Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valerie Slezáková (* 1923)

• narozena 1. července 1923 v Nových Zámcích na Slovensku, vyrůstala v židovské rodině, otec byl stomatologem

• do roku 1939 navštěvovala slovenské školy v Nitře

• roku 1942 transportována do Osvětimi – kmenového tábora, poté do tábora Osvětim-Březinka (Birkenau)

• v lednu 1945 evakuace Osvětimi, transport do Ravensbrücku, poté do Retzowa

• v květnu 1945 pochod organizovaný SS směr Malchow, ukrývání do konce války

• po osvobození v květnu 1945 anabáze na Slovensko, setkání s matkou v Nitře

• po smrti matky se roku 1947 přestěhovala do Prahy, provdala se za Evžena Slezáka

• zaměstnána jako překladatelka státní agentury Monitor

• roku 1966 svědčila v II. osvětimském procesu proti dozorci Erberovi

Výpověď paní Valerie Slezákové

„Mé jméno je Valerie Slezáková a narodila jsem se v Nových Zámcích na Slovensku, ale od prvního roku mého věku se rodiče přestěhovali do Nitry. Můj otec byl stomatolog a máma také. Táta chodil do německých škol a máma do maďarských, takže moje mateřština je maďarština a otcovština je němčina, protože oběma jazyky jsem mluvila už jako dítě. Teprve ve škole, já jsem chodila do slovenské školy v Nitře, jsem se naučila pořádně slovensky, protože slovensky jsem jinak mluvila jen s dětmi z okolí. Protože moji rodiče byli sice ne ortodoxní, ale pokrokovější Židé, chodila jsem první čtyři třídy obecné školy do židovské školy. Od páté třídy jsem přešla na státní reálné gymnázium, jehož ředitelem byl katolický farář. Nitra je jak známo velice katolické město. Na gymnázium jsem chodila až do začátku sexty do roku 1939, kdy nastal Slovenský štát. Dál jsem ale do školy chodit nemohla. Musím podotknout, že do té doby o nějaký vyslovený antisemitismus na Slovensku, alespoň v mém okolí, nešlo. My jsme ve třídě na gymnáziu měli takovou třináctku, kde jsme byli úplně namíchaný. Byli jsme tam asi tři židovského původu a ostatní byly většinou katolické děti. Také proto jsem žádný antisemitismus až do vzniku Slovenského štátu nepociťovala. Vzpomínám si, jak jsem viděla našeho souseda, okamžitě pochodoval v gardistické uniformě po městě. V té době začalo to pronásledování. Pro nás to znamenalo také to, že jsme v našem bytě, kde jsme bydleli, nesměli mít okna do hlavní ulice, takže jsme se museli trochu přestěhovat. Táta tam měl také ordinaci, ale to už bylo lepší, protože jsme dostali takzvaného arizátora (osoba přebírající a zpravující zkonfiskovaný židovský majetek, pozn. přepisovatele), který pracoval společně s tátou. Takže čekárna a ordinace mohly zůstat ve směru na ulici, jinak jsme museli dva pokoje pronajmout jednomu lékaři. No a já jsem tedy vypadla ze školy a táta trval na tom, abych se učila všechno možné, to znamená péct, šít, vařit, prostě takové věci. Dokonce jsem se musela jít učit na zdravotní sestru v nemocnici a nakonec jsem z toho složila zkoušku. Dělala jsem všechny ty kurzy, co se objevily v Nitře, ale moc jsem si to všechno k srdci nebrala, jak jsem byla mladá. Táta ovšem začal být velice aktivní sionista. On mě mermomocí jakýmkoli způsobem chtěl dostat do Palestiny, to ještě nebyl Izrael. Dělal, co mohl, přihlásil mě i na kurzy hebrejštiny, kam jsem musela chodit. V létě byly dokonce v Tatrách tábory pro děti, co se připravovaly na odjezd do Palestiny. Toho jsem se také zúčastňovala. Ovšem, nakonec z odjezdu nic nebylo.

Dne 1. července roku 1939 mi bylo 16 let a konečně jsem chodila s jedním klukem. Táta mi poprvé dovolil, abychom udělali mejdan v našem bytě. Bylo tam pět děvčat a pět kluků. Z těch pěti kluků byl jeden, co studoval ne Vysoké škole hornické v Ostravě a vrátil se později na Slovensko, odkud pocházel. Druhý byl tenhle pán, co tu vidíte (ukazuje na vystavenou fotografii, pozn. přepisovatele), což byl potom dodatečně můj manžel. A ostatní tři byli také slovenští kluci, vysokoškoláci. Oni se tenkrát rozhodli, to já jsem, ani ostatní holky, ještě nevěděla, že odjedou do Palestiny, rodiče zaplatili nějakou loď, co je tam odveze. Takže 2. července těch pět kluků vypadlo z republiky.

Po absolvování těchto všech kurzů, v roce 1942, nastaly takové všelijaké pověsti, že ze Slovenska brali mladé holky do Německa na zemědělské práce. Gardisté pro ně chodili, sebrali je a zmizeli. Říkalo se, že pokud doma u rodičů nenašli mladé holky, tak vzali rodiče a zavřeli je.

A to jsem se strašně vylekala, měla jsem také o tři roky mladší sestru a říkala jsem si, že pokud seberou tátu, tak co s naší rodinou bude. Až později jsem se dozvěděla, že pro mě chystali také nějaký útěk společně s mou nejlepší kamarádkou v Maďarsku. U ní se to povedlo, ale u mne ne, protože já jsem trvala na tom, že na ty zemědělské práce půjdu. Nechala jsem se ostříhat, vzala jsem si takový ruksáček na záda s nejnutnějšími věcmi a nechala jsem se odvézt tím gardistou na nádraží. Tehdy jsem také viděla naposledy svého otce, který mě doprovodil až na nádraží. Moji sestru ještě nevzali, neboť byla ještě moc mladá.

Takže nás odvezli do Bratislavy, kde jsme byly na společném táboře asi tři neděle, a vůbec jsme nevěděly, kdy pojedeme nebo kam. Po třech týdnech nás naložili do dobytčích vagonů, které byly úplně zavřené, jen takové maličké okénko, které bylo také zavřené. Do toho nás nacpali, bylo nás tam hodně, jen samá mladá děvčata, jak si pamatuji.

