Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Sléhová (* 1927  †︎ 2023)

• narozena 30. září 1927 v Jílovišti v rodině hajného Jana Běhala

• v letech 1927–1935 žila s rodiči a sestrami v Jílovišti

• v roce 1935 se odstěhovali do Řitky, obecnou školu navštěvovala v Černolicích a v Mníšku

• 1941–1944 - učení na dámskou krejčovou v Praze

• září 1945 - nastoupila do krejčovské dílny

• 1949 - svatba s Miloslavem Sléhou

• v dubnu 1953 byl manžel M. Sléha zatčen StB, obviněn z vyzvědačství a 11. března 1954 v rámci procesu Kulendík Otakar a spol. odsouzen Vyšším vojenským soudem Praha k trestu odnětí svobody na 18 let

• Jana Sléhová se sama starala o dvě dcery Janu (1950) a Milušku (1952)

• v květnu 1960 byl M. Sléha propuštěn na tzv. první velkou amnestii prezidenta republiky

• roku 1998 M. Sléha zemřel

• zemřela 20. srpna roku 2023

Padesátá léta minulého století patří k nejkrutějším obdobím naší nedávné historie. Komunistická perzekuce postihla statisíce lidí; celkem bylo v Československu v letech 1948–1989 z politických důvodů popraveno okolo 250 osob, čtyři a půl tisíce jich zemřelo na následky věznění nebo při pokusu o útěk za hranice. V komunistických věznicích skončilo přes 200 tisíc lidí. Odsouzení většinou ztratili i svůj majetek a byli navždy vyčleněni z „normální“ společnosti. Mezi nejdůležitější nástroje politického teroru v Československu patřila tajná policie – Státní bezpečnost, využívající nejrůznějších provokačních metod, s jejichž pomocí dostala před soud také velké množství nevinných lidí. Represe se dotkla i žen a dětí, jež trpěly ztrátou manželů, otců, synů a bratrů uvězněných či dokonce popravených přisluhovači komunistického právního systému. Tzv. boj proti třídnímu nepříteli ovlivnil i život mladého páru z Řitky u Prahy – Jany a Miloslava Sléhových. Jejich dojemný příběh může dnes vyprávět už jen Jana Sléhová.¹

Letos třiaosmdesátiletá Jana Sléhová se narodila 30. září 1927 v rodině hajného Jana Běhala a Františky Běhalové. Vyrůstala se dvěma sestrami v Jílovišti nedaleko Prahy. V roce 1935 rodina přesídlila jen o pár kilometrů dál – do Řitky, kde tatínek získal práci u šlechtické rodiny Brandisů, opět jako hajný. Rodina bydlela na samotě v hájovně, měla také pole a chovala dobytek. Obecnou školu navštěvovala Jana v Černolicích a v Mníšku a v roce 1941 nastoupila do učení na dámskou krejčovou v Praze. Od září 1945 začala pracovat v pražské krejčovské dílně, kde zůstala až do roku 1949. Toho roku se totiž vdala za Miloslava Sléhu.

Miloslav Sléha

Její manžel Miloslav Sléha pocházel z Moravy. Narodil se 8. ledna 1923 v Cholině v okrese Litovel a po vychození gymnázia začal studovat Baťovu školu práce ve Zlíně, obor strojní zámečník-nástrojář. Kromě toho navštěvoval ještě cizojazyčnou školu, aby se později mohl uplatnit v některé ze zahraničních poboček Baťových závodů. Jak popsal Miloslav Sléha ve svých rukopisných pamětech, jeho plány do budoucna narušil nejprve nástup nacismu a posléze komunismu: „Všechno však překazil nástup fašismu, školy nám zavřeli a byli jsme odkázáni čekat, jak vše dopadne. Válka skončila, hnědý mor byl zničen, ale místo něj nastoupil mor jiný – rudý.“ ²

