Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Slezáková (* 1929)

• narozena 22. července 1929 v Nivnici na Uherskobrodsku

• zapojila se do činnosti odbojové skupiny Světlana působící na Moravě

• politická vězeňkyně 50. let

• vězněna v uherskohradišťské věznici, kde se ji Alois Grebeníček snažil přemluvit k podpisu doznání

• odsouzena za protistátní činnost, v kriminálu strávila dva roky

• matka tří dětí

Mládí a příchod do Božic

Marie Slezáková se narodila 22. července 1929 v Nivnici na Uherskobrodsku do rodiny rolníka, který měl celkem šest dětí. „Rodiče měli přes třicet měřic pole a otec obchodoval s dobytkem. Koupil vychrtlé krávy z Kopanic, doma se to vyživilo a prodalo.“ Absolvovala obecnou školu a měšťanku a od dětství chodila cvičit do Orla, dokud jej Němci nezakázali: „Ve čtyřicátém šestém roce jsem cvičila na orelském sletu v Praze, kde jsem viděla Edvarda Beneše.“ Za války pracovala tři roky v Baťových závodech ve Zlíně a poté odjela k sestře do Božic, kde prožila bezstarostné roky do doby, než došlo k zatčení „světlanářů“.

O Světlaně ve zkratce

Podle historiků šlo o jednu z největších odbojových skupin čítající téměř čtyři sta lidí, převážně bývalých partyzánů, kteří se v ní připravovali na boj proti totalitnímu stalinistickému režimu, neboť pochopili, že jeden totalitní režim je nahrazován druhým. Světlana fungovala na Moravě od roku 1948 do roku 1950 a operovala na Brněnsku, Vyškovsku, Vsetínsku i v rakouském pohraničí. Už v roce 1949 však do ní pronikla StB a většinu jejích členů zatkla. Tvrzení, že existenci Světlany iniciovala sama StB, se posléze stalo předmětem sporů, které se projednávaly také u soudu.

„Tonda Daněk sa přímo před estébákama zastřelil.“

Marie Slezákové se činnost odbojové skupiny Světlana dotkla díky svému pobytu u sestry v Božicích, kam z Valašska přijeli partyzáni Antonín Slabík a Rudolf Lenhard. Přes Slabíka se do Světlany dostal také Antonín Daněk, kterého ukrýval švagr Marie Slezákové Smetana, jenž poskytoval odbojové skupině také finanční pomoc.

Celou událost, při níž do Božic přijeli estébáci a pozatýkali partyzány, popisuje Marie Slezáková takto: „Antonín Daněk přijel do Božic. Když jsem tam přijela, byl doma jen můj švagr Smetana, když v baráku najednou zhasly světla. To už tam byl Tonda Daněk. Řekla jsem mu, že Maček neví, kde se partyzáni pohybují, a Daněk na to: ,Marie, já už to vím všecko, ale ty nemožeš jet dom. Ty budeš moset sa sbalit a jet se mnú do zahraničí.‘ Za dvě hodiny kdosi klepal na okno a Smetana byl pryč. V baráku byla jen moje sestra, já a Tonda Daněk. Sestra už ležela v posteli a netušila, co se děje. Já jsem otevřela a řekla, že sestra, porodní asistentka, není doma, že si budou muset zavolat k porodu někoho jiného. Chvílu byl klid. Určitě Frantu Manu vytáhli z věznice, protože on mně za chvíli říká: ,Maruško!‘ Já na něho: ,Franto, kde máš Tondu?‘ Tím jsem se před tema estébákama úplně usvědčila. Tonda mně řekl, abych odstoupila od okna. Když jsme se oba dva podívali, bylo tam myslím deset vojenských aut s vojákama, kulomety, estébáci. Už jsme ani neměli čas něco rozebírat. Tonda viděl, že je zle, tak vletěl do tech dveří, natahl pistol a už jsem enom slyšela ,prásk, prásk‘. Volali na mě, aby šel někdo pomoct. Já jsem tomu nerozuměla, tak jsem zavřela dveře a dívala jsem se, jak to tam vypadá. Jednoho estébáka Tonda postřelil, ale když viděl, že to dál nejde, tož sa zastřelil sám. Nevím vůbec, jestli tam nechali toho Tondu ležat nebo kam ho hodili. Potom přelezli zídku ze dvora, mlátili na dveře, vyrazili je, že proč neotvírám. Řekla jsem, že mám strach, že mlátí, takový randál. Měla jsem devatenáct roků necelých. No tak potom sa do toho baráku dostali, sestru nechali na pokoji. Všecko prakticky věděli. Chytl mě, praštil se mnou ke zdi tak, že jsem měla přeraženou páteř, ale to jsem zjistila až v pětasedmdesátém roku.“