Ovšem najednou jsem slyšela, jak někdo zvenčí křičí mé jméno: ‚Jungová!‘, to bylo mé jméno za svobodna. Ale já jsem tam byla zavřená. Tloukla jsem na to okénko, ale nic se nedělo. A tak vlak se rozjel a odjeli jsme. To už teď asi všichni vědí, že to byly dobytčí vagony, že byly plný, že tam byl jeden kýbl na všechno, no prostě naprosto nelidské poměry. No, jezdili jsme a jezdili, mám pocit, že pořád dokola, protože Osvětim není tak daleko od Bratislavy. Takže si myslím, že jsme tak jezdili alespoň dva dny a dvě noci. Jedno ráno jsme někde zastavili, trošku se to okénko pootevřelo a já jsem si říkala: ‚Tady nebudeme, protože tady je blázinec.‘ Já jsem tam viděla ostříhané lidi, tak jsem si představovala blázinec, že jsem viděla ostříhané holky úplně dohola a v takových divných hadrech. Tak jsem si říkala: ‚Tohle ne, to není možné.‘ No, ale to už se otevřely vagony a teď najednou: ‚Raus, raus!‘ – křičeli vojáci nebo esesáci, já už nevím, kdo to byl. Zkrátka nás tam vyhodili z těch vagonů. Teď nás odvlekli, tehdy v roce 1942 ještě nebyly plynové komory, to se ještě asi stavěly, protože samozřejmě normální člověk, normálně vychovávané dítě podle normálních zákonů, tak jsem si to ani já ani nikdo z těch, co jsme tam byli, všechno nedovedla představit, jak se to později dělo.

Sebrali nám všechno, co jsme měly, komplet všechno, prstýnek, řetízek... Musely jsme se svléknout do naha a byly jsme vykoupané. Byla to jedna taková jímka, naplněná vodou a do té jsme musely všechny naskákat. Potom následovalo odvšivení, to bylo to, že nás kompletně ostříhali, ale nůžkami, vlasy a všechno. A stály jsme tam takhle nahý, kolem nás chodili ty esesáci a okukovali nás. My jsme byly úplně zblblý, říkaly jsme si, to neexistuje něco takového.

Potom nás dali do takové velikánské sauny, kde jsme seděly jako kvočny na takových dřevěných lavicích a čekaly jsme. Pustili na nás horkou páru. Když nás vyhodili, tak jsme si musely brát šaty z takové velikánské hromady, jak to tam bylo. To znamená, co jsme chytly, to jsme si na sebe vzaly. Pak jsme si tam vzaly boty, které jsme si tam měnily jedna s druhou, a ty hadry taky. Prostě jsme dělaly, co jsme mohly, bylo to nanic. Celou dobu jsme nevěděly, co se děje, kromě toho, že v táboře už bylo hodně děvčat z Prešova, východního Slovenska, ale ty byly zavřený. Jinak tam ale byly i německé ženy vypuštěné z vězení, to ještě nebyly vražedkyně, ale takový, co kradly, a prostitutky hlavně. Ty byly v pruhovaných šatech a měly šátky na hlavě. Ony na nás dávaly pozor, rozdělovaly nás do pracovních komand a tak. Já jsem byla velmi malá, jako jsem teď, a ještě ostříhaná jsem vypadala na patnáct. Proto mě přidělily do dětského komanda na zahrady. Tam totiž v Osvětimi byla také vesnice, kde ti esesáci měli svoje byty se zahrádkami, a do těch zahrádek jsme chodily pracovat.

Poté, co nás vykoupali a odvšivili, přidělili nás do těch baráků, kde jsme bydlely. To byly ještě zděný baráky, protože to bylo přímo v Osvětimi. Teprve později jsme se stěhovaly do Birkenau, kde byly dřevěné baráky. Tehdy jsme byly v těch kamenných a tam to bylo tak, že byly tři postele nad sebou v takové dlouhé chodbě a na konci byla kamna. To ale bylo na jaře, takže tam se vůbec netopilo. No, nebyla tam nějaká obzvlášť zima, to se nepamatuji, že bych tam mrzla. Tak jsme chodily na ty zahrady pracovat, ale jen některý, to oni vybrali jen ty mladý holky. No, oni si mysleli, že mně je patnáct, a já jsem je u toho nechala, protože jsem byla všude poslední, vůbec jsem s ničím nespěchala, protože jsem nevěděla, co se to se mnou děje. Také ty holky, co tam už byly, byly tak nějak divný, jako by je byli něčím otrávili, protože když na to teď myslím, byly takový skleslý, moc nemluvily, prostě s nimi nebyla žádná řeč.