M. Sléha si zpětně zaznamenal i svůj prožitek proměny politického a společenského ovzduší v období tzv. třetí republiky a také změny, které souvisely s obsazením klíčových pozic v podnicích a samosprávných celcích komunisty: „Tehdy jsem si vůbec nedovedl ve svém naivním mládí a se svou vírou ve spravedlnost představit, co ten nástup komunismu znamená a teprve bude znamenat pro náš národ. Čekala mne vojna, a když jsem se v červnu 1947 vrátil do Zlína, čekalo mě hrozné rozčarování. V továrně byla veškerá klíčová postavení obsazena komunisty nebo jejich přisluhovači. (…) Spousta kamarádů už odešla a od těch, co zůstali, jsem se dozvěděl o poměrech v závodě.“³ 

Šikanu, které byl vystaven každý, kdo jakkoliv projevil odpor proti novému vedoucímu závodu a novému „pořádku“, M. Sléha nechtěl snášet a dal výpověď. „Různé perzekuce v práci, na internátě, až mě to otrávilo natolik, že jsem dobrovolně dal raději výpověď. Odešel jsem do plzeňské Škodovky. V té době jsem měl každý den při nástupu do práce na soustruhu přihlášku do KSČ, kterou jsem automaticky hodil do koše.“⁴ Kvůli neustálému nucení ke vstupu do komunistické strany opět M. Sléha opustil zaměstnání v Plzni a odjel do Prahy, kde našel místo v továrně na letecké motory, v Motorletu v Jinonicích, obecně nazývané Waltrovka podle předúnorového názvu Walter Motors. V době, kdy pracoval v Plzni, se M. Sléha seznámil s Janou Běhalovou a v roce 1949 se s ní oženil. Mladí manželé bydleli v domku v Řitce nedaleko Prahy a postupně se jim narodily dvě dcery – v roce 1950 Jana a o dva roky později Miluška.

Ilegální činnost Miloslava Sléhy

V letech 1952–1953 se Miloslav Sléha měl údajně dopouštět protistátní činnosti. Jeho manželka Jana se o této skutečnosti dozvěděla až ve chvíli, kdy její dům prohledávali příslušníci Státní bezpečnosti, tudíž se při popisu událostí, které vedly k zatčení M. Sléhy, musíme spolehnout na jeho nedokončené vzpomínky a na dochovaný vyšetřovací spis. V roce 1996 poskytl také M. Sléha rozhovor Českému týdeníku, ve kterém mimo jiné popisuje svou motivaci pro zapojení se do odporu proti poúnorovému zřízení: „Já jsem je (komunisty, pozn. aut.) nenáviděl už kvůli tátovi, který byl ruský legionář. Prodělal celou anabázi až do Vladivostoku a vyprávěl o poměrech v Rusku, o tom, jaký jsou bolševici darebáci.“ ⁵

Poměry v tzv. Waltrovce, kde se vyráběly tryskové motory do letadel Mig 15, popisuje M. Sléha v rozhovoru pro regionální noviny Český týdeník: „Dělali jsme dvanáct hodin denně, strašně spěchali. Já měl na starost celý provoz rotoru turbíny. Každý cech dostal přiděleného jednoho Rusáka, který na nás měl dohlížet. Časem jsem zjistil, že jde o špiony, kteří přijeli mapovat náš zbrojní průmysl.“ ⁶ M. Sléha byl však z práce na soustruhu odvolán a nastoupil do kanceláře, kde měl psát technologické postupy práce pro případnou další výrobu. V továrně se seznámil s Jaroslavem Ručem, se kterým ho pojily stejné politické názory. Zřejmě proto se na podzim roku 1952 J. Ruč svěřil M. Sléhovi s důvěrnou informací o agentovi, který měl údajně zájem o zprávy týkající se výroby motorů Mig 15. Tehdy J. Ruč vyzval M. Sléhu, zda s nimi nechce spolupracovat. Ten po krátkém váhání souhlasil. „Vzpomněl jsem si na tátu, starého sociálního demokrata, na to, jak roztrhal legitimaci, když Fierlinger vehnal stranu do náruče komunistů. Vzpomněl jsem si na puč v roce 1948, na smrt Jana Masaryka a diskriminaci Beneše, na monstrproces s Miladou Horákovou. Tohle mně běželo hlavou a ujišťovalo v tom, že je proti nastupujícímu zlu třeba něco udělat. Takže jsem svolil.“⁷