Rodiče o této její činnosti neměli tušení. „Vždycky jsem říkala: ,Jedu za Andulú do Božic.‘ ,A ne abys tam zostala.‘ ,Ale já budu zítra zpátky.‘ Vrátila jsem sa za dva roky.“

Svoje zapojení do odbojové skupiny Světlana popisuje Marie Slezáková takto: „Věděla jsem o tom, že se Daněk s partyzány schovávají. Než mě zavřeli, myslím půl roku jsem věděla o skrývání Daňka, Matúša, Franty Many. Od podzimu do května, než mě chytili. Ale já jsem to neřekla, oni to věděli sami. Mohli mně dat jenom to, co o mně věděli od druhých. Já jsem všecko popírala. Já jsem nic nedělala.“

Tři partyzáni popraveni

Partyzáni Jánošík, Lenhard, Mana byli popraveni v uherskohradišťské věznici, další umučení při výsleších: „Jánošík a Ruda Lenhard se hned nachytali na toho Slabíka, takže Ruda byl z celé Světlany nejvíc domlácený. Já jsem to neviděla, ale ti, co mohli chodit po chodbách, říkali, že ho přenášeli v prostěradle, aby aspoň na vzduch mohl, když byla vycházka. Jeho snoubence povolili před popravou návštěvu. Od té doby nemluvila, jak zařezaná. No a teď už jsou z hradišťského kriminálu trosky. Jánošík byl v zahraničí a vrátil se zpět, trouba. Ten toho litoval. Posílala jsem si s ním ve vězení motáky. Psal mně, s kým je na pokoji… Když jsem potom četla jeho poslední dopis rodičům… Byl to moc hodný a citlivý člověk. Vrátil se zpět ze Západu, tady se musel schovávat a oni ho popravili.“

„Říká se, že to bylo nastrčené komunistama…“

Podle Marie Slezákové vznikla Světlana řízením komunistické strany, která po celou dobu mapovala pohyb partyzánů, a zakladatelé Světlany Antonín Slabík a Josef Vávra-Stařík byli původci zatýkání jejích členů. „Partyzány se ti dva stali až na poslední chvíli, když byli Němci na ústupu. Staříka posléze komunisté zavřeli, aby mlčel, Slabík utekl do Austrálie. Tonda Daněk zjistil, že Stařík a Slabík pomáhají estébákům. A proto mně Tonda řekl, že mosím jít pryč do zahraničí. Odbojová skupina Světlana byla protikomunistickým odbojem všech partyzánů. Vymysleli si to ti soudruzi, to je ruské jméno. My jsme ani nevěděli, že je to pod názvem Světlana. My jsme jenom věděli, že je odboj, a až Pospíšil z archivu to všecko vyčetl. O tom se nemluvilo, co to je. Slabík se Staříkem založili Světlanu, stahli ty partyzány a potom ten Tonda Daněk, když ho četníci vozili do Vídně do lágru, on to tam všecko vyčuchal o tom Staříkovi a o tom Slabíkovi.“