Mezitím tam každý den chodily nové transporty a přišla také moje sestřenička, které bylo patnáct roků opravdu. Moje sestra zůstala ale doma a nepřijela, což jsem si tenkrát nedokázala vysvětlit, jak to je. Později jsem se dozvěděla, že na Slovensku bylo strašně málo zubařů a ti co byli, to byli Židé. A tito dostali potvrzení o tom, že jsou takzvaný wirtschaftlich wichtige Jude (hospodářsky důležitý Žid). No a tohle dostal táta na celou rodinu, on si to vyběhal už tehdy, když já jsem seděla v tom vagonu, a proto mě volali. To jsem se také dozvěděla až dodatečně. Zpočátku tam byl ještě dost velký binec, takže jsem říkala sestřeničce: ‚Prosím tě, pojď se mnou, budeme spolu bydlet.‘ Oni totiž apely byly od čtyř hodin od rána a trvaly i do šesti do sedmi, protože nebylo možný se pořádně dopočítat, jak tam stále chodily nové transporty. Tak se také lidi všelijak stěhovali, protože nikdo přesně nevěděl, co je, co bude, kde je. A já jsem byla vždycky poslední. Dostala jsem také poslední oblečení do práce. To byly vojenský uniformy od zajatých ruských vojáků, takže večerní zábava bylo odvšivování, protože to bylo plné vší. Kalhoty, bunda, vše. Na holou hlavu jsme dostaly šátek a na nohy dřeváky, které mi byly ale strašně velký. A chodily jsme do té práce, pracovaly jsme tam na zahradě, což nebylo nic špatného, takže jsme byly s tím docela spokojený. Ale bylo strašlivý vedro, protože byl už začátek května. A já jsem najednou na noze dostala takový puchejř, přes celý nárt. Nevím, co to bylo, protože jsem nic takového nikdy neviděla. Ale naštěstí tam byla jedna ta vedoucí, kápo, co byla v těch štráfovaných šatech, později jsem se dozvěděla, že to byla prostitutka. Odlišovali nás tak, že my jsme měly našitý na tu naší blůzu takový bílý proužek látky a na tom jsme měly žlutou hvězdu, to byli Židi. No a ty prostitutky měly na tom bílým na těch štráfovaných šatech našitý černý trojúhelník. A to byly takzvaný asociální. A ty, co byly politický, ty měly červený trojúhelník. Tak to jsem potom zjistila, že je to takhle rozdělený pro ženy. No a tahle baba, naše kápo, prostitutka, to byla taková hodná ženská. Ona mi říkala: ‚Já tě schovám a ráno tě vezmu na ambulanci, aby ti to rozřízli.‘ Ráno, když byl apel, tak ona přišla, vytáhla mě odtamtud a vzala mě do takové obrovské boudy, kde byly starší ženy, ale ani jedna Židovka. Byly tam starší vězeňkyně a to byly i zlodějky i vražedkyně, jak jsem se dozvěděla později. Dělaly tam ze slámy takové velké slaměné balíky. A ona mě zavedla do téhle boudy úplně dozadu, jednu velkou slaměnou kostku odhodila a strčila mě dovnitř. Já koukala jak Alenka v říší divů, protože na ty poměry, co tam byly, jsem tam viděla skříň udělanou, lůžko, nějaký umyvadýlko dokonce.

To ještě musím připomenout, že teda s vodou tam byly veliký problémy. Pro mě s jídlem... (smích) No, já někdy říkám, že kromě toho, že jsem měla z pekla štěstí na takový to dobro i v tom nejhorším člověku, tak jsem přežila ten koncentrák, protože jsem nikdy moc nejedla. Ani doma jako dítě, no a ten hlad tam se u mě zas tak neprojevoval jako u mnoha jiných lidí. My jsme tam dostávaly denně takové kostky chleba, z kterého čouhala i sláma, takový kousíček, teplý to přivezli z pece, kousek margarínu a trochu marmelády. Ta byla z červený řepy nebo nevím z něčeho, no nebyla to skutečná marmeláda. Ten margarín byl skutečný, to jsme potom viděly, jak ho krájejí. No a jak to dostaly děvčata, tak to všechno snědly, protože měly obrovský hlad. A já jsem si to nechala uschnout a někdo tam měl nůž a tak jsem si ho půjčila a rozdělila jsem si to na tři kousky a prakticky jsem z toho měla jeden kousek večer, jeden ráno a jeden potom i na oběd. Protože na oběd nám dávali z velkého kotle takzvanou polévku. No ale v té polévce bylo všechno, tam se i prstýnek našel, házeli do ní všechno možný a to byla tedy polévka. Když jsem byla na té zahradě, tak jsem to vůbec nejedla. Já jsem si lehla pod strom a spala jsem, když byla přestávka na jídlo, vzala jsem si jen ten můj kousíček chleba. Takhle to bylo, jak jsem to snášela. Takhle instinktivně, neplánovala jsem nic, ale přišlo mi to tak.

No, ale jak mě tahle kápo vzala s tou nohou, to už bylo špatný. Protože já jsem měla ještě kromě toho také furunkle. Měla jsem jich nakonec třináct. No a ona mě vzala na tu ambulanci, kde jsem potkala Mengeleho, což já jsem ho ještě tehdy neznala. Rozřízli mi tu blánu, tak z toho vytekla taková voda a ona mi to zabalila do nějakého papírového obvazu. No a teď jsem vstala, Mengele mě vzal za tu ruku a říkal: ‚Knochentuberkulosis, ins Krematorium!‘

A ta moje šéfka, ta prostitutka, říkala, že ona to zařídí, a vzala mě odtamtud a zatáhla mě do toho pokojíčku a říkala: ‚Tady buď, ani se odsud nehni, až zítra ráno půjdeš do práce. Nebo ráno ještě můžeš jít na ten svůj blok, kdyby tam bylo sčítání, aby jsi tam nescházela.‘ Jenomže já jsem šla hned hlavně na ten blok, protože jsem chtěla být s Klárkou, tou mojí sestřenicí. No, tak se večer procházím, ale mé komando nikde. Ještě tam byla jedna holčička, kterou jsem tam potkala, jen my dvě jsme se zachránily. Já jsem se ptala toho vojáka, kde jsou ty děti ze zahradního komanda, a on mi ukázal na komín. Tehdy už byly plynové komory, ale já jsem o nich tenkrát vůbec nic nevěděla. On takhle ukázal a já jsem nevěděla, o co jde, a pořád jsem se ptala, kdy přijdou. Už pak křičel: ‚Nepřijdou!‘ Nervózní už byl a řekl, že nepřijdou. No a bylo po nich. Ta holčička s tím dlouhým krásným copem byla také Židovka. Pak jsem se dozvěděla, že ta hlavní esesačka v lágru si vytáhla tuhle holku, protože měla tak krásný vlasy. Už nevím, co se s ní stalo potom, protože pak jsem tam najednou byla úplně sama. Ta prostitutka mi ale říkala, že bude nejlepší, když půjdu do jejího bramborového komanda. Tak jsem začala. Nejdřív se musela vykopat taková jáma, nevím, na co se to kopalo, nemůžu si vzpomenout, kde jsme brambory braly do takových dřevěných táček. Z jedné strany to držela jedna, z druhé druhá a nosily jsme to přímo k vlakům. Tam brambory dávali do vréc a vyhazovali dovnitř – to byli také vězni, co to dělali, ale chlapi.

