Marie Slezáková

„Já jsem v životě neviděla partyzána. Byla jsem nadšená, že vidím partyzány. Hrála jsem blbečka, jak to šlo. Nakonec mě zavřeli na samotky v Hradišti, byla jsem tam půl roku. Potom mě dali mezi světlanářky. Ze samotky jsem musela chodit k výslechu. Tenkrát ještě vodili k výslechům na Kunovskou. Jeden začal, bylo jich tam deset. Všecky jich znám, ty estébáky. Višenka, Holub, grázl. Všeci stáli dokola jak řezníci. Chtěla jsem jít na záchod a mosely byt otevřené dveře. Říkala jsem: ,Tak jste sprostí, že ani ty dveře nemožu zavřít. Kam z toho záchodu možu utéct nebo co si tu možu udělat, když mám enom kapesník v ruce?‘ Hulváti byli hrozní. Tři dni jsem měla od nich pokoj a potom mě tahali na ty výslechy. Oni stejně všecko věděli a já jsem to popírala. Po vyšetřování jsem byla pořád na samotce půl roku. Pak byla věznice velice přeplněná, tak mě chtěli dát na pokoj. Proces byl až od 18. 7. do 22. 7. v roce 1951 v Uherském Hradišti. Já sem byla drzá, sprostá, přiznat jsem sa k ničemu nechtěla. Já furt, že jsem nic neudělala. Odsoudili mě za protistátní činnost. Rozsudek nám do ruky nedali, enom řekli trest. Co jsem měla odsezené, to mně dali. Za tři měsíce mně z Prahy přišel dopis, že výpověď je nepravdivá, že bude v Praze 2. ledna 1952 znovu soud.“

„No a potom na ty Vánoce udělali mšu. Přišla bachařka a říká: ,Nachystajte sa a bude zpověď, kdo chce jít.‘ Všecky chtěly jít, ale ona vybrala mě: ,Slezáková, máš jít ke zpovědi.‘ No a zpovídalo sa tam v té kapli, že to bylo nainstalované opravdu jak v kostele. Jo, přišla jsem ke zpovědnici, pěkně jsem sa přežehnala, že sa vyznávám k Pánu Bohu, že jsem zhřešila a že jsem nic neudělala a to je všecko, co k tom možu řéct. A kněz říká: ,No, neco jste mosela udělat, za co by vás zavřeli. No za neco vás moseli zavřít.‘ Povídám: ,No, za nic. Toto jsou mé hříchy, srdečně jich lituju, Bože, buď milostiv mně hříšné, amen.‘ A pádila jsem. Přišla jsem na pokoj a povídám: ,Ne aby vás napadlo nekterej tam vlézt, tam sedí estébák.‘ Jeho nezajímalo, jestli jsem hřešila, nebo nehřešila. Kdyby to by kněz, ať vězeň, nebo civil, tak by mně to neřekl. Jenom já jsem byla z žen u té zpovědi. Na tu mšu potom šli všeci, ale přijímání už nikdo nepodával. Tak nevím, nač zpovídali. Vytáhli všecky z té korekce, na nohách měli ty koule. A jak ti chlapi šli, ty řetazy na nohách, to tak chňápalo, to úplně až sa dělalo zle. No, otřesné zážitky.“

„Antonín Daněk přijel do Božic. Když jsem tam přijela, byl doma jen můj švagr Smetana, když v baráku najednou zhasly světla. To už tam byl Tonda Daněk. Řekla jsem mu, že Maček neví, kde se partyzáni pohybují, a Daněk na to: ,Marie, já už to vím všecko, ale ty nemožeš jet dom. Ty budeš moset sa sbalit a jet se mnú do zahraničí.‘ Za dvě hodiny kdosi klepal na okno a Smetana byl pryč. V baráku byla jen moje sestra, já a Tonda Daněk. Sestra už ležela v posteli a netušila, co se děje. Byla tma a kdosi klepal na okno. Já jsem otevřela a řekla, že sestra, porodní asistentka, není doma, že si budou muset zavolat k porodu někoho jiného. Chvílu byl klid. Určitě Frantu Manu vytáhli z věznice nebo ho měli s sebou, protože on mně za chvíli říká: ,Maruško!‘ Já na něho: ,Franto, kde máš Tondu?‘ Tím jsem se před tema estébákama úplně usvědčila. Tonda mně řekl, abych odstoupila od okna. Když jsme se oba dva podívali, bylo tam myslím deset vojenských aut s vojákama, kulomety, estébáci. Už jsme ani neměli čas něco rozebírat. Tonda viděl, že je zle, tak vletěl do tech dveří, natahl pistol a už jsem enom slyšela ,prásk, prásk‘. Volali na mě, aby šel někdo pomoct. Já jsem tomu nerozuměla, tak jsem zavřela dveře a dívala jsem se, jak to tam vypadá. Jednoho estébáka Tonda postřelil, ale když viděl, že to dál nejde, tož sa zastřelil sám. Nevím vůbec, jestli tam nechali toho Tondu ležat nebo kam ho hodili. Potom přelezli zídku ze dvora, mlátili na dveře, vyrazili je, že proč neotvírám. Řekla jsem, že mám strach, že mlátí, takový randál. Měla jsem devatenáct roků necelých. No tak potom sa do toho baráku dostali, sestru nechali na pokoji. Všecko prakticky věděli. Chytl mě, praštil se mnou ke zdi tak, že jsem měla přeraženou páteř, ale to jsem zjistila až v pětasedmdesátém roku.“

„Ještě před tím výslechem za mnou přišel Grebeníček. Zavedl mě do cely, kde byli ještě kolaboranti s Němcama, kteří moseli chodit na prácu, tak ten pokoj byl volný. A on ten Grebeňa potom za mnú přišel a celý den do mňa hučel a já: ,Vy jste fakt šikovný člověk. A cigaretu mně nenabídnete?‘ Dušička ve mně byla malá. Potom šel na oběd, tak mě zavedl na celu. Holky na mě: ,Marýno, co, jak?‘ Povídám: ,Děcka, tak sa mně třepú nohy.‘ Ale já jsem mu vykúřila tolik cigaret. On povídá: ,No, to mě to přišlo draho.‘ Já jsem nechtěla podepsat obžalobu ani prokurátorce. Já jsem nic nepodepsala a jemu také ne. Myslela jsem, že už bude pokoj, ale po tom obědě zas přišla bachařka a už jsem z něho měla větší strach. Když doteď jsem mu nic neřekla a nestačilo mu to… Už jsem sa potom cítila hůř. Pořád dokola mně říkal, že jsem něco vědět mosela. A já pořád, že nic, a enom o blbosti, že sa mně líbí, že je šikovný.“