Jaký byl vlastně důvod vykonstruovaného procesu se „světlanáři“? „Aby komunisté udrželi moc, aby se lidi báli. Zabírali majetky, fabriky, vyháněli kulaky, vyháněli z bytů. Oni sami komunisté toto udělali, a když viděli, kolik lidí jde proti nim, tak začali dělat procesy, zavírat, soudit. Jinak by se k té moci nedostali. A naivní lidé mysleli, že na tom můžou něco změnit, a také to odskákali.“

Světlana předmětem soudního sporu

Své poznatky o činnosti jednoho ze zakladatelů odbojové skupiny Světlana Antonína Slabíka zveřejnil v knize Hyeny v akci právník a historik Jaroslav Pospíšil, který Slabíka označil za agenta-provokatéra komunistické Státní bezpečnosti, v důsledku jehož činnosti bylo popraveno několik lidí a řada dalších lidí byla zatčena.

Pro StB údajně pracoval i po své emigraci do zahraničí. Jeho žena naopak tvrdí, že byl čestný člověk a vlastenec, který se zapojil do protikomunistického odboje a zakládal protikomunistickou odbojovou organizaci Světlana. Podle Pospíšila ale tuto odbojovou skupinu vyprovokovala StB a jejím smyslem bylo odhalení antikomunistů.

Slabíkovi se v době zatýkaní „světlanářů“ podařilo uprchnout do Rakouska. Jeho manželka a bratr Jaroslav však byli zatčeni a žena strávila ve vězení dva roky. Slabík se poté pro rodinu vrátil, uprchnul s ní opět do Rakouska a poté emigrovali do Austrálie, kde Slabík před 27 lety zemřel.

Vdova po Antonínu Slabíkovi na Jaroslava Pospíšila podala žalobu a požadovala písemnou omluvu za spisovatelovy nepravdivé výroky o svém zemřelém manželovi a jeho údajné spolupráci s StB. Vrchní soud v Olomouci však dal v říjnu 2007 za pravdu Jaroslavu Pospíšilovi a žalobu definitivně zamítl. Podle soudu Jaroslav Pospíšil k úsudkům, ke kterým došel na základě zkoumání historických materiálů, dospěl správně. Měl k tomu dostatečné podklady, aby takové úsudky ohledně angažovanosti Antonína Slabíka v StB mohl učinit a vyslovit. Dále se soud vyjádřil, že nezkoumal, zda Slabík byl, či nebyl agentem StB. Šlo spíše o prokázání, zda nějakým způsobem spolupracoval s StB a zda měl na tehdejší Státní bezpečnost návaznost. V tomto směru shromážděné podklady i prováděné důkazy rozhodně nasvědčují přinejmenším tomu, že pan Slabík měl nestandardní vztahy k StB a v řadě případů postupoval nestandardním způsobem jak při zakládání buňky Světlana, tak v dalších osudech jednotlivých členů této protikomunistické skupiny.

Grebeníčkova snaha o podepsání doznání

Příběh Marie Slezákové pokračoval odvozem na četnickou stanici, kam estébáci sváželi pochytané „světlanáře“. Estébáci ovšem netušili, že právě četníci s partyzány úzce spolupracovali. „Jak mě uviděl četník Švarc, úplně zešedivěl: ,Marie, co tady děláš?‘ ,Přijela jsem na návštěvu.‘ Však jsem vypadala, domlátili mě. Ale nikdy bych nic proti četníkům neřekla, i kdyby mě zabili. Já jsem v životě neviděla partyzána. Já jsem čítávala rodokapsy, měla jsem být kluk. Byla jsem nadšená, že vidím partyzány. Hrála jsem blbečka, jak to šlo.“

