se později stal jednou z mnoha obětí justiční vraždy v procesu s protikomunistickou odbojovou skupinou Světlana. „On přišel za našim tatu a povídá: ,Strýčku, nesmíme nechat Laďu popravit, mosíme ho zachrániť,“ vzpomíná Jaroslav Skřipka. Mana radil okamžitě zabít načerno prase, nadělat klobásy, nachystat slivovici a pokusit se tím ve Zlíně uplatit někoho na gestapu.

Z toho, co pamětník vypravuje, a dle dostupných materiálů je patrné, že Mana se pravděpodobně znal s Marií Blaschtowitschkovou, manželkou soudce německého státního zastupitelství JUDr. Kurta Blaschtowitschky. Marie byla Češka a podle Many by přes ni šlo ve prospěch Ladislava Skřipky dosáhnout propuštění. Sám Kurt Blaschtowitschka prý nejednou pomohl intervencí u zlínského gestapa ve prospěch souzených a vyšetřovaných lidí. 

Plán Františka Many se osvědčil a Ladislav Skřipka se brzy ocitl na svobodě. „Měl být soud. Za bratrem přišel ten gestapák, srazil ho pěstí, a když bratr vstal, řekl mu: ,Víš, za co to máš?‘ ,Vím.‘ ,Tak sa zober a běž dom.‘“

Bratr emigroval, protože se popral s komunisty

Počátkem května 1945 přišli do Horní Lidče rumunští vojáci. Jaroslav Skřipka si pamatuje výjev, jak čtyři z nich nesli raněného, který stoupl na nášlapnou minu. Ušli několik kroků a stoupli na další. Na místě byli všichni mrtví. Po Rumunech přišli ve druhé vlně Sověti. Usadili se u Skřipků doma, rodinu vyhnali do sklepa. Pobyli u nich týden a pokračovali dál. Celá země se znovu nadechla, bylo po válce.

Zdánlivý klid ovšem netrval dlouho. V únoru 1948 se k moci dostala komunistická strana. Skřipkovi se jako velkostatkáři okamžitě dostali do soukolí zastrašování a nátlaku, ať se svého hospodářství vzdají ve prospěch státu. Jaroslavův bratr Ladislav se s nějakými komunisty dokonce popral. A protože nad vším již tehdy visel přízrak nastupujícího teroru, dostal Ladislav strach a rozhodl se k útěku do Německa. Jaroslav vycítil, že se s bratrem něco děje, a postupně pochopil i to, k čemu se chystá. Ale protože mu tehdy bylo necelých třináct let, Ladislav jej s sebou vzít nechtěl, jakkoli ho bratr přemlouval. Rodiče netušili nic.

Ladislav Skřipka přešel hranice v červnu 1948. Doma oznámil, že jedou s kamarády na XI. všesokolský slet do Prahy. Autobus však Prahu minul a pokračoval dále k hranicím. Mělo jít o hromadný útěk, kde byl přítomen i Antonín Janošík, pozdější agent chodec, popravený ve vykonstruovaném procesu s odbojovou skupinou Světlana – Makyta. Janošík se tak nevědomky a nechtěně stal mužem, kvůli němuž se daly do pohybu události, které rodinu Skřipkových trvale poznamenaly.

Ten estébák dostal po revoluci poštou tři oprátky, aby se oběsil

Brzy po bratrově útěku se u domu Skřipkových objevili muži v dlouhých kožených kabátech. „Raz přišli estebaci z Klobouk a musel jsem přijít na StB do Klobouk. Přes patery dveře mne vedli. Všecky zamčeli, v tych posledních jsem musel podepsat papír, že jestli budu o tom mluvit, co mě vyslýchali, tak že možu dostat pět roků basy. Bylo mi tehdy čtrnáct,“ vzpomíná Jaroslav Skřipka na výslech u Státní bezpečnosti ve Valašských Kloboucích.

V lednu 1950 došlo v Nedašově u Valašských Klobouků k zatčení faráře Františka Půčka. Páter Půček byl v obci velmi oblíbený, nejen proto, že se o některé své farníky staral i po materiální stránce. Po únoru 1948 měl odvahu kritizovat lživou komunistickou propagandu v tisku i v rozhlase a jasně se vymezit proti ideologickému překrucování díla Aloise Jiráska. Jaroslav Skřipka si z vyprávění pamatuje, jak probíhalo jeho zatčení a co po něm následovalo: „Přišli ho zatýkat, ale Nedašované se za něj postavili. Tak ty chlapy nahnali do školy a tam je mlátili řetězama. Faráře zatkli stejně. Byl tam i od nás jeden estébák. Potom, jak ti komunisté zhasli, dostal tři balíky. V každém z nich byla oprátka, aby se oběsil. Hned po revoluci.“

Trest smrti každému, popravte je

Na podzim téhož roku přišel za Jaroslavovým otcem Rudolf Lenhard, jedna z vůdčích osobností protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Žádal o nocleh pro jednoho z členů. Tím členem nebyl nikdo jiný než Antonín Janošík, který v té době již působil jako agent chodec. Nikdo z nich netušil, že Světlana je od samého počátku infiltrována agenty Státní bezpečnosti. Již v březnu 1950 došlo k hromadnému zatýkání těch, kdož měli se skupinou co do činění. Patřil k nim i Jaroslavův otec.

