Břetislav Sládek

* 1931

  • "Ten den v roce 1968 jsme byli zrovna v Praze. Jezdili jsme tam autem z Lipníku. Byli jsme ubytovaní na hotelu U Beránka, měli tam 'šeptáčky', ta rozhlasová rádia, takový rozhlas po drátě. Spali jsme vedle sebe na pokojích, a on nevypnul toho šeptáčka a najednou, asi ve dvě hodiny ráno, začal bouchat na stěnu. Vylezl jsem a říkám: 'Co je?' A on řekl, že teď hlásí, že nás přepadli Rusové. Jeli jsme k benzínce nabrat benzín a lítali jsme po Praze, nejeli jsme hned domů. Byli jsme u rozhlasu, pamatuju si, že tam byli i Rusáci, hledali, kde je rozhlas. Stříleli do vzduchu a ještě, jak tam byli lidi, říkali: 'Nebojte, to střílí slepými.' Ale jak jsme viděli odletovat omítku, viděli jsme, že je to ostrými. Ve dvě hodiny jsme se vraceli domů, jeli jsme na Hradec a na Mohelnici. Potkávali jsme kolony tanků, tak jsme jeli občas přes pole, někdy nám i uhnuli, a tak jsme se dostali domů."

  • "Skončila škola nebo dílny, šlo se na internát, tam nás bylo na sednici dvanáct. Byly skupiny, zámečníci, ševci, kopytáři – takové družiny. V každé družině bylo 30 lidí, měla svého vedoucího, učně z vyšších ročníků, a svého vychovatele, který na nás dohlížel. Přišli jsme zpátky z dílen, znova na jídelnu, pojedli jsme a už tam byl program, co bude. Neměli jsme čas na nic. Pořád se něco dělo. Potom byla večerka. Ve škole, když byly zkoušky, byly samostatné učebny. V deset hodin se zhaslo všude na internátě a teď jste musel na ty učebny a tam jsme se biflovali třeba do dvou do tří hodin do rána. Tak to běželo pořád. Co jsme vydělali, oni nás platili, my jsme dělali i výrobky, to nám ukládali na konta. Ke kontu měl přístup vychovatel. Když jsme potřebovali třeba košili, řekl: 'Ukaž mi skříňku, jaké máš košile – ještě nepotřebuješ, to je dobré.' Nebo napsal lístek, šli jsme na obchodňák, tam nám vydali košili a odečítalo se to z konta. Starali jsme se sami o sebe."

  • "Potravinové lístky byly moc slabé, když nás bylo sedm a z toho pět dětí, všichni mladí, měli jsme skoro pořád hlad. Příděl byl slabý, to nebylo moc, v Sudetech měli větší příděly. U nás v dědině byli dva větší sedláci a my chodili už jako děti pomáhat na pole. Nebrali jsme peníze, ale obilí a podobně. Dostal jste obilí, ale co s tím, muselo se nějak pomlít. Všechno bylo hlídané, i mlýny, chodily tam německé kontroly. Tak jsme museli chodit měnit obilí za mouku. Chodilo se do Doubravice, pěšky, v noci. Tam byl mlýn. Já jsem byl děcko, chodil jsem s máti, ta táhla pět až osm kilo obilí, mně dali do sáčku dvě kila. V noci jsme to chodili měnit za mouku. A když třeba v těch Doubravicích, to bylo šest osm kilometrů, když vám ten mlynář řekl: 'Já vám nemůžu dát, máme tady kontrolu,' tak jsme chodili až do Nových Zámků, do mlýna, a zase v noci zpátky. Někdy se to nedalo ani vyměnit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rožnov pod Radhoštěm, 05.03.2022

    (audio)
    délka: 01:28:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vesnici, kde jsme žili, rozdělila válka

Břetislav Sládek v roce 2022
Břetislav Sládek v roce 2022
zdroj: Paměť národa

Břetislav Sládek se narodil 11. října 1931 jako třetí z pěti dětí rodičům Josefu Sládkovi a Františce Sládkové, rozené Hartlové, v Dubicku. Později se přestěhovali do Žádlovic, jejichž část připadla za války k Sudetům. Otec pracoval jako dlaždič silnic, matka pomáhala na zámku v zahradnictví. Za druhé světové války byl starší bratr Břetislava, Miroslav, nuceně nasazen. Strýce z matčiny strany, Jaroslava Hartla, za války uvěznili za krádež obilí. Břetislav po ukončení měšťanky pracoval v papírnách v obci Vlčice, poté absolvoval Baťovu školu práce ve Zlíně, vyučil se strojním zámečníkem a odešel na vojnu. Rodiče mezitím koupili dům s hospodářstvím v nedaleké Líšnici, kde Břetislav potkal i svou budoucí ženu Ilke, rozenou Pechovou. Hospodářství bylo pak rodině zabaveno v rámci kolektivizace. Po vojně pracoval Břetislav Sládek ve státní traktorové stanici. Později byl poslán do Uničova, do pobočného závodu Škodovky. Po nějaké době odešel do Lipníku nad Bečvou, kde působil jako technik v podniku Polygrafia. V srpnu 1968 viděl v Praze příjezd tanků a dramatické události v ulicích. V tiskárnách zůstal až do svého odchodu do důchodu. V roce 2022, v době natáčení, žil v Rožnově pod Radhoštěm.