Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta , DrSc. (* 1947)

• narodil se 5. května 1947 v Olomouci

• jeho otcem byl významný architekt Lubomír Šlapeta

• pamětník vystudoval architekturu na Stavební fakultě ČVUT v Praze

• na fakultě prožil období Pražského jara, okupaci i následné studentské stávky

• od roku 1973 byl šéfem architektonických sbírek v Národním technickém muzeu

• věnoval se dějinám meziválečné architektury

• od 60. let opakovaně navštěvoval pražskou Müllerovu vilu

• zajímala se o něho StB, nabídku ke spolupráci odmítl

• v roce 1987 byl autorem výstavy a katalogu Czech Functionalism na Architectural Association v Londýně

• v letech 1991 až 1997 a v letech 2003 až 2006 byl děkanem Fakulty architektury ČVUT v Praze

• v letech 1997 až 2000 byl prorektorem ČVUT

• v letech 2006 až 2010 byl děkanem Fakulty architektury VUT v Brně

• působil jako hostující profesor na univerzitách v Lublani, Tallinu, Münsteru, Krakově, na Cooper Union v New Yorku aj.

„Cenné architektonické dílo může vyrůst jen z trojúhelníku mezi architektem, kompetentním klientem a stavebním podnikem schopným dílo realizovat. Proto v komunistické éře architektura tolik utrpěla,“ říká historik architektury Vladimír Šlapeta. Tradiční zadavatelé architektonických staveb – kultivované elity z řad právníků, lékařů, podnikatelů – přišli o majetky, ne-li o víc; soukromé stavební firmy byly zestátněny a podobně dopadli i architekti, kteří pozbyli statut svobodného povolání a své privátní kanceláře museli odevzdat státnímu Stavoprojektu. Architekti ztratili autonomii i přímou odpovědnost za svou práci, architektura, tak jako všechno ostatní, podléhala politickému diktátu. Teprve po roce 1989 začala nová generace vracet architekturu tam, kam patří. Slovy Vladimíra Šlapety do pozice „svobodného povolání, které je velice důležité pro existenci národa, protože je zrcadlem jeho fyzického bytí“.

Architektem byl otec i strýc

Narodil se 5. května 1947 v Olomouci v rodině významného architekta Lubomíra Šlapety. Ten spolu se svým dvojčetem Čestmírem, také architektem, vystudoval stavební průmyslovku v Brně, která měla ve dvacátých letech vynikající úroveň. V letech 1924 až 1925 se zde Lubomír podílel na realizaci přednáškového cyklu Za novou architekturu, kam přijela světová architektonická esa včetně Le Corbusiera či Adolfa Loose.

„Otec zažil tu [Loosovu] přednášku, která určitě zanechala velký dojem, protože Loos nemluvil jenom o architektuře, ale taky o životním stylu, zařízení, nábytku, módě. Byla to komplexní přednáška o novém člověku, který už není spojen s makartovskou dekorativní Vídní, ale který propaguje americký způsob života.“

Lubomír Šlapeta pak studoval ve Vratislavi i Berlíně, v době světové hospodářské krize odjel s Čestmírem do New Yorku. „Zažili tam trochu tvrdší odchov, protože marně hledali práci, nicméně přes určité konexe [...] se dostali k lidem, kteří hráli rozhodující roli v kulturním managementu architektury a v transferu evropské moderny do Ameriky.“ Reportáží o Empire State Building, která vycházela v denním tisku, na sebe bratři upozornili a po návratu do Československa začali stavět. Ve třicátých letech realizovali množství rodinných vil, z nichž sedm je pod památkovou ochranou. Jejich Liskova vila ve Slezské Ostravě je dnes národní kulturní památkou.

Soumrak architektury po roce 1948

V době Vladimírova dětství už ale doba největších otcových úspěchů byla minulostí. Po únoru 1948 se pozice rodiny změnila. Výraznější perzekuce sice zůstali ušetřeni, a dokonce dál bydleli v krásném olomouckém bytě, navrženém otcem rodiny, Lubomír Šlapeta však ztratil klientelu a sám byl také vyhozen z univerzity. „On protestoval proti tomu, že by se soukromé kanceláře měly zavřít a všichni architekti by měli vstoupit do Stavoprojektu, kde na ně pochopitelně čekal diktát nějakého jmenovaného ředitele a monopol těchto lidí, kteří rozhodovali, jakou zakázku kdo bude dělat. To pro něj bylo něco nepředstavitelného.“