Bylo to právě velice blízko kolejí vlaku, kam jsme nosily ty brambory. Kousek od nás bylo stavení, kde pracovali vojáci, všichni měli červený trojúhelníčky, političtí. Jak jsme tam nosily ty brambory, tak na tom vlaku stával německý voják, nebyl to už moc mladý kluk, mohlo mu být tak čtyřicet a on mi jednou říkal: ‚Pojď sem, pojď sem.‘ Já jsem tam vyšla nahoru k němu a on mi říkal: ‚Kolik ti je let?‘ No, já jsem se lekla a řekla jsem patnáct, protože jsem všude říkala patnáct, tak už jsem nechtěla říct víc. A on říkal: ‚No, takovou holku mám doma.‘ A vytáhl z kapsy dva kusy chleba něčím namazaný a říkal: ‚Každý den sem budeš chodit a já ti budu dávat tenhle chleba. A těch brambor si tam nesyp moc, protože to neuneseš.‘ Tohle mi říkal ten německý voják. Tak to byl jeden. U bramborového komanda jsem měla další štěstí. Jeden Polák se přiblížil k nám, sice ne moc blízko, ale hodil mi na ty brambory jeden lístek. A tam mi napsal, abych nikdy nepila vodu odnikud, že mi bude dávat vodu za takové dva kontejnery, které mi ukázal, že když tam budu denně chodit, budu tam mít láhev mattonky a ať si ji šikovně vezmu. A ať mu napíšu na lístek, co bych tak nejvíc potřebovala. Tak jsem napsala zubní kartáček a kalhotky, a to jsem od něj dostala. No, ale jenomže oni ho chytli a byl konec s tímhle a i s bramborami, které všechny byly už ve vlaku. No, tak jsem přišla o chleba a vodu, akorát jsem měla kalhotky a zubní kartáček. Jak dlouho to trvalo, to nevím. Vím jen, že bylo jaro, ale jaký měsíc, den nebo něco takového, to jsem v té době vůbec netušila. Fakt je ten, že jsem se dostala do kamenolomu, a to bylo strašné, protože já jsem neudržela ani to kladivo, poněvadž to bylo těžké kladivo. Chodil tam takový zlý esesák se psem. Akorát ten pes byl nějaký hodný, on ho na nás hnal, ale tomu psovi se nechtělo. Říkala jsem si, jak se odtud dostanu a tahle dozorkyně, prostitutka, mě zase našla. To už mně začalo být takový divný, protože jsem viděla, že tam jsou takový divný dámský páry. Prostě holky se nějak velice sbližovaly. A tahle mi začala říkat ‚mein Mäuschen‘, a to mi bylo velice divný, takže jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Ona tam ale byla jedna divná věc v tom obrovským lágru, že člověk se mohl pohybovat, to nebylo vězení. Ve vězení je člověk v cele, chodí sem tam a nemůže se pohybovat.

A pak jsme chodily z Auschwitzu pracovat do Birkenau, to jsem pracovala na poli. Mám jeden obrázek před sebou. Bylo šílený vedro, čili už bylo léto a my jsme byly strašně zničený. Plynový komory už byly, to vím – jak tam vzali tu moji sestřeničku. V tom vedru byla dost těžká práce na polích. Jak jsme jednou šly domů v neděli z Birkenau, tak před lágrem tam hrála krásná muzika. Protože všichni ti vězni, to byli slavní muzikanti, co tam hráli. Já jsem si říkala, no je to vůbec možný, my jsme tu ubožáci, a oni si tam seděj, popíjejí a hrají tu nádhernou muziku. Já jsem byla z muzikantské rodiny, takže jsem to prožívala.

No nic, ale pak to tam začalo, když nás přestěhovali do Birkenau. Byl to trochu zmatek. Bydlely jsme v takových barákách, byly horší než v Auschwitzu. S vodou jsme to měly i v Birkenau tak, že tam byla jedna roura a tam pouštěli vodu v poledne z takových dírek. Kdo to chytl, tak ten to měl. Jak já jsem byla ‚šikovná‘, tak jsem byla celá špinavá. To mě potom ta jedna kamarádka drhla, protože říkala, že to není možný… Vzala mě k té vodě a drhla mě. Záchody tam byly latríny. Nejhorší bylo, jak byly ty záchody strašně daleko od bydlení. Měly takové díry, asi deset nebo kolik se nás tam vedle sebe vešlo. No a potom jsem přešla do Birkenau a tam jsem byla bez práce. Chodila jsem po lágru a jedna vězeňkyně, kápo, už větší šarže, začala vykřikovat: ‚Umí tu někdo německy?‘ Tak jsem řekla, že já umím. Podívala se na mě a německy říká: ‚No, možná se z tebe dá něco udělat.‘ Ještě posbírala pár děvčat, poslala je do jednoho baráku a povídá: ‚Tady si vezměte uniformy,‘ to byly zase ty vojenský. Na hlavu nám dala takový červený čepečky naškrobený do čtyřúhelníčků s mašličkou. To jsme nosily a to komando se jmenovalo Rotkäppchen. Chodily jsme do vlaků, které obsahovaly všechny věci z transportů. Od rodin, co přicházely, oklamány tím, že bůhví kam pojedou, si brali všechno. Ti lidé, co byli absolutně nevědomí, tak si brali zlato, dolary, konzervy, všechno. A my jsme to třídily. Oni nám řekli, že si smíme vzít, co tam uvidíme, ale nesmíme nic donést do lágru. No a co my jsme dělaly. My holky jsme dělaly sabotáž, co jsme mohly. Nebyla konzerva, kterou jsme neotevřely, všechno jsme snědly, co se dalo, vzaly jsme si dobrý boty, ty naše jsme tam nechaly. Myly jsme se kolínskou, dolary jsme trhaly, dělaly jsme, co jsme mohly. Potom jsme se dozvěděly, že chlapi byli chytřejší, že si ty dolary a šperky schovávali, to my jsme je zahazovaly. Tohle trvalo naštěstí docela dlouho, což bylo dobrý i kvůli oblečení, které jsme si vzaly na sebe a v lágru jsme je rozdávaly. Do těch čepečků do rohů jsme si dávaly cukr, mandle, no prostě všechno, co jsme našly, tak jsme to pak rozdaly. Ale jednou v neděli to prasklo. Krásně bylo, hrála muzika, říkaly jsme si, nikdo nebude kontrolovat v neděli, protože oni nás kontrolovali, to jo, ale nic se nestalo, protože jsme byly opatrné. Ale tu neděli jsme daly do těch ruských kalhot velké kusy mýdla, a jak jsme šly přes ty esesáky, oni na nás: ‚Ausziehen!‘ Všecko dolů! No a to bylo zle. Vyhodili nás z toho komanda, a to ještě bylo dobrý, protože jsme si myslely, že nás popraví, když to viděli. Ale oni si z toho hodně vzali do kapsy, to jsme viděly. A tak jsem si říkala: ‚Nojo, dneska se mají dobře.‘