Z výpovědi Marie Slezákové plyne, že se Světlanou neměla nic společného než to, že věděla o ukrývání Antonína Daňka. Přesto ji neminul trest. Takto vzpomíná na pobyt ve vyšetřovací vazbě: „Zatkli mě 15. května 1949. Odvezli mě rovnou na samotku do Uherského Hradiště, kde jsem byla zavřená půl roku. Ze samotky jsem musela chodit k výslechu. Ještě před tím výslechem za mnou přišel Grebeníček. Zavedl mě do cely, kde byli ještě kolaboranti s Němcama, kteří moseli chodit na prácu, tak ten pokoj byl volný. A on ten Grebeňa potom za mnú přišel a celý den do mňa hučel a já: ,Vy jste fakt šikovný člověk. A cigaretu mně nenabídnete?‘ Dušička ve mně byla malá. Potom šel na oběd, tak mě zavedl na celu. Holky na mě: ,Marýno, co, jak?‘ Povídám: ,Děcka, tak sa mně třepú nohy.‘ Ale já jsem mu vykúřila tolik cigaret. On povídá: ,No, to mě to přišlo draho.‘ Já jsem nechtěla podepsat obžalobu ani prokurátorce. Já jsem nic nepodepsala a jemu také ne. Myslela jsem, že už bude pokoj, ale po tom obědě zas přišla bachařka a už jsem z něho měla větší strach. Když doteď jsem mu nic neřekla a nestačilo mu to… Už jsem sa potom cítila hůř. Pořád dokola mně říkal, že jsem něco vědět mosela. A já pořád, že nic a enom o blbosti, že sa mně líbí, že je šikovný.“

Estébák ve zpovědnici

Mezi zážitky, které dodnes šokují a pobuřují, řadí paní Slezáková estébáky zinscenovanou zpověď a mši ve vězeňské kapli uherskohradišťské věznice: „No a potom na ty Vánoce udělali mšu. Přišla bachařka a říká: ,Nachystajte sa a bude zpověď, kdo chce jít.‘ Všecky chtěly jít, ale ona vybrala mě: ,Slezáková, máš jít ke zpovědi.‘ No a zpovídalo sa tam v té kapli, že to bylo nainstalované opravdu jak v kostele. Jo, přišla jsem ke zpovědnici, pěkně jsem sa přežehnala, že sa vyznávám k Pánu Bohu, že jsem zhřešila a že jsem nic neudělala a to je všecko, co k tom možu řéct. A kněz říká: ,No, neco jste mosela udělat, za co by vás zavřeli. No za neco vás moseli zavřít.‘ Povídám: ,No, za nic. Toto jsou mé hříchy, srdečně jich lituju, Bože, buď milostiv mně hříšné, amen.‘ A pádila jsem. Přišla jsem na pokoj a povídám: ,Ne aby vás napadlo nekterej tam vlézt, tam sedí estébák.‘ Jeho nezajímalo, jestli jsem hřešila, nebo nehřešila. Kdyby to by kněz, ať vězeň nebo civil, tak by mně to neřekl. Jenom já jsem byla z žen u té zpovědi. Na tu mšu potom šli všeci, ale přijímání už nikdo nepodával. Tak nevím, nač zpovídali. Vytáhli všecky z té korekce, na nohách měli ty koule. A jak ti chlapi šli, ty řetazy na nohách, to tak chňápalo, to úplně až sa dělalo zle. No, otřesné zážitky.“