Záhy po komunistickém převratu se také v architektuře začal prosazovat socialistický realismus. Směr udala návštěva delegace sovětských architektů, po níž následovala velká výstava sovětské architektury. „Zároveň českoslovenští architekti nesměli jet na kongres CIAMu – té corbusierovské skupiny. V roce 1947 byla ještě velká delegace s Fuchsem, Hruškou, Krejcarem v Bridgewateru v Anglii, ale v roce 1949 už českoslovenští architekti nesměli vycestovat. V muzeu v Holandsku jsem našel dopis Františka Kalivody z Brna, že ‚vlast je nemocná‘. Tím chtěl architekty omluvit a zároveň vyjádřit, že ta vlast je po ‚Vítězném‘ únoru opravdu nemocná,“ líčil Vladimír Šlapeta.

Závěry zapovězeného bergamského kongresu, které se nesly v duchu corbusierovského modernismu, pak napadl poúnorový rektor Vysoké školy technické v Brně Jiří Kroha. A indoktrinaci k socialistickému realismu podpořila i kampaň vedená v kulturním tisku proti představitelům avantgardy, z nichž mnozí po převratu emigrovali (například Jaromír Krejcar).

„Myslím, že to krásně napsal Jaroslav Seifert: že jsme žili v té podivné voliéře Čech – uzavření – a to, co bylo předtím samozřejmé, že někdo odjel do Vídně, někdo odjel do Paříže, to zmizelo. Takže i ta architektonická komunita byla mnohem méně informovaná o tom, jak probíhá světová architektonická debata.“

Domov a škola – dva různé světy

Přes těžká padesátá léta rodinu podle Vladimíra přenesla zejména pokora jeho maminky Ludmily. Ta pocházela z rodiny Sahánkových a Žilkových, byli to katolíci s uměleckými sklony z Moravské Ostravy. Maminka v mládí vystudovala učitelský ústav a po sňatku pečovala kromě Vladimíra i o dvě dcery a nejstaršího syna Ivana – ten se později stal uznávaným kameramanem. Rodiče žili kulturně, chodili na koncerty, scházela se u nich umělecká společnost. Domov a škola, kam Vladimír nastoupil v roce 1953, byly dva různé světy.

„Moji spolužáci některé věci nevěděli, třeba že spousta lidí je v kriminálech. Rodiče je toho chtěli ušetřit. Ovšem pravděpodobně jim tím připravili šok později nebo jim připravili určitou nevědomost, která zužovala mantinely jejich vnímání,“ popsal Vladimír Šlapeta.

První polovinu šedesátých let strávil na gymnáziu, kde už bylo cítit jisté uvolnění. V té době také výrazněji vykročil k profesi, při níž doma vídával otce, a začal se zajímat o architekturu. „Asi v roce 1963 vyšla ve Vídni první poválečná monografie o Loosovi a krátce nato rakouská strana uspořádala Loosovu výstavu, která přišla do Brna. A o té se psalo buď v Kulturní tvorbě, nebo v Literárních novinách, určitě v časopise Československý architekt, takže to jsem už zaregistroval v době gymnaziálních studií.“

Krátké období kvasu

Po maturitě v roce 1965 se podíval do Drážďan a další léto se mu podařilo vycestovat i na Západ: prázdniny 1966 strávil v Západním Berlíně, kde jeho otec díky politickému oteplení na téměř čtyři roky zakotvil v ateliéru svého učitele Hanse Scharouna, nyní již jako jeho spolupracovník.

To už Vladimír studoval architekturu na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Tam prožil krátké období kvasu Pražského jara. Během něj udržoval kontakty mimo jiné i s některými aktéry studentského protestního hnutí v Berlíně, kteří v té době navštěvovali Prahu. „Vzpomínám si, že jsem znal například strukturu toho akademického studentského svazu na berlínské technické univerzitě. Když přišlo Pražské jaro, měli jsme schůzi 8. března, kde se už jednalo, že ten Komsomol, to ČSM zrušíme a založíme nový, nezávislý akademický spolek. Vím, že jsem tenkrát nakreslil na tabuli strukturu toho západoberlínského studentského svazu a ta byla potom přijata.“

Okupaci prožil na praxi v Olomouci. „Maminka mě ráno vzbudila a řekla: ‚Okamžitě vstaň a jdi do fronty, protože jsme okupovaní.‘ Moje starší sestra měla cukrovku, tak maminka věděla, že v takových případech je potřeba mít nějakou zásobu. Ale všude už byly fronty.“