Tak jsem byla zase bez práce. Chodila jsem po lágru. No a zase tam byla taková jedna, také to byla nějaká … také měla trojúhelník, nevím, jestli červený nebo černý. No, ale ona křičela, jestli někdo umí psát hůlkovým písmem. Říkala jsem si, proč bych nemohla psát hůlkovým písmem, tak jsem se přihlásila. A už to bylo, byla jsem v Schreibstube jako písařka. To bylo úplně skvělý pro záchranu života, protože jsem se dostala do baráku se skutečnými sprchami. V každé sprše bylo jedno mýdlo. Sice bylo zelený, oni říkali, že je z lidského tuku dělaný, nevím, jestli je to pravda, no smrdělo dost. Ale co je důležité, bylo to mýdlo. Protože jsme byly v kontaktu s esesáky, musely jsme se každý den sprchovat a mýt. A to byla moje záchrana. Kancelář byla u kolejí, byla to taková nudle se stolkem. Seděl tam v čele esesák, po straně jsme seděly my a další holky. Byly jsme tři slovenské Židovky. Jedna byla německá Židovka z Berlína a jinak tam byly samý Polky, jedna Ruska a jedna Němka – taková krásná, vypadala jako andělíček, esesáci do ní byli úplně zbláznění. Měla černý trojúhelník, tak nevím… Ale k nám byla moc slušná. Tam byly všechny strašně fajn. No a my jsme dělaly tohle. Když přišel transport, ve dne v noci, tak nás esesák vyhnal z postelí. Dali nám takový papíry, takové dotazníky s absolutně nesmyslnýma otázkama ve všech možných jazycích – holandština, němčina, slovenština, podle toho, z jaké země transport přišel. Vždycky to ale bylo: jméno, kolik máš zubů, nakažlivé nemoci – to ještě umím i holandsky dneska… Tak to jsme s nimi musely vyplňovat. Já jsem dostala ještě další úkol, nastříhali mi z růžového papundeklu papírky a já jsem musela dávat číslíčka, které potom vytetovaly ty dvě Žilinčanky. No, já jsem zapomněla říct, že nás tetovali. Já mám docela pěkný to číslo, protože to mi dělal takový milý kluk a říkal, že mi udělá takový malý číslíčko. Někdo měl přes celou ruku, no prostě hrůza. Ty moje dvě kolegyně dělaly pěkný číslíčka. To jsme dělaly my v jednom kuse. No a ten náš hlavní esesák se jmenoval Chustek, byl ale ze Sudet. Tam se nechal přejmenovat na Erbera, to my jsme věděly všechno. On všechny volal po číslech, ale mně vždycky říkal: ‚Jung, komm mal her.‘ Já nevím, proč si mě oblíbil, snad protože jsem měla německý jméno, anebo jsem mluvila dobře německy, táta mě vždycky nutil číst německy. On pro mě měl skutečně slabost, že mně nějak nikdy neubližoval. Ale nemohu říct, že ostatním ubližoval. Ale byl k nim přísný, a ke mně ne. Kromě toho jsme tam měly ještě dva esesáky nižší šarže. Jeden byl Němec – Hoffmann a jeden byl Rumun ze Sedmihradska, ten byl mladej kluk. No a ten nám řekl, že když přišel a viděl, co se tam děje, tak si řekl, že těm lidem bude pomáhat, a on skutečně pomáhal. Také byl po válce v procesu osvobozen. On pomáhal nejenom nám, ale také všude tam, kde pracoval. To byl slušňák, dokonce takový, že těm Polkám z vesnice u Katovic doručoval poštu od jejich rodičů, protože tam jezdil. Přinesl od rodičů kufr jídla, o který se s námi ty Polky dělily. A nejen s námi, ale i s ním.

