Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Škultéty (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 10. listopadu 1925 v Benešově Hoře

• roku 1931 se rodina přestěhovala za otcem do Francie – oblast La Grand Combe

• koncem 30. let pobýval u prarodičů na Šumavě

• roku 1939 se vrátil do Francie

• roku 1941 nastoupil do zaměstnání v uhelných dolech La Grand Combe

• v letech 1943–1944 se na území Francie účastnil odbojových akcí a sabotáží v třídírně uhlí

• roku 1944 pracoval na nově zřízeném čs. konzulátu v Marseille

• roku 1945 vstoupil do československé armády

• od března roku 1945 absolvoval spolu s bratrem pěší výcvik a výcvik palubního střelce RAF

• absolvovali několik cvičných letů, do bojových operací se nezapojili

• v září 1945 se vrátili do Československa

• dvouletá vojenská služba

• roku 1947 se rodina přestěhovala do Otovic u Karlových Varů

• od roku 1947 zaměstnán v Čedoku v Karlových Varech

• zemřel 25.7.2016

Ludvík Škultéty se narodil 10. listopadu 1925 v Benešově Hoře, nedaleko Vimperku. Jeho otec Ludvík Škultéty byl původem ze Slovenska a matka Antonie, rozená Daňhová, pocházela ze Šumavy. Život na vesnici na Šumavě byl těžký, region sužovala nezaměstnanost a místní obyvatelé žili velmi chudě. Mnoho příbuzných z matčiny strany byli dobří řemeslníci a nadaní hudebníci a často cestovali po Evropě za prací nebo jezdili s cirkusem (šumaři). Pamětníkův otec na přelomu dvacátých a třicátých let využil zajímavé pracovní nabídky a odešel pracovat do uhelných dolů v jižní Francii, v oblasti La Grand Combe. V roce 1931 se matka se syny Ludvíkem a Františkem přestěhovala za otcem do Francie. „Maminka nás vezla za otcem, neuměla ani jedno cizí slovo, tam na té vesnici neuměl nikdo cizí slovo, oni ani neměli mapu, oni ani nevěděli, kde to je. Tam ti lidé se prostě živili, že šili košile, a těžce procházeli, aby se vůbec uživili. Tak matka nás vezla a na zádech měla peřinu svázanou provazama, aby to vypadalo jako batoh...“ Českoslovenští občané odcházeli za prací do Francie zejména na základě vládní československo-francouzské smlouvy o podpoře organizovaného najímání dělníků z 20. března 1920 a do Francie tak odešlo několik tisíc občanů za vidinou lepší práce. „V roce 1924 to bylo 1796 osob z Čech, 997 z Moravy a Slezska, 1250 ze Slovenska a 338 z Podkarpatské Rusi.“[1]

Ve Francii rodina žila skromně, v malém bytě v dělnické kolonii, ale spokojeně a v lepších poměrech než na Šumavě. „Já jsem jakživ neviděl elektriku a tam jsme měli doma žárovku bez ničeho a já jsem do ní koukal celý večer a pak jsem druhý den neviděl.“ V místních dolech bylo zaměstnáno několik set krajanů, ale i další cizinci a život byl zřejmě velmi pestrý, i přestože práce v dolech byla těžká.[2] V nedalekém městečku La Grand Combe byla větší česká kolonie, měli zde českou knihovnu, krajanskou školu a působily tu různé krajanské spolky – například Sokol, kam celá rodina Škultétyových chodila. Ve Francii se postupně narodili další dva synové – Josef a Milouš. Matka byla v domácnosti a otec pracoval jako střelec na uhelné šachtě.

Všichni synové chodili do francouzské školy, nejprve do církevní a poté do obecní. Složení žáků místních škol bylo národnostně velmi pestré a Francouzů byla spíše menšina. Ludvíku Škultétymu šlo učení velmi dobře, měl dobrou paměť a talent na jazyky. Rodiče nikdy neplánovali, že by ve Francii zůstali natrvalo, chtěli si vydělat nějaké peníze a vrátit se do Čech, a proto se snažili, aby všichni synové uměli dobře česky. Když byl pamětník větší, poslala jej maminka na Šumavu za prarodiči, aby se naučil pořádně jazyk a chodil do české školy. Jel proto se strýcem muzikantem a jeho kapelou přes Paříž, což byl pro něj ohromný zážitek, v té době začínal pomalu sám hrát na housle. „Přijeli jsme do Plzně a strejda říkal: ‚Ludvíku, tady mají nejlepší párky a nejlepší pivo a taky dobrej chleba, ale jinak tady vždycky byla bída a vždycky bude bída.‘ To si pamatuju, tyhlety věci. Tak to bylo takový uvítání. Ale ono to fakt bylo nejlepší, to byly takový párky dlouhatánský. Tak tam jsem přistál v Čechách poprvé už s trošku vlastním rozumem.“