S agentem Vlastimilem Hejným s krycím jménem „Bohouš“ se od listopadu 1952 M. Sléha sešel nejméně třikrát, přičemž mu předával informace o technologických postupech, počtech vyrobených kusů atd. Agent „Bohouš“ mu také poskytl fotoaparát, kterým M. Sléha dokumentoval výrobu tryskových motorů. „Při příští návštěvě se to všechno uskutečnilo, já jsem určené věci fotografoval a jemu předával.“ ⁸Při pozdějším vyšetřování Státní bezpečností uvedl M. Sléha, že plány a předpisy vynášel z továrny a fotil je tajně doma „u sebe v ložnici, kam své ženě zakázal přístup“.⁹ Na jaře 1953 však došlo k výměně kurýrů – V. Hejný uprchl za hranice a na jeho místo nastoupil kurýr Otakar Kulendík, podle obžaloby vyslaný „špionážní ústřednou ze západního sektoru Berlína“ ¹⁰ (CIC), který se M. Sléhovi představil jako „Sváťa“. Také s ním navázal Sléha spolupráci a nadále mu měl poskytovat informace z Motorletu. Nutno dodat, že podle vyšetřovatelů StB tak činil ze zištných důvodů – za svou ilegální činnost měl obdržet celkem 16 000 Kč. V úsekovém protokolu vedeném bezprostředně po zatčení „přiznává“ Miloslav Sléha, že od prvního agenta Vlastimila Hájka, kterého znal pod krycím jménem Bohouš, obdržel 11 000 Kčs. „Za tuto podvratnou činnost jsem od Bohouše dostal 11 000 Kčs.“ ¹¹ Další peníze měl po částech dostat od Otakara Kulendíka, celkem se mělo jednat o 16 000 Kčs. Vzhledem k tomu, že do protokolu jsou zaneseny věty, které s velkou pravděpodobností M. Sléha nikdy nevyřkl, nemůžeme tyto informace pokládat za průkazné. Jedná se např. o větu, že „celou protistátní činnost, kterou jsem po pravdě doznal, jsem prováděl jedině z touhy po penězích. (...) Byla to jedině moje sobecká a zištná povaha a dále k tomu přispěla reakční společnost, ve které jsem viděl své kamarády. V poslední řadě k tomu přispěl i poslech štvavého zahraničního rozhlasu...“ ¹² Tvrzení, že by Miloslav Sléha vše činil z touhy po penězích, však Jana Sléhová zcela odmítá. Podle ní by si manžel nic nevzal, aniž by ona o tom věděla. Takto vysoká finanční částka navíc není ani v seznamu věcí objevených a zabavených při domovní prohlídce dne 18. dubna 1953 v Řitce.

S kurýrem O. Kulendíkem se však M. Sléha stačil sejít pouze jednou, a to 14. dubna 1953 u Národního divadla. Například v tomto bodě se rozcházejí údaje v sepsaných pamětech M. Sléhy a údaje z vyšetřovacího spisu. O. Kulendík totiž do své výpovědi uvedl, že se s M. Sléhou, alias „Mílou“ setkal dvakrát, přičemž jednou i nocoval v Řitce u Sléhových. Jana Sléhová si však na skutečnost, že by agent přespal u nich, nepamatuje. Ať už se oba muži setkali jednou či dvakrát, podle pozdější výpovědi O. Kulendíka měla další spolupráce pokračovat v podobě ukládání zpráv do mrtvých schránek, které měl vybudovat u telegrafních tyčí podél silnice mezi Prahou a Dobříší.¹³ Ze Sléhových pamětí vyplývá, že k druhému agentovi „Sváťovi“ příliš velkou důvěru neměl: „Nový agent na mne dobrý dojem neudělal. Zdálo se mi, že moc mluví, že se příliš přeceňuje. Ale nedalo se nic dělat.“ ¹⁴