Byla tam také taková kamna, na kterých se dalo vařit. Jak jsme tam byly zaběhaný, že jsme si dokázaly opatřit třeba zelí a uvařily jsme něco, třeba zelí s bramborami, a daly jsme mu také, ale to nesměl ten hlavní vědět. Ale on byl dost zaměstnaný, takže tam přišel spíš na kontrolu. No a ten druhý, ten Hoffmann, měl manželku, se kterou bydlel v Osvětimi. A ten se jednou ptal, která z nás, co jsme tam seděly, umí šít. A jedna Žilinčanka a já jsme se přihlásily. To byla také pěkná sranda. On nás odvezl ráno, když věděl, že ten hlavní tam nebude celý den, a přivezl nás pak večer. My jsme šily jeho manželce hadry. No to jste měli vidět, co my jsme tam dělaly. Teď je to docela móda, co my jsme tam šily za příšernosti… Dost jsme ji informovaly o věcech, co se jak děje, a to jsme neměly dělat. Protože to prasklo i na něj i na nás. Nevíme, kdo to řekl tomu hlavnímu, který vše zarazil. Ale mohly jsme tam zůstat. A pracovaly jsme dál. Takhle to šlo, chodily transporty. Nevěřily jsme, jak jsou lidi slepý. Přišel tam transport mladých holek, Němky, a jedna druhé říká: ‚Neplač, prosím tě, neplač, německá žena nepláče!‘ – řekne jedna německá Židovka druhý. No tak jsme si říkaly, že snad nejsou normální. Ale oni nevěděly nic. A když zrovna přijely Maďarky, to jsme začaly řvát i s tím rumunským esesákem: ‚Dělejte, hodí vás do plynu!‘ Když tam byl Mengele, tak se třídilo do plynu. Mladí a zdraví šli doprava a ti ostatní doleva, do plynových komor. My tam stály a začali jezdit ti Maďaři. A po nich Slováci. To už bylo v roce 1944. To už jsem tam byla od roku 1942. No, a protože ten rumunský esesák vozil i dopisy do Bratislavy, když jel služebně, tak poslal mým rodičům a i rodičům těch Žilinčanek dopisy. My jsme sice nenapsaly úplně všechno, protože kdyby ho chytli, tak by bylo zle i s námi i s ním, tak jsme psaly tak, aby jen něco pochopili. Pochopili něco, ale zřejmě ne moc. Ale ti rodiče se spolu seznámili. Zjistily jsme to tak, že nám dvakrát na Vánoce poslali balíček. Jednou skutečně bábovku a mléko v konzervě. Ale podruhé už jsme v tom balíčku dostaly fazole a prací prášek, protože pak jsme zjistily, že rodiče dali anglický látky, nebo já nevím co, těm ajznboňákům na Slovensku, aby to tak odvezli. Tak ten první dali, ale ten druhý ne, oni si všechno ostatní vzali, kromě těch fazolí, on tam už byl asi větší hlad. Takže tohle jsme dostaly takhle dvakrát. Jak začaly chodit transporty ze Slovenska, tak mezi prvními přijeli rodiče a sestra té jedné mé kamarádky, té Žilinčanky. My jsme tam stály u plotu s tím rumunským esesákem a ona najednou říká: ‚Panebože, to je moje babička, moje máma a táta a sestra s miminkem!‘ Okamžitě řekla tomu rumunskýmu esesákovi, ať vezme to dítě a dá ho k babičce. Věděla, co bude, když přijde Mengele, protože jinak vezme i ji s dítětem. No a on to udělal. Ale její sestra s ní pak nemluvila celou dobu, jak potom byla v tom lágru, protože ona to vůbec nepochopila, že tohle udělala. Skutečně i ona i její muž se potom zachránili. Ta její mladší sestra ještě žije, my jsme v kontaktu. Jedna Polka o tom napsala knihu a tuhle příhodu tam dala. Jak jezdily ty transporty v roce 1944, tak já jsem měla hrozný strach, že přijedou také naši. Nevěděla jsem, co s nimi je, moc nám nepsali, nevím, jestli se báli, ale kromě těch balíčků nic. Jednou tam přišel takový chlap v koženým kabátě a klobouku a řekl, že dělá nábor mladých děvčat do fabriky na žárovky. A já jsem si říkala, že v té fabrice nejsou snad plynový komory. Tak jsem těm dvěma říkala: ‚Hele, holky, pojďte se tam přihlásit.‘ My tři jsme se přihlásily. Teď ale zase přišel transport ze Slovenska z Nitry. Nebyli tam moji rodiče. Protože jsem se ale hrozně bála, že tam budou, tak jsem tam zůstala. Ten hlavní esesák, který měl trochu pro mě slabost, mě vyhodil. Řekl: ‚Ty jsi je naverbovala a teď jsi tu zůstala a myslíš si, že tu budeš pracovat dál, no tak to teda ne. Jdi pryč!‘ A byla jsem venku. No a tak jsem tam zase chodila, ale už jsem byla známá všem těm kápům a Lageraltesten. Ale byla jsem tam sama bez těch dvou.

Ještě jsem nemluvila o tom, jak jsem měla všechny ty tyfusy. To už bylo v Birkenau. Pracovaly jsme v té písárně a byla jsem na tom velmi špatně, protože jsem měla v jednom kuse průjem. Nebyla tam voda, nešlo ani se napít nebo umýt, vyměnit prádlo. Ale byla tam zase taková bouda, kde se třídilo prádlo, a tam byla jedna Nitrančanka, která mě poznala a nosila mi čistý prádlo, no takže ještě jakž takž… Nicméně jsem na tom byla tak špatně, že jsem sotva držela tužku nebo pero v ruce, jak jsme tam psaly. A také jsem zjistila, že ta moje jedna kamarádka se sestrou, že jsou hrozně nemocné a že leží v bloku, odkud vezou lidi do plynu. Tak jsem se po čtyřech doplazila do tohohle bloku, že ať už mě vezmou taky. Protože už to dál nešlo. Jenomže přišla jedna ta Polka s tím rumunským esesákem a vytáhli mě odtamtud, protože mě hledali a ona si to domyslela, kam jsem šla. Vytáhli mě odtud a dali mě zpátky do písárny a říkali, že když tam bude nějaká kontrola, že mám jen držet to pero nebo tužku – ‚A dělej, že přemýšlíš, co tam máš napsat.‘ A takhle to skutečně bylo, že se mi nic nestalo. No, ale jak jezdilo hodně transportů a lágr byl plný, tak se dělal takzvaný Sortierung. To byl ráno apel, všichni se museli do čtyřstupu postavit a všichni něco museli udělat. V tomto případě museli všichni přeskočit dost velký příkop, který bych já normálně nikdy nepřeskočila. No tak jsem se zase se všemi rozloučila, už jsem na tom byla trochu lépe, ale všechno ještě v pořádku nebylo. To ještě bylo na záchod přes celý lágr a přes mrtvoly jsme chodili. Co v noci zemřeli, tak je tam ven hodili a přes ně jsme chodili na záchod, někdy jsme to stihli, někdy ne.

A museli jsme skákat přes ten příkop. Kdo neskočil, šel, konec. Tak jsem se rozloučila. Říkala jsem si, že to nemůžu nikdy přeskočit. No, já nevím, ale asi to byl zázrak, jak tvrdila ta Polka. Já si myslím, že to byl takový nějaký instinkt, protože člověk se nenechal, chuť k životu – a já jsem to přeskočila. No a oni mě hned odtamtud odtáhli. Ty další holky, co to všechny přeskočily, těm nic nebylo, já jsem ale byla tak nemocná… Tak jsem se zachránila.