Na Šumavě u babičky a dědečka se pamětníkovi moc líbilo, a když dokončil pátou třídu obecní školy, přijela za ním matka – byla za rodiči poprvé od svého odjezdu do Francie. Blížící se válka ale urychlila návrat do Francie. „Matce otec napsal telegram: Přivez Ludvíka, bude válka. To si pamatuju, takovýhle věci. Tam to věděl každej horník, že bude válka s Německem, a všichni si o tom běžně říkali. Tak máma mě naložila, když byl konec prázdnin, nasedli jsme do vlaku a zase jsme jeli do Francie.“ Ludvík Škultéty pak ve Francii chodil ještě dva roky do školy a v šestnácti letech – v lednu 1940 – nastoupil jako dělník do dolů. Naprostá většina dětí – děvčat i chlapců – začínala v oblasti La Grand Combe pracovat v šestnácti letech. Všichni se snažili co nejvíc pomáhat a přispívat do rodinného rozpočtu. Pamětník byl zaměstnaný v třídírně uhlí, a protože již v té době hrál obstojně na housle, usilovně se snažil, aby mu práce příliš nepoškodila prsty.

Během války se v regionu ocitl také Jan Holický, který vyučoval na místní škole – odešel sem z oblastí Francie, jež už byly obsazeny německou armádou. Profesor Holický, který se stal významnou osobností místního československého odboje, vyučoval Ludvíka Škultétyho na housle, objevil v něm velký hudební talent, pomohl mu koupit první vlastní housle a připravoval jej na zkoušku na hudební konzervatoř. Účastnit se nejrůznějších sabotážních akcí bylo v okupovaném La Grand Combe poměrně běžné. „V odboji byl skoro každý, každý věděl, kdo je u partyzánů, a nikoho nenapadlo, že by je udal.“ V letech 1943–1944 se Ludvík Škultéty aktivně zapojil do odbojového hnutí a v dolech se účastnil několika sabotážních akcí. „Šest šachet posílalo uhlí do té třídírny. A tam se scházely takový ty vlaky, jak mají ty železný vozejčky, jak bývají na šachtách, a ty tam přijížděly, vždycky to bylo trochu z kopečka ze všech těch šachet, a tam jely do takovýho... to se votočilo a vysypalo, votočilo a vysypalo, jedno za druhým... Já vám o tom říkám schválně, protože my jsme pak dělali sabotáž, za Německa, my jsme to tam pustili a ono to na dva dny vyřadilo celej... rozbilo to všechny ty vozejky. To bylo dvacet vozejčků, každej měl pět set kilo, to bylo štěstí, že to nikoho nezabilo...“

Po osvobození jižní Francie utekl Ludvík Škultéty ze zaměstnání v dolech a rozhodl se, že se přidá k armádě. Protože uměl dobře psát na stroji a plynně francouzsky i česky, pracoval nejprve na československém konzulátu v Marseille, kde pomáhal s náborem nových vojáků do československých jednotek. Shodou okolností se při náboru setkal i se svým bratrem. „Tak já jsem s nima několik tejdnů dělal protokoly a zapisoval jsem je. Já jsem se s nima spřátelil, a dokonce jsem měl z Marseille nějaký kamarády, kteří se tam přihlásili, a když jsme přijeli do Toulouse, tak jsme přišli do pokoje a on tam seděl František. Můj František! Utekl z domova a dal se na vojnu, říkal prostě, že je mu osmnáct roků. Ono mu bylo šestnáct. Oni samozřejmě nekoukali na nic, ani to nezkoumali, ani na to neměl právo, to nikdo zkoumat. No, tak jsem ho zdědil...“ V březnu 1945 s bratrem oficiálně narukovali k československé armádě u mise, která přijela z Anglie. Se svou jednotkou jeli nejprve do Paříže, poté vlakem do Le Havru a odtud lodí s konvojem do anglického Southamptonu. Cesta lodí do Anglie byla v té době velmi riskantní a kvůli množství min a špatnému počasí trvala skoro celý den.

V Anglii bratři absolvovali pěší výcvik u československých jednotek a poté se přihlásili k RAF. „Pan družstevník zavelel: ,Kdo by k nám šel, my potřebujeme posílit jednotky. Pan prezident potřebuje mít i silnou leteckou jednotku.‘ I když to už všechno bylo pozdě, my jsme tam byli jenom takoví jelimánkové... Tak zavelel: ,Tři kroky vpřed.‘ František udělal tři kroky vpřed, tak já jsem musel taky. Tak jsme se dostali k letectvu.“ Po náročném výcviku v RAF bratři sloužili u 311. bombardovací perutě v Tainu ve Skotsku. Oba byli vynikající střelci, a tak byli vycvičeni na palubní střelce v bombardérech. Létali na liberatorech, respektive většina bojů byla již v té době skončena, a tak se účastnili spíše průzkumných letů nad mořem, lokalizovali ponorky atd. Každý z nich se údajně zúčastnil tří nebo čtyř letů, přičemž nejdelší z nich trval osm hodin. „No, lítali… My jsme tam seděli, koukali z okna a dávali si pozor. Kdyby přišel stíhač, tak jsme ho museli sestřelit, tak jsme s tím počítali. Ani nás nenapadlo, že tam jsou taky lidi, kteří mají doma děti.“