Vladimírův otec Lubomír druhý den dostal těžkou ledvinovou koliku a musel být operován, takže do Prahy se Vladimír dostal až 31. srpna. „Byl to strašný moment, vidět Vítězné náměstí před campusem ČVUT plné sovětských tanků, bylo vidět, že naděje je pryč a perspektiva je velice špatná. Říkal jsem si: ‚Rychle dostudovat, snad bych potom mohl odjet ven.‘ Tak jsem ještě dostudoval.“

Předtím se však zapojil ještě do studentské stávky v listopadu 1968, během níž studenti spali ve škole a na přednášky zvali profesory či představitele kulturní scény, třeba divadelníky z Činoherního klubu. „Studenti se pořád ptali: ‚Co s tou okupací?‘ A oni říkali: ‚My s tím nemůžeme nic dělat, my jsme si mysleli, že se pobavíme o divadle.‘ Ona ta politická debata byla vlastně nesmyslná – bylo tady čtvrt milionu vojáků.“

V březnu 1969 se jeho sestra-dvojče Olga vdala do Francie. Rodina ještě mohla na svatbu vyjet, brzy poté se však hranice uzavřely – byť pro Šlapetovy zůstaly nadále pootevřené díky tomu, že Olga svůj odchod legalizovala.

Publikovat ani cestovat nebylo snadné

V roce 1973 získal Vladimír Šlapeta místo šéfa architektonických sbírek v Národním technickém muzeu v Praze, kde byli podobně jako třeba v Národní galerii „zašití“ i lidé s politickými škraloupy a vládla tam relativně liberálnější atmosféra. Zpracovával dějiny meziválečné architektury, vykupoval pozůstalosti po architektech, shromáždil sbírku ke Kamilu Roškotovi či Ladislavu Žákovi, pořádal výstavy.

S publikováním měl potíže, jméno Šlapeta v té době vadilo zejména kvůli jeho otci, který byl v 50. letech vyloučen ze Svazu architektů. V letech 1973 až 1980 tak Vladimíru Šlapetovi vyšlo na čtyřicet drobnějších prací, pod nimiž místo podpisu mohla být uvedena jen značka. „To je samozřejmě obrovská ztráta pro mladého člověka, který si potřebuje udělat jméno. Takže o mně tady nikdo nevěděl. Proto jsem potom začal svoje příspěvky posílat do zahraničí. Tam se to kupodivu ujalo a zanedlouho jsem začal publikovat v nejvýznamnějších světových časopisech, což přivádělo vedení normalizačního Svazu architektů k zuřivosti.“

V roce 1974 dostal nabídku vycestovat do Skotska na tříměsíční stipendium od British Council, ředitel technického muzea ho ale nepustil, zřejmě z obavy, že by mohl emigrovat. Viděl to jako obrovský handicap a netoužil pak podle svých slov „po ničem jiném než dostat se do Anglie“. V roce 1976 se mu podařilo navštívit sestru ve Francii a od té doby se snažil vyjíždět na Západ každý rok. „Bylo to spojeno s obtížnou procedurou. Muselo to podepsat nejenom ROH, ale i stranická organizace, potom ředitel, musel jste jít na policii kvůli výjezdní doložce. A potom ještě vízum, takže vás to stálo nejméně sedm pracovních dní – vyběhat to povolení.“

Do Anglie se dostal v roce 1979, to už měl za sebou úspěšné architektonické výstavy v technickém muzeu, které následně vyvezl i do Finska a Rakouska. Ve Vídni ovšem poprvé přednášel už v roce 1973, kdy také navázal kontakty s tamními profesory a studenty architektury. Pro ně pak pořádal architektonické exkurze po celém Československu.

V Loosově vile pořádali soudruzi mejdany

Vídeňské architekty vodil i do Loosovy pražské Müllerovy vily, kam sám získal přístup krátce po svém příchodu do Prahy. Tehdy ho architekt Alois Kubíček představil Miladě Müllerové, vdově po staviteli Františku Müllerovi:

„Už v roce 1965, v prvním ročníku, jsem se dostal do té Loosovy vily, která tehdy byla ve zvláštním režimu, protože z větší části tam panovalo Pedagogické nakladatelství a některé prostory obývala paní Müllerová. To pro ni nemohlo být moc příjemné. Jednak už byla poměrně pohybově handicapovaná – ten dům není stavěný pro staré lidi, je tam moc schodů – a musela sdílet kuchyň i další prostory se zaměstnanci nakladatelství.“

Paní Müllerovou Vladimír Šlapeta navštěvoval až do její smrti v roce 1968, půjčovala mu knihy, měla radost z komunikace s architektonickou komunitou včetně vídeňských architektů. V roce 1967 podepsal výzvu časopisu Bauwelt požadující, aby ve vile bylo zřízeno Loosovo muzeum. Výzvu, která prý měla naději na úspěch, však zhatila okupace.