Ale jak mě vyhodil ten Erber, ještě pro mě jednou něco udělal. Z Maďarska v transportu přijely matčiny tři sestřenice, učitelky, když já jsem byla doma, nebyly to už žádný mladice. Já jsem si říkala, že za ním zajdu a poprosím ho, aby ty mé příbuzné poslal někam pryč. A on říkal: ‚Proč to chceš?‘ Tam už se kouřilo z komína. A já jsem říkala: ‚No, protože oni už jsou starší a já se bojím, aby neskončily…‘ A jen jsem se tam koukla. On se strašně naštval, řval a začal na mě, co si myslím, co si to dovoluji a kam se koukám… No prostě hrozný kravál. Všechny ostatní ženský vstaly, protože on držel zbraň v ruce, a já jsem si říkala, že to je konec, ale co mám dělat, nemohu nic. On potom vyšel ven, neřekl nic a my jsme si sedly, ale nevěděly. Fakt je ten, že se celý den neukázal a druhý den přišel a ty dvě sestřenice byly pryč. Ostatní ženský tam říkaly, že šel jeden velký transport někam. A oni všechny zachránili, kromě jedné, ta na cestě umřela. Ty dvě ale ano, ty se zachránily. Tak to prošlo.

No a jedna ta kápo mi říkala, že chybí písařka, jestli bych nešla za písařku. Já jsem neměla místo, on mě vyhodil, tak jsem říkala, že tam půjdu. Jenomže já jsem tam byla jen tři dny, protože tahle kápo, Blockalteste, na mně chtěla, abych mlátila starší ženský, abych tam dělala něco místo ní. A na to já jsem neměla ani postavu ani povahu, tak to jsem nedělala. Utekla jsem odtamtud.

Zase jsem bloudila. Bydlela jsem pořád na tom stejném jednom bloku. Dokonce jsem tam bydlela, když přijela kontrola ze Spojených národů. To tam ale udělali vzorový blok a dali nás po jedné na každé lůžko, dali nám tam dokonce deky, aby se oni na to mohli přijet podívat. My jsme pořád říkaly, jak se k nim dostaneme, abychom jim něco řekly. No, moc jsme nemohly dělat. Ale oni to stejně všechno věděli, protože utekli nějací.

Také jsme jednou museli být všichni svědky, když jedna Polka s Polákem, co měl svoje kontakty venku, utekli. Před námi je pověsili. To jsme se na to museli koukat. Jak někdo koukal pryč, tak okamžitě dostal po hlavě.

Už to bylo koncem roku 1944, už chodily transporty pryč. No a přišla delegace z hlavního lágru (Osvětim) i s vězni, který už měli pruhovaný šaty s označením a s červeným namalovaným křížem – aby nás poznali, kdybychom utíkali. No ale ti, co utíkali, tak měli připravený jiný oblečení. Ten Polák si je nasbíral, když jsme pracovali u toho sběru z transportu. To u něj všechny ty dolary našli.

Já jsem tam potkala jednu Žilinčanku a ona mi říká, že hledají někoho, kdo umí psát na stroji. A já jsem říkala, že na stroji psát neumím. Ona říkala, ať neblázním: ‚Tak, jak píše ten esesák, co tam ťuká půl hodiny do jednoho písmene, to budeš umět vždycky. Pojď se mnou a mluv německy.‘ No, ani se neptejte, co já jsem tam dělala. Objednávala jsem ten plyn, cyklon B, kterým tam zabíjeli. Ale to jsem nevěděla, co objednávám, pochopitelně. Ona to taky nevěděla, co mě tam dostala, my jsem nevěděly vůbec nic, ač jsem pak už věděly, co se děje v Birkenau, ale tohleto ne. Pak se mi stala ještě jedna věc, když jsem už byla zdravá.

Stále jsem se stýkala s tou Nitrankou, co mi nosila prádlo. Znala jsem ji proto, že ona také byla v tom ošetřovatelským kurzu, co jsem byla já. No a představte si, někdo mi řekl, že ona v tom bloku, kde jsem bydlela, že ta moje kamarádka Eva je teď láger-kápo a mlátí tam takový ubožačky. Já jsem si říkala, že to není možný, ať mi to vůbec neříkají, vždyť ona chtěla být zdravotní sestrou, byla tam taková pilná v tom kurzu, my ostatní jsme se tam docela flákaly. No a oni mi řekli, ať se na to jdu podívat, v jakém bloku ona je, a já tam jdu a opravdu. Ženská seděla na zemi a nemohla vstát, tak ona ji mlátila. A já jsem z toho byla úplně špatná, já jsem jí říkala: ,Evo, prosím tě, co to děláš? Nevidíš, co se to tady děje, co to do tebe vjelo?‘ A ona: ‚Já chci žít, já se chci zachránit.‘ A já povídám: ‚Co blbneš, za prvé se tu nikdo nezachrání, to nevidíš? Za druhé, i kdyby ses zachránila, tak s tím budeš žít celý život? Že jsi tady pozabíjela pár chudáků?‘ A ona mně řekla: ‚Né, né, já se odsaď dostanu, nevím co, a ty, kdybys měla trochu rozumu, tak se taky dostaneš!‘ No a tím skončilo naše přátelství, co jsem mohla dělat.

No a teď nastala evakuace Osvětimi, měli tam zůstat jen nemocní v nemocničním bloku, my jsme dostali štráfovaný šaty a i kabátky, no a mně byly bohužel dobrý jen ty plstěný kozačky. To bylo v lednu 1945. Také jsme dostali pytlík kostkového cukru, půlku toho hnusného chleba, to jsme si dali do batůžku a s tím jsme vypochodovali. Po cestě, kdo nemohl dál, tak ten si sedl a toho odpráskli. Viděla jsem tak hrozný věci, co jsem nikdy neviděla. Třeba člověka, co si sedl, byl zmrzlý, oni ho odpráskli a on seděl dál, už nežil. Takových jsem viděla několik. Tak jsem si říkala, že takhle budu vypadat já. Měla jsem úplně promáčený ty plstěný holiny. Protože pořád padal sníh a byla děsná zima. Ono mi to nestačilo zmrznout, ale pořád to bylo navlhlý a ty nohy mně v tom zmrzly. Já už jsem odhodila chleba a cukr, mně už to bylo jedno. Šla jsem s tou Blankou, a jak jsem si sedla, ona mě zvedla a říkala: ‚Co já řeknu tvé mámě, poslední dny před koncem války se nechala zastřelit nějakým blbým esesákem, co já jí řeknu?‘ A zase pár kroků. No, tohle se stalo několikrát, až jsme přišli do jednoho stavení, kde byl chlév s krávami a tam jsme si lehli a spali. Druhý den jsme šli dál.