Po skončení války sloužili bratři na letišti Cosford – Nolveschampton Staffs. Dokonce se přihlásili i k účasti v bojích v Japonsku, ale válka naštěstí skončila dříve, než tam odletěli. „A potom přišli, že potřebujou do Japonska. Tak František se přihlásil na Japonsko, tak Ludvíček se taky musel přihlásit na Japonsko, máma by to nepřežila, chudák. Ale naštěstí tam hodili atomovou pumu a byl pokoj. Asi za čtrnáct dní byl konec, tak už jsme se nemuseli nikam dostavovat ani harcovat.“ V září 1945 odletěli oba bratři do Prahy, kde sloužili u československé armády – museli totiž dokončit vojenskou základní službu. Sloužili nejdříve v Praze-Ruzyni, kde začali studovat leteckou školu, která ale byla později zrušena. Poté sloužili u jednotek v Havlíčkově Brodě, kde však neměli k dispozici žádná letadla a nemohli nikoho zaškolovat, protože byli „imperialisté“. Na vojně si jich ovšem vcelku vážili, nikdo po nich nic nevyžadoval a nadřízení pamětníkovi navrhovali, aby zůstal u armády. Zejména kvůli houslím, protože byl nepostradatelným členem vojenské kapely. Vojenskou školu Ludvík Škultéty dokončil sice v letecké uniformě, kterou půjčoval klukům na tancovačky, ale fakticky jako muzikant – bylo to v březnu 1947.

Po vojenské službě se odstěhoval do Otovic u Karlových Varů, kde se mezitím usadili jeho rodiče s ostatními bratry. Zde také poznal svoji budoucí manželku Irenu. „To jsem vám ještě neřekl, já jsem si vzal Němku. To jsem nesměl, to byl velkej hřích. Tady jsem se s ní setkal, v tom baráku, kam jsme přišli. Ona byla hezká holka a já jsem byl zamilovanej hned. Tak jsem si řekl, že si ji vezmu, ale nesměl jsem. Protože ona byla nepřítel. Ale jí taky bylo čtrnáct roků, když začala válka, ona za Hitlera nemohla. Tak jsem byl pozvanej na ministerstvo vnitra do Prahy a tam jsem musel podávat zprávu, proč si ji chci vzít.“ Nakonec byl však díky pomoci Jana Holického sňatek povolen. Ludvík Škultéty si na základě svých jazykových znalostí našel zaměstnání v Čedoku, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Působil jako vedoucí kanceláře Čedoku v Karlových Varech a měl na starost zahraniční zájezdy. Jeden čas byl i krajským vedoucím, ale při kádrových čistkách jej opět sesadili.

Celý život se rád něco učil a v Karlových Varech absolvoval při zaměstnání školu cestovního ruchu. Chvíli dokonce zvažoval, že by se stal profesionálním hudebníkem – úspěšně absolvoval přijímací zkoušky do karlovarského symfonického orchestru. Nakonec však dal na radu strýčka hudebníka, zůstal v Čedoku a hudbu si nechal jako koníčka. „Ludvíku, když budeš hudebníkem z povolání, tak je to zaměstnání. To už není to, že by ses těšil a rád hrál a něco cvičil pro někoho nebo pro sebe.“

Se svým působením u RAF měl sice občas problémy, ale příliš mu to život nekomplikovalo. Dokonce mohl jezdit i na zahraniční zájezdy. V práci na něj sice byli přísní, ale vlastně si asi neuvědomovali, že mu nechali hodně volnosti a možností... „A ničeho nelituju a vůbec nic mi nevadí, žádný starosti už mi nevadí. Neudělal bych nic jinak, udělal bych to samý. Mně se líbil právě ten pan Holický, který už znal, že lidi mají dělat to, co mají rádi, to, co cítí nejlepší, a že taky to vyhodnotí podle vlastního rozumu. To jestli můžete někdy použít, tak to taky udělejte.“

[1] VACULÍK, Jaroslav. České menšiny v Evropě a ve světě. Praha 2009, s. 51.

[2] Tématu poměrů československých dělníků ve Francii se věnuje např. studie Československý konzulát v Marseille v letech 1922–1939 (HURYCHOVÁ, Kristýna. Československý konzulát v Marseille v letech 1922–1939. Univerzita Hradec Králové, Historický ústav filozofické fakulty. Východočeské listy historické 31/2014, s. 93–112, http://bit.ly/1PuW4iJ).