Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta , DrSc.

„Otec ne že by se s ním znal, ale zažil jeho slavnou přednášku, která se konala začátkem února 1925 v Brně. Protože v zimě dvacet čtyři až dvacet pět Klub architektů v Praze a v Brně uspořádal cyklus přednášek, kam přijeli světoví architekti. A tím posledním speakerem byl Adolf Loos. Tak zažil tu přednášku, která určitě zanechala velký dojem, protože Loos nemluvil jenom o architektuře, ale taky o životním stylu, o zařízení, nábytku, o módě. Takže to byla vlastně taková komplexní přednáška o novém člověku, který už není spojen s tou makartovskou dekorativní Vídní, ale který vlastně propaguje americký způsob života v tom bytovém zařízení, v těch skříních, ve zdi – a v použití krásných materiálů, protože Loos tak jako naše babička říkal: ‚Nemůžete si kupovat to nejlevnější. Vy si musíte koupit dražší věc, protože ona vám déle vydrží.’”

„Když jsem dostal pozvání do Ameriky v roce osmdesát sedm – tady přijela ředitelka Cooper-Hewitt Museum z New Yorku, paní Lisa Taylor, a byla nějaká večeře u amerického ambasadora, kde byl taky Jiří Mucha, Jiří Kotalík, Milena Lamarová, velmi zajímavá a různorodá společnost. Já jsem pak dostal za úkol paní Lisu Taylor provést po architektuře Prahy a ona řekla, že mě pozvou do Spojených států. A když to pozvání přišlo, tak to stranická organizace zakázala. Ale ministerstvo chtělo mít zastoupení na nějakém semináři ve Washingtonu, ve Smithsonian – Cooper-Hewitt Museum bylo součástí Smithsonian Institution – takže se to vrátilo znovu do muzea. Tak mě pozvali na stranickou schůzi a řekli, že jsem málo angažován, a že teda to je na pováženou, a nakonec řekli: ‚No tak možná, že byste mohl vyjet, ale musíte jít napřed na brigádu na stavbu, na rekonstrukci našeho depozitáře někde u Milotic v jižních Čechách.’ No tak jsem si to zvážil a jel jsem na brigádu. Nikdo se nezeptal, jestli budu mít dost času a dost energie, abych napsal přednášku, která je možná nebo unese tu kompetenci Smithsonian Institution. Oni ti straníci ani nevěděli, co to je Smithsonian Institution, že to je nejvlivnější soubor muzeí ve Washingtonu, s tou jednou výjimkou – Cooper-Hewitt Museum je v New Yorku na Páté Avenue.”

„Myslím, že v té době si dokonce dovolili mě vyzvat, jestli bych nechtěl vstoupit do strany, což jsem považoval za urážku, na to jsem vůbec neodpověděl. A potom už po mně tedy nechtěli ani podpis na té Antichartě. Tak to jsem byl rád, že jsem se tomuto vyhnul, protože mnoho lidí, kteří nakonec podepsali tu Antichartu, tak vlastně z toho měli celoživotní trauma, to jsem viděl i kolem sebe a slyší to člověk i dnes v těch vzpomínkách. Stejně jako někteří dnes vidí jako chybu, že vstoupili do strany: nedávno mluvil v televizi jeden slavný chirurg a vlastně přiznal se, že vstoupil tehdy do strany, pravděpodobně že mu umožnili delší pobyt v Americe. Tak to byly ty důvody, proč lidé se rozhodovali, poněvadž to byly životní šance. Tak to váhání těch lidí bylo složité.”

„Vlastně způsobilo to kolaps fungující struktury stavebního průmyslu, privátního, s osobní odpovědností jak té prováděcí složky, tak té navrhující složky, těch architektů, kteří vlastně měli statut svobodného povolání, čili sami nesli plně odpovědnost. A to je velice důležité! Tu ztratili tím, že byli začleněni do Stavoprojektu, který měl monopol a nějaký politicky jmenovaný ředitel rozhodoval, kdo dostane kterou zakázku. Čili vlastně ten architekt ztrácí tu autonomii. To bylo potom vidět po převratu, jak ta mladší generace, která začínala prakticky kolem roku devadesát nebo mezi lety osmdesát pět a devadesát a nebyla ještě tak spojena s tím novým monopolním systémem, jak daleko rychleji se adaptovala na nové poměry a převzala tu odpovědnost. Takže proto architekti, řekněme generace Josefa Pleskota nebo v Brně Pelčák, Hruša, Burian, Křivinka, rychleji nastoupili do toho nového trendu, který vlastně začal tu architekturu vracet tam, kam patří – jako svobodné povolání, které je velice důležité pro celou existenci národa, protože je zrcadlem její fyzické existence.”

„Po té návštěvě sovětských architektů v roce čtyřicet devět byla velká výstava sovětské architektury v Praze a to začalo natrvalo. Zároveň takovým signálem bylo, že českoslovenští architekti nesměli jet na kongres CIAMu, té corbusierovské skupiny. V roce čtyřicet sedm ještě byla velká delegace s Fuchsem, Hruškou, Krejcarem v Bridgewateru v Anglii, a v roce čtyřicet devět českoslovenští architekti nesměli už vycestovat. Našel jsem v muzeu v Holandsku dopis Františka Kalivody z Brna, že vlast je nemocná. Tím jaksi chtěl omluvit a zároveň vyjádřit, že ta vlast je opravdu nemocná po tom ‚Vítězném‘ únoru, že tedy nepřijedou. A ten kongres v Bergamu potom – ten se konal v Bergamu, čtyřicet devět, v Itálii – a Kroha potom napadly ty teze a cíle kongresu, které byly v duchu corbusierovského modernismu. A tím začala potom ta indoktrinace k socialistickému realismu.”