Správce vily ho do unikátního prostoru pouštěl dál i po smrti paní Müllerové, v polovině sedmdesátých let mohl uvnitř strávit dvě hodiny sám jen s profesorem Ville Helanderem z Helsink. Pak vilu zabralo ÚV KSČ a byl zde zřízen archiv Ústavu marxismu-leninismu. Znovu na vlastní oči uvidět cenný Loosův interiér se mu pak podařilo až v roce 1984 – díky synovi jakéhosi vysokého funkcionáře. „Na parapetu mezi jídelnou a salonem byly naskládané knihy: Lenin, Engels, Marx – což mělo poměrně málo co činit s klimatem a atmosférou té vily. A bylo cítit, že tam občas probíhá taky nějaký flám soudruhů.“

Toho roku také Vladimír Šlapeta připravil komorní výstavu Adolfa Loose v Galerii Benedikta Rejta v Lounech – v Olomouci mu všechny výstavy zakázali. Katalog, který k expozici vytvořil a v němž publikoval také práce Loosových žáků a následovníků, byl první českou loosovskou publikací od roku 1929.

Zdroje neklidu a sebevědomí

Jako o člověka, který v období normalizace jezdil na Západ, se o něho zajímala Státní bezpečnost – Vladimír Šlapeta zjistil podrobnosti zpětně v roce 2000, kdy nahlédl do svazku, který na něj vedla tajná policie. Dozvěděl se z něho například to, že pětice „hasičů“ v uniformách, jež na jeho pracovišti prováděla v polovině osmdesátých let „hasičkou kontrolu“, byli ve skutečnosti převlečení estébáci, kteří na něho hledali spojení.

StB ho sledovala poprvé již počátkem sedmdesátých let a v osmdesátých letech se na něho zaměřila znovu. V té době mu odposlouchávali telefon a také mu nabídli spolupráci. „Když mi nabídli, že bych mohl jezdit víc do ciziny, tak jsem se jim prakticky vysmál – že jsem své práci nevěnoval tolik energie, abych potom tu profesi opustil, že to vůbec není moje ambice. Myslím, že byli překvapení, protože někteří v tomto okamžiku podlehli. Nemusel jsem nic podepisovat, odešel jsem, ale samozřejmě to ve mně vzbudilo jistý neklid.“

Zdrojem nejistoty byl i konflikt, do kterého se dostal krátce nato. Když v Brně řidič dálkového autobusu prodal jeho jízdenku a vykázal ho z vozidla, nařkl ho, že je „kurva komunistická“. Řidič zavolal policii, ta Vladimíra Šlapetu odvezla k výslechu, rozběhlo se trestní řízení. Táhlo se dva a půl roku, teprve poté prokurátor rozhodl, že šlo jen o přestupek, a ne o trestný čin. Snad pomohlo, že v roce 1987 se politické poměry přece jen už trochu začaly uvolňovat.

Díky tomu se také v únoru 1988 poprvé podíval do USA, a to na pozvání Lisy Taylor, ředitelky Cooper-Hewitt Museum v New Yorku. Stranická organizace nejprve výjezd zakázala, protože ale ministerstvo spatřovalo dobrou příležitost v možnosti vyslat do prestižní instituce zástupce Československa, stranická organizace nakonec změnila názor. „Řekli, že jsem málo angažován, a že teda to je na pováženou, ale nakonec řekli: ‚No tak možná, že byste mohl vyjet, ale musíte jít napřed na brigádu na stavbu, na rekonstrukci našeho depozitáře někde u Mirotic v jižních Čechách.‘ No tak jsem si to zvážil a jel jsem na brigádu,“ přiblížil Vladimír Šlapeta, co rozhodovalo o tom, zda bude moci přijmout pozvání jedné z nejvlivnějších amerických muzejních institucí.