Zatčení Miloslava Sléhy a soud s odbojáři

Sléhovo zlé tušení bylo správné – Otakara Kulendíka dne 17. dubna 1953, tedy jen několik dní po schůzce na Národní třídě, zatkla Státní bezpečnost a předvedla k výslechu, kde zřejmě udal svůj zdroj – Miloslava Sléhu. Není jasné, jak došlo k rozkrytí celé skupiny, nicméně existují některé podezřelé okolnosti, které naznačují, že se jednalo o práci provokatérů či informátorů StB. Vzhledem ke zkušenostem, které dnes máme s provokačními metodami StB, se lze samozřejmě domnívat, že Otakar Kulendík byl Bezpečností vydírán a jeho úkolem bylo vyprovokovat M. Sléhu a další osoby k protistátní činnosti a způsobit tak jejich zatčení. Svou roli mohl sehrát i Jaroslav Ruč, kolega M. Sléhy z Waltrovky, který byl později vypuštěn z trestního oznámení a nebyl souzen. Je také možné, že pohyb O. Kulendíka byl od československých hranic monitorován a on nevědomky přivedl příslušníky Bezpečnosti na stopu M. Sléhy, Antonína Hájka a dalších účastníků pozdějšího procesu. V průběhu vyšetřování uvedl Otakar Kulendík M. Sléhu jako svého společníka, což vedlo k jeho nočnímu zatčení.

Jana Sléhová na ten osudný večer vzpomíná takto: „Vím, že ten poslední večer neměl ten agent kde spát, takže ho manžel pozval sem k nám. Čekali jsme večer dlouho. A on nejel. Pak jsme usnuli a bylo půl jedné, když někdo tloukl na verandě na dveře. On stál za dveřma, manžel šel otevřít, sice se mu zdálo, že už je jako hodně pozdě, jak se sem dostal... No ale otevřel a on zmizel a oni sem všichni vtrhli. Byl jich plný pokoj, bylo jich asi sedm nebo osm.“ Miloslav Sléha ve svých pamětech k osudnému večeru uvádí toto: „Asi pět chlapů s pistolemi v rukou vtrhlo na verandu, musel jsem dát ruce nahoru, prošacovali mi i trenýrky, zda v nich nemám zbraň a pak začal tanec. Dnes, když píši tyto řádky, tak se mi roztřásla ruka. Samozřejmě jsem jim musel dát všechno, co jsem měl pro agenta připraveno, včetně aparátu.“ ¹⁵

Miloslava Sléhu naložili příslušníci StB do auta a odvezli k výslechu: „Seděl jsem mezi dvěma estébáky vzadu, na rukou pouta. Jeden z nich mne oslovil: ,Je ti zima? Za chvíli ti bude teplo, ty hajzle!‘ Ve Velké Chuchli mi nasadili na oči gumové brýle, takže jsem vůbec neviděl, kam mne vezou. Poznal jsem ale, že po určité době jedeme nahoru Chotkovými sady, následoval Špejchar, červená na křižovatce, přejeli jsme rovně, nikam jsme nezatáčeli a za chvíli jsme stáli. Odhadoval jsem to na ulici Pod kaštany. Dodnes ale nevím, kde jsem vlastně byl.“ ¹⁶ M. Sléha měl tedy pocit, že auto zamířilo do Bubenče. V Bubenči, v ulici Dr. Zikmunda Wintra (zkráceně Wintrově ulici) se skutečně nacházela v letech 1951–1955 tajná operativní věznice StB, která byla primárně určena k věznění tzv. agentů-chodců.¹⁷ Ve dnech 17. 4.–30. 4. 1953 byl M. Sléha tedy vyšetřován v přísně konspirativní věznici ve Wintrově ulici, označené v osobním vyšetřovacím spise M. Sléhy jako 1. odbor HS-StB.¹⁸ Co se dělo ve vyšetřovně, popsal Sléha Českému týdeníku v roce 1996: „Převlékli mě do jejich mundúru a okamžitě vedli do nějaké kanceláře. V rohu místnosti byla stolička, za ní okovy, přivázali mě k tomu a začaly výslechy. Bránit jsme se nemohl – facek jsme koupil nepočítaně, kopanců, šlapali po mně, povyráželi několik zubů.“¹⁹

