„Protože jsem četl v Benešově Hoře o Masarykovi, to byl nejlepší člověk na světě. To vlastenectví bylo takový, že tam snad žádnej kluk by to neudělal jinak. Každej věřil, že ten náš stát musí vyhrát válku, že musí osvobodit lidi. To bylo takový automatický, že je nenapadlo nic jinýho. To jsem vám ještě neřek, že jsem se přihlásil taky proto, že se tam přihlásily stovky lidí, které jsem tam de facto pomohl do toho nastěhovat. Protože Angličani neuměli slovo francouzsky, Francouzi neuměli slovo anglicky a neuměli ani česky. Ale já to nedělal proto, že jsem byl šikovnej, já jsem byl takovej ten blbej, kterej u toho byl, no, náhodou. Ale byl jsem rád, že jsem to mohl dělat.“
„Maminka nás vezla samozřejmě za otcem, za tátou. Neuměla ani jedno slovo cizí, tam na té vesnici neuměl nikdo cizí slovo, oni ani neměli mapu, oni ani nevěděli, kde to je. Tamti lidé se prostě živili, že šili košile, a těžce procházeli, aby se vůbec uživili. Tak matka nás vezla a na zádech vezla peřinu spojenou provazama, aby to vypadalo jako batoh. Po čase, když o tom člověk přemýšlí, tak je to hrozně legrační.“
„A oni neměli nikoho jinýho než tohohle kluka hloupýho, kterej uměl psát na stroji a uměl česky a francouzsky stejně dobře. A ty kluci uměli většinou jenom francouzsky, co se tam narodili, a doma ani nemluvili česky. Tak já jsem s nima několik tejdnů dělal protokoly a zapisoval jsem je. Jsem se s nima spřátelil a dokonce jsem měl z Marseille nějaký kamarády, kteří se tam přihlásili, a když jsme přijeli do Toulouse, tak jsme přišli do pokoje a on tam seděl František. Můj František! Utekl z domova a dal se na vojnu, říkal prostě, že je mu osmnáct roků. Ono mu bylo šestnáct. Oni samozřejmě nekoukali na nic, ani to nezkoumali, ani na to neměl právo, to nikdo zkoumat. No, tak jsem ho zdědil.“
„Byli jsme nastoupený na jednotku, my jsme uměli nejlepší střílet, Franta a já jsme byli nejlepší střelci z celý jednotky, co jsme byli v Anglii. To jsme nevěděli, to jsme ani netušili, to je náhoda, že jsme se strefili napoprvé, a potom vždycky Franta nebo já, to jsme asi měli vrozený od táty... Tak to jsme jako měli takovou určitou výhodu. A proč o tom teď povídám... Jo, byli jsme nastoupený a ty anglický letci... Přišla zvláštní jednotka, který měli všechno lepší. Vypadali, že jsou bohatý, měli zlatý knoflíky, nový uniformy, boty krásný, na co jste se podívala... Oni měli i svetry dvojí, troje košile, troje kravaty, ty byli prostě senzační. Tak pan družstevník zavelel: ,Kdo by k nám šel, my potřebujeme posílit jednotky. Pan prezident potřebuje mít i silnou leteckou jednotku.‘ I když to už všechno bylo pozdě, my jsme tam byli jenom jako takoví jelimánkové... Tak zavelel: ,Tři kroky vpřed.‘ Tak František udělal tři kroky vpřed, tak já jsem musel taky. Tak tak jsme se dostali k letectvu, takhle...“
Ludvík Škultéty se narodil 10. listopadu 1925 v Benešově Hoře nedaleko Vimperku. Jeho otec Ludvík pocházel ze Slovenska, matka Antonie, rozená Daňhová, se narodila v Benešově Hoře. Na přelomu 20. a 30. let odešel otec pracovat do jižní Francie do oblasti La Grand Combe jako dělník v uhelných dolech. Roku 1931 se za ním přestěhovala celá rodina. Ve Francii se k synům Ludvíkovi a Františkovi narodili ještě další dva synové, Josef a Milouš. V oblasti žilo mnoho československých občanů a působily zde různé krajanské spolky. Ačkoliv synové chodili do francouzských škol, rodina plánovala návrat do Československa a snažila se, aby děti uměly dobře česky. Pamětníka proto rodiče poslali na Šumavu za prarodiči, aby získal vztah k vlasti a chodil zde do školy. V šumavské části rodiny bylo mnoho šikovných řemeslníků a hudebníků, kteří se živili cestováním s cirkusem. Před začátkem války se pamětník vrátil do Francie a v šestnácti letech nastoupil jako dělník do třídírny uhlí v dolech. V letech 1943-1944 se zapojil do místních odbojových akcí a účastnil se několika sabotáží v dolech. V roce 1944 se rozhodl vstoupit do armády, z dolů utekl a několik týdnů pracoval pro československý konzulát v Marseille. Pomáhal při náboru československých občanů a setkal se zde shodou náhod i s bratrem Františkem. V březnu 1945 narukovali k československé armádě. Absolvovali cestu do Anglie s krátkou zastávkou v Paříži. Po absolvování pěšího výcviku v Southamptonu se oba bratři přihlásili ke službě u jednotek RAF, oba se cvičili jako palubní střelci v bombardérech Liberator. Do bojových akcí se kvůli ukončení války nezapojili, každý z bratrů absolvoval pouze několik průzkumných letů. V Anglii sloužili do září 1945 a poté se vrátili do Čech, kde museli absolvovat vojenskou službu, nejprve v Praze-Ruzyni a poté v Havlíčkově Brodě. Po ukončení vojny se Ludvík Škultéty usadil v Otovicích u Karlových Varů, kam se mezitím z Francie přestěhovali jeho rodiče. Zde se také oženil - vzal si za manželku Němku a musel absolvovat složitou proceduru povolení sňatku. Díky svým jazykovým schopnostem získal zaměstnání v karlovarské pobočce Čedoku, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. Ludvík Škultéty zemřel 25.7.2016.
