„A jeden nebo dva tady zůstali do rána, a dokonce čekali, až se děti probudí. A teprve potom byla prohlídka bytu. Hledali kde co, ale nic moc nenašli, až potom druhý den – to asi když ho stloukli, tak teprve řekl, kde co má ještě schovanýho, tak si pro to přišli... A ještě mně řekli: ,No vidíte, jaký měl skrývačky.‘ Zatočená rulička v noze postýlky, to byly takový kovový postýlky, a v hlavičce panenky to bylo zašitý, nějaký filmy.“
„No a potom až za rok v březnu byl soud. Odsouzen na osmnáct let… No a měli jsme asi minutu návštěvu, to jsme oba brečeli, nic jsme si dohromady nemohli říct. Pak byl konec, odvedli ho a bylo to. Pak mně dali zprávu, že je v Jáchymově, a za nějaký čas jsme dostali návštěvu. Tam jsem mohla jezdit, to bylo asi za tři měsíce. Na tu první jsem snad jela sama, mám dojem, že mě doprovázel švagr, a to jsme neměli děti s sebou. Až později se mi podařilo, že mě vždycky někdo odvezl autem i s těma dětma. Tři roky byl v Jáchymově.“
Tazatel: „Mohli jste mu něco vzít? Nějaký balíček, jídlo…?“ - „Nic, v Leopoldově nic. Ten bachař nám řekl: ,Všechno tady nechte, jen si vezměte kapesník!‘ A šli jsme. Tam za námi zapadly takový železný obrovský vrata a byli jsme přes takový široký stůl, že jsme si nemohli podat ani ruku. A v Jáchymově se mi jednou podařilo mu dát řízek, ale to už jsme nějak odcházeli a já jsem to rychle zabalila, protože tam jsem mohla mít tašku u sebe. To jsme byli jenom u takových okýnek, takže jsem mu ten řízek mohla dát. A on si to schoval do čepice. Snad mu to nevzali.“
„Vím, že ten poslední večer neměl ten agent kde spát, takže ho pozval (manžel Miloslav Sléha, pozn. autora) sem k nám a vím, že jsme večer čekali dlouho. A on nejel. Pak jsme usnuli a bylo půl jedné, když někdo tloukl na verandě na dveře. On stál za dveřma, manžel šel otevřít, sice se mu zdálo, že už je jako hodně pozdě, jak se sem dostal... No ale otevřel a on zmizel a oni sem všichni vtrhli. Byl jich plný pokoj, bylo jich asi sedm nebo osm. Tazatel: „A kdy to bylo přesně?“ - „Ze sedmnáctého dubna na osmnáctého, v roce padesát tři.“
Tazatel: „V roce 1960 teda dostal tu amnestii?“ - „Ano, to dostal amnestii. Do poslední chvíle ti, kteří jeli na Prahu, nevěděli, že budou propuštěni. Až devátého (9. května, pozn. aut.) byla vyhlášená amnestie. My jsme nic nevěděli, že by přišel domů, nic. A oni se to dozvěděli až dvanáctého, až těsně předtím, než je pustili. Vím, že nám přinesl pytlík nugátů. Ještě moje maminka tady byla, myla nádobí a vtom říká: ,Míla jde!‘ Ale deset let měl podmínku.“ Tazatel: „A to znamenalo?“ - „No, že se nesměl s nikým stýkat a nikomu nic vyprávět, co tam bylo, jak s ním zacházeli…“
Jana Sléhová, vdova po politickém vězni, se narodila 30. září 1927 v rodině hajného Jana Běhala. Vyučila se dámskou krejčovou a v roce 1949 se vdala za Miloslava Sléhu. Spolu se dvěma dcerami žili manželé Sléhovi v Řitce u Prahy. Miloslav Sléha pracoval jako soustružník v továrně na letecké motory v Jinonicích. V roce 1952 jej oslovil kolega z továrny, zda by nechtěl podávat informace o výrobě na Západ. M. Sléha souhlasil, začal se stýkat s kurýrem Vlastimilem Hájkem a předávat mu ofocené plány tryskových motorů a výrobní postupy. V této činnosti pokračoval i po útěku agenta Hájka za hranice, na jehož místo nastoupil jiný kurýr, Otakar Kulendík. Protistátní činnost obou mužů však byla zřejmě pod kontrolou Státní bezpečnosti. Dne 17. dubna 1953 byl zatčen nejprve O. Kulendík a vzápětí i Miloslav Sléha. Rok trvající vazbu prodělal M. Sléha nejprve v tajné operativní věznici v ulici Dr. Zikmunda Wintra, po několika týdnech byl přemístěn do vazby v Bartolomějské ulici, kde prodělal několik dalších výslechů. Obžalován byl z vyzvědačství a dne 11. března 1954 byl odsouzen Vyšším vojenským soudem Praha na 18 let odnětí svobody. Prošel jáchymovským peklem, za trest byl přemístěn do Leopoldova. Jelikož Miloslav Sléha zemřel v roce 1998, vyprávěla jeho příběh manželka Jana Sléhová. Ta prožívala těžká léta manželova věznění v nejistotě a strachu, přičemž sama pečovala o dvě dcery. Zemřela 20. srpna roku 2023.