Půl roku na samotce v uherskohradišťské věznici

Na výslechy, zážitky s uherskohradišťskými estébáky a soud vzpomíná Marie Slezáková takto: „Tenkrát ještě vodili k výslechům na Kunovskou. Jeden začal, bylo jich tam deset. Všecky jich znám, ty estébáky. Višenka, Holub, grázl. Všeci stáli dokola jak řezníci. Chtěla jsem jít na záchod a mosely byt otevřené dveře. Říkala jsem: ,Tak jste sprostí, že ani ty dveře nemožu zavřít. Kam z toho záchodu možu utéct nebo co si tu možu udělat, když mám enom kapesník v ruce?‘ Hulváti byli hrozní. Tři dni jsem měla od nich pokoj a potom mě tahali na ty výslechy. Oni stejně všecko věděli a já jsem to popírala. Po vyšetřování jsem byla pořád na samotce půl roku. Bachařka mně dávala prácu, pletla jsem od rána do večera vložky do bot, nadvazovalo se lýko na kotouče. Pak byla věznice velice přeplněná, tak mě chtěli dát na pokoj. Dali mě mezi světlanářky. Já jsem byla drzá, sprostá, přiznat jsem sa k ničemu nechtěla. Já furt, já jsem nic neudělala. Všecky holky na pokoji říkaly: ,Maryno, ty vyfasuješ aspoň patnáct roků.‘ Ředitel věznice Horák, říkali jsme mu Franz Josef, kdysi přišel na celu a povídá mně: ,Vypadnút z pokoja, bude sa to líčit.‘ Že sa tady chovám jak prase. Řekl mně ,krávo‘. A já jsem mu řekla: ,Když já su kráva, ty jsi vůl.‘ On na to: ,Nemá cenu, abychom si tady nadávali.‘ Já: ,Tak mě pusťte dom, já jsem nic neudělala.‘“

U soudu

Po více než dvou letech od zatčení se Marie Slezáková dočkala soudního procesu: „Proces byl až od 18. 7. do 22. 7. v roce 1951 v Uherském Hradišti. Já furt, že jsem nic neudělala. Ptali se mě: ,Cítíte se vinna?‘ ,Ne. Enom ty motáky jsem psala.‘ Že si mám rozmyslet, jestli chcu vypovídat, nebo ne. Porota se rozešla, přišel advokát a říká: ,Slečno, slečno, to nemožete tak.‘ To bylo přístupné i pro rodinu. Otec tam byl jednou, potom z toho byl už úplně vyřízený. Tak jsem řekla: ,Tak mně dajte ty papíry, já vám to tu přečtu a hotovo.‘ Odsoudili mě za protistátní činnost. Rozsudek nám do ruky nedali, enom řekli trest. Co jsem měla odsezené, to mně dali. Než jsem šla dom, přišla bachařka a řekla, aby mně holky natočily vlasy, obléct šaty z domu sa mosely, abychom byly oblečené jak na výstavu. Za tři měsíce mně z Prahy přišel dopis, že výpověď je nepravdivá, že bude v Praze 2. ledna 1952 znovu soud.“

Po návratu z kriminálu

Po návratu z kriminálu pobývala Marie Slezáková chvíli doma. Když jí byla doručena z Prahy obsílka od soudu, pracovala v pivovaru. „Žila jsem dvojím životem. Nesměla jsem nic dat najevo. Ve strachu, co bude, jak bude, kdy to bude. Nevěděla jsem ani termín, kdy ten soud proběhne. Až měsíc předtím jsem dostala přímo určený den. Rozmysleli si osvobozující rozsudek a chtěli mě dostat znovu do kriminálu. Právník mně poradil, že kdybych se dostala do jiného stavu, možná by to pomohlo. U Nejvyššího soudu už jsem nebyla schopná mluvit a sestra řekla, že jsem těhotná. Žalobce u soudu říkal: ,Lidi typu Marie Slezáková jsou dnešnímu režimu velmi nebezpeční.‘ To si budu pamatovat celý život, tyto jeho slova. Soudce ale nakonec rozhodl, že mě osvobodí.“

Marie Slezáková se vdala a s manželem, který pracoval jako číšník, má tři děti. Dodnes se zájmem sleduje dění na naší politické scéně. „Už nemám nic k čemu co řéct. Enom dnešní vládě, že to je tady hrůza, že to nebylo. Mám milion, milion námitek proti všeckému. Nech byla která chtěla vláda, enom zlodějina, šmelina, podvody. Já nevím, já to prostě nedovedu pochopit.“