Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edeltraud Slabáková (* 1940)

• narozena 26. ledna 1940 v Oskavě

• německá národnost

• otec Karel Molzer ve wehrmachtu

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• několikrát neúspěšně žádali o dodatečný odchod do Německa

• pro německou národnost pamětnici některé děti šikanovaly ve škole a v obci dostala záporný posudek ke studiu ekonomické školy

• v roce 2018 žila Edeltraud Slabáková v Zábřehu

V hluboko zaklenutém údolí obklopeném kopci Hraběšické hornatiny stojí obec Oskava (německy Oskau). V roce 1946 museli prakticky všichni místní rodáci opustit své domy a nastoupit k odsunu Němců. Zůstala jen hrstka původních obyvatel, mezi nimi i rodina Edeltraud Slabákové, která je jednou z posledních pamětnic zašlých časů této obce.

Mistrem barvířem

Edeltraud Slabáková, rozená Molzerová, se narodila 26. ledna 1940 v Oskavě, tehdy spadající pod okres Šternberk (dnes okres Šumperk). Na svět přišla jako starší ze dvou dětí rodičům německé národnosti Karlovi a Marii Molzerovým. Oba rodiče pocházeli z jižních Čech, z okolí Nové Bystřice. Do Oskavy se přestěhovali v roce 1938, kdy otec v místní textilní továrně na lněné, bavlněné a hedvábné zboží Norbert Langer a synové získal místo barvířského mistra. Do čistě německé obce (v roce 1930 tam žilo jen jedenáct Čechů z přibližně tisíce obyvatel) nejspíš přišli už po mnichovské dohodě a obsazení pohraničí nacistickým Německem, kdy se bývalá československá obec stala součástí Říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland). Rok poté Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka.

Střepina mu proletěla vnitřnostmi

Otec se automaticky stal říšským občanem a podléhal branné povinnosti. Půl roku po narození pamětnice tak musel ve svých pětatřiceti letech narukovat do wehrmachtu. Zúčastnil se bojů v Nizozemí, v Sovětském svazu při tažení na Moskvu a bojů ve Francii po vylodění Spojenců v Normandii. Tam také utrpěl těžké zranění. „Vletěla mu střepina do zad, půl centimetru od páteře. Měl jen jednu ledvinu, kus jater pryč, zašitou bránici, a přesto se dožil šestaosmdesáti let. Když se to stalo, lezl dva kilometry po čtyřech na obvazovnu,“ vypráví Edeltraud Slabáková.

Otce pak převezli do lazaretu. Lékaři si po nutných zákrocích mysleli, že zranění nepřežije, a položili ho tedy mezi beznadějné případy, kde měl čekat na smrt. „Táta říkal, že ho nakonec za velký batoh tabáku znovu otevřeli. Měl zánět pobřišnice. Vytáhli z něj tři čtvrtě litru hnisu a tím ho zachránili.“ Po několika měsících léčby v lazaretu zařídila matka pamětnice jeho přeřazení do šumperské nemocnice asi dvacet kilometrů od Oskavy.

Malá Edeltraud první léta života svého otce prakticky neviděla a podobně na tom byl i její bratr Karel, který se narodil devět měsíců po otcově dovolené v roce 1942. „O narození syna tátovi došla zpráva až po několika měsících,“ dodává pamětnice. Když se v březnu 1945 otec vrátil domů, dcera ho nepoznala a myslela si, že jde o otcova bratra, který jezdil za rodinou často na návštěvy. „Matka přišla domů a já jí říkala, ať je potichu, že na návštěvu přišel strýc, byl hrozně unavený a šel si lehnout. Šla se podívat a byl tam tatínek,“ vzpomíná Edeltraud Slabáková.

Jako jedni z mála zůstali

Sovětští vojáci přijeli do Oskavy 8. května 1945. Podle knihy Heleny Novotné Ztracená Oskava následně z obce odvedli na východ několik místních mužů. Otec s nimi ale neměl výraznější potíže. Dokonce jim prý barvil látky. Opět totiž nastoupil do textilní továrny, kterou ale 17. října 1945 znárodnili a v roce 1948 začlenili do národního podniku Moravolen Šumperk.

V roce 1946 v Oskavě proběhl odsun Němců, do nějž zařadili naprostou většinu místních obyvatel. V Německu skončilo i několik příbuzných rodiny z jižních Čech. Do vyprázdněných domů v Oskavě se nastěhovali noví osadníci z různých koutů republiky. Otce jako odborníka potřebného pro chod textilní továrny však do transportu nezařadili, a zůstal tak s celou rodinou v Oskavě. Pamětnice tehdy ze dne na den ztratila většinu svých kamarádek. Rychle se ale seznámila s nově příchozími dětmi, které si často chodily hrát k nim domů. Matka totiž ještě za války nechala u místního truhláře vyrobit několik hraček, které ostatní děti přitahovaly. Díky tomu se ještě před nástupem do obecné školy naučila česky. I tak ale měla ve škole potíže. Někteří spolužáci naočkovaní svými rodiči ji totiž kvůli německé národnosti odmítali přijmout do kolektivu. Edeltraud Slabáková vzpomíná, že jí například namáčeli copy do inkoustu v kalamáři na lavici. „Musela jsem jít ze školy příkopem. Jedna holčička měla stejnou cestu jako já a ty druhé naváděla a z té příkopy mě nepustili. Měli vůči mně zášť,“ vypráví.

Postupem času se otec díky svému zaměstnání naučil obstojně česky. Matka ale zůstala v domácnosti a česky se nedomluvila. Na nákupy a na úřady s ní proto často chodila dcera. „Nejlepší to bylo u švadleny. Když si maminka něco vymýšlela, tak jsem jí řekla, že nevím, jak se to řekne česky,“ s úsměvem dodává Edeltraud Slabáková.

Rodiče odsunem Němců přišli o většinu přátel a známých, a tak na úřadech několikrát žádali o dodatečný odchod do Německa. Jenže vždy přišlo zamítavé stanovisko z otcova zaměstnání, že je jako odborník pro podnik nezbytný. Otec proto podal výpověď z Moravolenu a dojížděl pak do zaměstnání v Uničově. Později pracoval v textilce v Hrádku nad Nisou a ve výrobním družstvu Vzor v Přibyslavi, kam se také rodiče přestěhovali. V roce 1967 si koupili domek v Lesnici blíže ke svým dětem. Dožili pak v Zábřehu v domě pamětnice a jejího manžela.

Špatný posudek

Po ukončení měšťanské školy v Oskavě si Edeltraud Slabáková podala přihlášku ke studiu ekonomické školy. Kvůli špatnému posudku z obce ji ale nepřijali. „Přijímačky jsem udělala, ale nevzali mě, protože otec měl západní myšlení.“ Ze stejného důvodu později na Vysokou školu báňskou v Ostravě nepřijali bratra Karla. Pamětnice tak v patnácti letech nastoupila do zaměstnání v Moravolenu.

V roce 1960 se provdala za Miroslava Slabáka, s nímž měla později dcery Ivu, Miroslavu a Petru. Manžel pocházel z rodiny, která po odsunu Němců přišla do Oskavy. Provozovali pak místní hostinec, než jim ho v roce 1950 znárodnili. Později se Edeltraud Slabáková s manželem a dětmi přestěhovala do Zábřehu, kde až do odchodu do penze pracovala jako šička v TKG Zábřeh.

„Lidé by se měli řídit svým svědomím a nenechat se od nikoho nikam tlačit,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Edeltraud Slabáková, která v roce 2018 žila stále v Zábřehu.

NOVÁKOVÁ, H., Ztracená Oskava. 2013.