Jana Sléhová mezitím zůstala doma v nejistotě, co bude s jejím manželem. „Jeden nebo dva příslušníci tady zůstali do rána, a dokonce čekali, až se děti probudí. A pak teprve byla prohlídka bytu. Hledali kde co, ale nic moc nenašli, až potom druhý den – to asi když ho ztloukli, tak teprve řekl, kde co má ještě schovanýho, tak si pro to přišli... A ještě mně řekli: ,No vidíte, jaký měl skrývačky.‘ Zatočená rulička v noze postýlky, to byly takový kovový postýlky, a v hlavičce panenky to bylo zašitý, nějaký filmy...“ 

Miloslav Sléha prodělal několik výslechů, od května 1953 již v Bartolomějské ulici ve vazbě Krajské správy StB, a došlo k dalšímu zatýkání, zatčeni byli mimo jiné i Sléhův známý Karel Mašek ze Řitky. Další přítel, kterému měl Sléha údajně zprostředkovat písemný styk se známým v cizině, Antonín Hájek, byl vyšetřován na svobodě. Celkem byly v procesu Kulendík Otakar a spol. souzeny čtyři osoby, některé byly z vyšetřování vyňaty. Část skupiny Kulendík a spol. byla souzena u Krajského soudu v Praze (Antonín Hájek, Jaroslav Kuliš). Krajský prokurátor v Praze obvinil Antonína Hájka²⁰ a Jaroslava Kuliše z neoznámení trestného činu a z pokusu ohrožení zájmů republiky v cizině, oba byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestům odnětí svobody – Antonín Hájek v trvání jednoho roku, Jaroslav Kuliš v trvání 18 měsíců.²¹

Případ Miloslava Sléhy a Otakara Kulendíka byl 18. prosince 1953 postoupen vojenské prokuratuře, která přebírala od krajské prokuratury případy, při nichž mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu. Dne 18. února 1954 vyšší vojenský prokurátor obvinil Miloslava Sléhu, že „ačkoliv se dne 9. 1. 1952 jako zaměstnanec určitého, pro obranu vlasti zvláště důležitého podniku služebně zavázal, že bude přísně střežit státní tajemství, v době od června 1952 do svého zatčení 17. 4. 1953 soustavně vyzvídal a jako placený spolupracovník americké výzvědné služby jejím agentům předával zprávy o zvláště důležitých skutečnostech ze svého pracoviště, (…) čímž spáchal vyzvědačství podle § 86... “²² Soud probíhal u Vyššího vojenského soudu v Praze 11. března 1954, přičemž veřejnost byla z líčení vyloučena.²³ Miloslav Sléha byl uznán vinným zločinem vyzvědačství a odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 let, k propadnutí jmění a ztrátě občanských práv. Otakar Kulendík byl odsouzen na 25 let do vězení za velezradu. K osobě Jaroslava Ruče, který M. Sléhu s oběma agenty (Hájkem i Kulendíkem) seznámil a který veškeré schůzky inicioval, je nutno doplnit, že v září roku 1953 byl podle požadavku náměstka generálního prokurátora vyňat z trestního oznámení v státně bezpečnostním zájmu. Toto vynětí mělo být zdůvodněno jeho neznámým pobytem.²⁴