„To se nedá vůbec mluvit. Jak přišli pro mojeho bráchu ti gestapáci, to nebylo vůbec nic. Celý barák byl obstúpený estébákama a tři estébaci přišli do baráku, kvéry natáhlé tak a hned na tatu, hned ho chytli a dali mu pouta na ruky, jenom byl v trenýrkách. Hned začali celý barák prohledávat, všecko nám vyházeli, já jsem musel chodit s nima, šel jsem vždycky první a oni s kvérama za mnou,“ líčí Jaroslav Skřipka.

Soudní proces probíhal veřejně ve dnech 24.–27. dubna 1950 ve Velkém kině v Gottwaldově (dnešním Zlíně). V sále bylo plno. Hustý cigaretový kouř se zde mísil s výkřiky z hlediště: „Trest smrti každému, popravte je!“ Mezi tím vším seděl Jaroslav s maminkou a dívali se na to, jak je Jan Skřipka odsouzen k trestu odnětí svobody v délce patnácti let.

To by nebyl pohřeb, ale manifestace

Po otcově uvěznění propadl veškerý jeho majetek státu. „Když tatu doma zavřeli, neměli jsme nic. Museli jsme všecko odevzdat. Já si pamatuju, mamka měla zemáky nasazené, šedesát pět metráků zemáků musela odevzdat,“ vzpomíná Jaroslav Skřipka. Přestože o hospodářství přišli, museli pravidelně odvádět vysoké dodávky. Na statku směli zůstat, ale nic jim tam nepatřilo. Anna Skřipková zemřela na celkové vyčerpání a stres tři roky nato. „Když umírala, tak říkala jenom: ,Ty dodávky, ty dodávky!‘ A umřela,“ vypravuje pamětník. Jaroslav zůstal se svými sourozenci na všechno sám. Nějakou dobu tak žili, než za nimi přijel strýc, který jim s prací pomáhal.

Na Mírově, kde Jana Skřipku uvěznili, byly jednou za čas povolené návštěvy. Jaroslav vzpomíná, že se během nich muselo mluvit zřetelně a nahlas, jinak musela návštěva skončit. Naposledy svého otce viděl před svým nástupem na vojnu v roce 1956. O rok později si jej v Kežmaroku zavolal velitel a řekl: „Skřipka, pojď sem. Okamžitě se sbal, umřel ti tata, jedeš dom.“

Po tatínkově smrti chtěli pozůstalí získat jeho popel, aby jej mohli řádně pochovat. Ale úřady ho nechtěly vydat. Jaroslavův bratranec Ladislav se z Ostravy vypravil za prezidentem Antonínem Zápotockým získat povolení a dostalo se mu pádné odpovědi: „Ne, protože to by nebyl pohřeb, ale manifestace.“ Rodina se tedy rozhodla po urně pátrat na vlastní pěst. Cesta je dovedla až do Prahy, kde jim nějaký zřízenec urnu skutečně vydal. „Ale jestli byla tatova, to nevíme,“ uzavírá Jaroslav Skřipka.

A ještě jedna zpráva přišla toho roku z Prahy. Stálo v ní: „Zbytek trestu se Janu Skřipkovi promíjí.“

Bratr se o všem dozvěděl s mnohaletým zpožděním

Po návratu z vojny se již Jaroslavovi do zemědělství vracet nechtělo. Podepsal tedy smlouvu, že bude dva roky pracovat jako havíř v Ostravě. Práce ho bavila, dostal vysokou platovou třídu, navíc i možnost vyučit se a získat výuční list. V roce 1960 se oženil se svou dívkou Jiřinou a vrátil se do rodné vsi. V nedalekém Brumově zrovna sháněli zámečníky. Jaroslav se tu podruhé vyučil a po zbytek svého profesního života pracoval jako kovoobráběč.

S bratrem Ladislavem se setkal v roce 1967, kdy v uvolněných poměrech sklonku 60. let získal povolení k výjezdu za hranice. Až do té doby spolu nijak nekomunikovali. Ladislav se bál posílat domů dopisy, aby rodině nepřitížil. O tom, že jsou maminka s tatínkem po smrti, se tak dozvěděl s mnohaletým zpožděním.

Dnešní děti nevědí, co byla Světlana

Po roce 1990 se Jaroslav dočkal plné rehabilitace svého otce. Tahanice o navrácení majetku se protáhly až do roku 2015, kdy mohl konečně za poplatek šesti tisíc korun získat statek do svého vlastnictví. Jaroslava Skřipku dodnes mrzí, že dnešní děti většinou nevědí, co to znamená, když se řekne Světlana. Na otázku, co by jim vzkázal, odpovídá: „Aby sa zamyslely, co to bylo. Jak jsme se měli my.“