Během tří týdnů cesty na americký kontinent přednášel v Montréalu, na Yale, Harvardu, Kolumbijské univerzitě a ve Smithsonian Institution, kam spadalo Cooper-Hewitt Museum. „To bylo samozřejmě velice důležité, protože to vám dá trošku globální přehled. [...] Člověk dostal větší sebevědomí. Myslím, že kdyby nebylo této americké cesty, tak bych se po převratu nikdy nestal děkanem.“

Vrátit českou architekturu do mezinárodní debaty

V roce 1989 se podle svých slov držel politicky v neutrální pozici, byl ještě otřesený teprve nedávno skončeným, psychicky vyčerpávajícím trestním řízením. Například manifest Několik vět proto nepodepsal. Dne 17. listopadu přednášel v norském Trondheimu, do Prahy se vrátil 23. listopadu a rovnou vyrazil na demonstraci. Každý den se pak s kolegy scházel v Klubu architektů v Letenské ulici, kam Miroslav Masák vždy vpodvečer přinášel zprávy z „ústředí“, Koordinačního centra Občanského fóra. Do Klubu architektů záhy dorazili také studenti Fakulty architektury ČVUT – s požadavkem personálních změn na fakultě a zejména nového vedení.

„Nakonec bylo šest kandidátů. Architekti z praxe se do toho příliš nehrnuli, ti přemýšleli, jak by založili vlastní kanceláře, a věděli, že by to znamenalo obrovskou administrativní zátěž. Mně se zdálo, že by to pro mě možná byl odpich z té muzejní sféry, kde jsem vlastně byl trochu izolován od debaty s mladou generací. A že by možná bylo dobré, kdybych mohl taky sdělovat, co jsem v archivu vybádal. Tak jsem souhlasil s kandidaturou.“

První kolo volby nového děkana Vladimír Šlapeta, podporovaný zejména studenty, jasně vyhrál, ale ve druhém, které se konalo těsně před Vánocemi a část studentů již z Prahy odjela, byl velmi těsně poražen. Díky mohutné podpoře studentů se nicméně stal proděkanem pro zahraniční styky, z této pozice se podle svých slov snažil naši architektonickou komunitu propojit s tou mezinárodní, vrátit ji do světové debaty, navázat kontakty se Západem. Zval architekty z ciziny; velkou pomocí při transformaci fakulty byli emigranti, kteří se po revoluci rozhodli vrátit a učili za minimální mzdy.

V dalších volbách byl už zvolen děkanem a mohl začít skutečnou reformu. Funkci vykonával v klíčovém období 1991 až 1997 a znovu pak v letech 2003 až 2006. Prosadil konkurzy podle mezinárodních parametrů (například s veřejnou přednáškou kandidáta), usiloval o ustavení akademických struktur, které by nás přiblížily západní Evropě. To se však podle něho dodnes nepodařilo, mimo jiné i kvůli složení akademických senátů, kde oproti západním zvyklostem výrazně chybí profesoři. „To způsobuje potíže, protože škola není jenom demokratická, ale i hierarchická struktura, která musí respektovat kvalifikaci členů akademické obce.“

Intenzivní snaha o mezinárodní provázání českých architektonických škol a prosazování české architektury do mezinárodní debaty a světových dějin architektury mu přinesly také řadu čestných titulů a ocenění: je členem Akademie der Künste v Berlíně a čestným členem Amerického institutu architektů – HonFAIA, Svazu německých architektů BDA E.h. a Královské společnosti britských architektů HonFRIBA, nositelem ceny Triennale architektury v Bukurešti a medaile Benemerentibus Svazu polských architektů aj.

Přesto jsme podle něho i třicet let po revoluci stále málo vtaženi do mezinárodního prostředí. Vysokoškolský zákon nepodporuje vstup odborníků ze zahraničí, a například konkurzy na profesorská místa tak často posuzují komise, které mají nižší než profesorskou kvalifikaci. Namísto kvalifikace hrají roli vzájemně výhodné vztahy.

„Takže třeba senátem může být třicet let po sametové revoluci zvolen děkan, který se nedomluví žádným jazykem a nemá za sebou žádnou významnější odbornou práci – protože je velice dobře spojen se senátními klikami. To se děje velmi často a je to důsledek špatné litery vysokoškolského zákona, kterou já považuju za nejhorší v Evropě. Student, který je členem senátu, má větší váhu a vliv na chod fakulty než profesoři. A to není úplně v pořádku.“

Ani mimo akademickou půdu není vstup zahraničních architektů na českou scénu příliš vítán – to je velký rozdíl oproti meziválečné době. „Před válkou také prakticky každý, kdo měl maturitu, byl dvojjazyčný, uměl německy, učil se francouzsky a někteří i anglicky. Takže obecně rozhled byl větší. A to je vlastně také důsledek vysídlení Němců – ztratili jsme druhý jazyk, který je důležitý pro to, aby si člověk konfrontoval, co se říká tady a co říká nějaká jiná komunita, která je větší a má mezinárodní dosah,“ myslí si Vladimír Šlapeta.