Léta věznění

Janu Sléhovou čekala léta nejistoty, návštěv ve vězení a čekání. Zpočátku ani nevěděla, co s manželem bude a kde se nachází. „Rok byl ve vazbě. Psal mi, že se má dobře, ale kde je, to jsem nikdy nevěděla. Jednou, to bylo v létě, mi někdo poradil, abych vzala prádlo a jela do Bartolomějský. Tam mi řekli, že tam není a že se má dobře a abych se o víc nestarala, že nic nepotřebuje. Já jsem potom bloudila po Praze, po Starým Městě. (…) Za rok v březnu byl soud. Měli jsme pak návštěvu, asi minutu na rozloučení. Oba jsme brečeli, nic jsme si nemohli říct. A bylo to. Pak mi dali zprávu, že je v Jáchymově.“ Miloslav Sléha nastoupil trest v Jáchymově, kde pracoval v uranovém dole Nikolaj. „To kolikrát vyprávěl, že když vyfárali ven, třeba i mokrý, mrzlo, byla zima a oni je nechali stát několik hodin na dvoře, že to na nich mrzlo.“ Později byl přemístěn do tábora Rovnost a nakonec do Leopoldova. „Na Rovnosti mu našli nějakou učebnici angličtiny a za trest ho poslali do Leopoldova. Potom jsme jezdili až na Slovensko. To jsem jela na Moravu k jeho rodičům a tam odtud jsme jely s jeho maminkou. V Leopoldově nám bachař řekl: ,Všechno tady nechte, jen si vezměte kapesník!‘ A šly jsme. Tam za námi zapadly takový železný obrovský vrata a byli jsme přes takový široký stůl, že jsme si nemohli podat ani ruku. A v Jáchymově se mi jednou podařilo mu dát řízek, ale to už jsme nějak odcházeli a já jsem to rychle zabalila, protože tam jsem mohla mít tašku u sebe. To jsme byli jenom u takových okýnek, takže jsem mu ten řízek mohla dát. A on si to schoval do čepice. Snad mu to nevzali.“

Na otázku, jak vše zvládala bez manželovy přítomnosti, paní Sléhová odpověděla: „No, já jsem měla velké štěstí, že jsme měla rodiče a sestry mi taky hodně pomáhaly. Maminka tady se mnou hodně byla a mladší sestra. Já jsem uměla šít a hodně jsem šila pro lidi, třeba i po nocích, abych si vydělala nějaké peníze. Sem tam něco poslali z Jáchymova, ale to bylo pár stovek. Z Leopoldova si nepamatuji, že by něco posílali.“ Na Janu Sléhovou dokonce chodily udání, že si přivydělává šitím, ale i přesto si paní Sléhová po letech na své sousedy nestěžuje: „Ve vesnici nemůžu říct, že by tady někdo proti mně něco měl. Akorát na mně chodily dopisy, že šiju, ale nic s tím nedělali. Tady Řitka nikdy nebyla komunistická.“

V květnu 1960 byl Miloslav Sléha propuštěn na tzv. první velkou amnestii prezidenta republiky. Jeho manželka Jana samozřejmě nevěděla, že bude propuštěn, a tak byl jeho návrat domů velkým překvapením. „Pak dostal amnestii. Do poslední chvíle ti, kteří jeli na Prahu, nevěděli, že budou propuštěni. Až devátého (9. května, pozn. aut.) byla vyhlášená amnestie. My jsme nic nevěděli, že by přišel domů, nic. A oni se to dozvěděli až dvanáctého, až těsně předtím, než je pustili. Vím, že nám přinesl pytlík nugátů. Ještě moje maminka tady byla, myla nádobí a vtom říká: ,Míla jde!‘“ Miloslav Sléha však byl stejně jako ostatní političtí vězni propuštěn na podmínku: „Deset let měl podmínku. Znamenalo to, že se nesměl s nikým stýkat a nikomu nic vyprávět, co tam bylo, jak s ním zacházeli…“ Dostal umístěnku do Prefy Radotín: „Oni měli určený místa, mohli jen do stavebnictví. Dostal se do Prefy Radotín, tam dělali stavební panely.“ Tam M. Sléha pracoval až do důchodu v roce 1983, dokonce byl v závodní radě podniku. Poté si ještě chodil přivydělávat do dílny na státním statku.

Rok 1989 a pád komunismu pochopitelně manželé Sléhovi přijali s nadšením, nicméně M. Sléha prý očekával „tvrdší tresty pro komunisty“. V tomto směru pro něj zřejmě byl nový režim zklamáním. Miloslav Sléha se také angažoval v Konfederaci politických vězňů. Zemřel v roce 1998 na rakovinu, přičemž zárodek zhoubné nemoci si zřejmě přinesl z uranových dolů na Jáchymovsku, podobně jako mnozí další bývalí muklové. Jana Sléhová od roku 1979 pracovala jako aranžérka v reklamním podniku Merkur a od roku 1987 je v důchodu.