Ještě jsem zapomněla říct o Polkách v té písárně, jejich rodiče ztratili už jednoho syna a hrozně se báli, že přijdou i o ně. Jedna už byla plnoletá, druhá ještě ne. Chtěli, aby podepsaly Volksliste. To znamenalo, že kdyby to podepsaly, tak by se z nich staly Němky. Starší to podepsala, ale ta mladší nechtěla. Nakonec ji jeden esesák přinutil, aby to podepsala. Protože jinak by ji odvezli někam, kam všechny ostatní. A tímhle je ty jejich rodiče dostali domů. Ale tyhle dvě holky mi nechaly adresu. No a my jsem ten pochod smrti šli přes jejich vesnici směrem Katovice. Viděli jsme, jak se lidé křižují, když procházíme, házeli chleba, a kteří si troufli, tak i vodu nám přinesli. A v té vesnici, kde byla ta adresa, šli kluci ze školy a já jsem jednomu z nich, byl takový malý, ukázala, aby ke mně přišel, a dala mu tu adresu, ať to tam zanese. A zanesl to. No a ty holky, představte si, podplatily toho esesáka, nevím čím, aby mi přinesl civilní šaty a aby se snažil mě z toho transportu dostat. Já už jsem na tom byla tak špatně, že jsem nemohla. On mě ten esesák tahal pryč, tajně a já jsem nevěděla, myslela jsem, že mě chce zabít, jak už jsem na tom byla strašně špatně, nechtěla jsem žít… (Nakonec zůstala v transportu.) Ale na nějakém stavení tam bylo zachráněno 16 lidí. Z těch všelijakých transportů, které tudy prošly.

Dostala jsem se na vlak, do otevřeného vagonu, který jel do Ravensbrücku. Stála jsem tam mezi mnohem většími lidmi, kde jsem se málem udusila, ani jsem nemohla upadnout. Jeli jsme přes Berlín. Já jsem skoro nic neviděla, ale ten jeden mě zvedl a říkal: ‚Podívej se, Berlín je úplně kaput!‘ Skutečně byl Berlín úplně rozbitý. A tak jsem se dostala do Ravensbrücku. A to zase bylo všecko jako začátek Auschwitzu a všecko znovu. Říkala jsem si, že to je hrůza, je leden 1945, že to není možný, že už je leden – oni nám to říkali, když nás vyhnali z Auschwitzu, že je leden a že zůstanou jen ti nemocní. V Ravensbrücku byla zima a zase někdo chodil po lágru a sháněl lidi do fabrik. A hned jsem se přihlásila. Jako první. Už mi všechno bylo jedno, protože jsem byla zoufalá z toho, že zase všechno musím podstoupit znovu. Zase jsem nic nevěděla, nikdo mě neznal, nic. Tak jsem odtamtud chtěla utéct a přihlásila jsem se do náklaďáku, co jel do Retzow bei Rechlin, v pozdějším NDR, někde u jezera Müritz.

Jela s námi jen jedna esesačka a jeden esesák, jinak náklaďák byl plný mladých holek, jako jsem byla já. Jak jsme vystoupily, viděly jsme takový dřevěný baráky, vypadalo to slušněji. Uvítali nás tam vojáci, kteří furt říkali: ‚Wir sind keine SS, wir sind wehrmacht.‘ Spaly jsme ale po dvou na lůžkách, všechno vypadalo lepší než to, co jsme zažily doteďka. Rozdělili nás do skupin na práci a o mně říkali, že nemůžu dělat těžkou práci, tak že budu děvče pro všechno na té ambulanci. To znamenalo poslouchat šéfa, co po mně bude chtít. Pracovala jsem tam jako taková zdravotní sestra, dejme tomu.

No a tak jsme pátraly, co a jak. Jedly jsme to, co ti vojáci, nebylo to moc dobrý a moc toho nebylo, ale bylo to něco. A měly jsme také k tomu lžíci, což tam jsme jedly rukama … a lžíci jsme dostaly, a hned nám ji vzali.

No, ale když byla neděle, tak jsme dostaly i koňský salám a brambory ve šlupce. Ale šlupky jsem nejedla. Muži, jak byli chudáci tak strašlivě hladový, tak jedli i šlupky.

Proti tomu, co jsem zažila předtím, to byl ráj na zemi. Sice jsem pracovala na ambulanci bez obvazů a ničeho, byly jenom papírový, ale třeba tam byla alespoň prostěradla pro ty vojáky. No a pak takový šedivý ošklivý deky. Ale měli to složený a spočítaný, tak jsem s tím nemohla nic dělat.

Ještě jsem si všimla, že tam byly vojenský zajatkyně. Francouzky. Jedna Francouzka měla na krku takový furunkl, jako já jsem měla na krku v lágru. Tak jsem jí to ošetřovala, jak jsem věděla. To už jsem poprvé ukradla prostěradlo a kousek jsem z toho ustřihla a dala jsem jí to na krk, aby tam rovnou neměla ten papír. Ona byla hrozně vděčná a milá a já se svojí francouzštinou… Domluvily jsme se s tím, co jsem uměla. No a chodila jsem za těmahle Francouzkama do jednoho bloku, byly moc milý. Ve druhém jsme bydlely my a jinak tam bydleli ti vojáci. Zjistily jsme, že ti, co mají sílu, tak chodí na letiště, poslední Hitlerovo letiště, to my jsme tenkrát nevěděly. Ale byly tam samý vraky těch letadel. Oni tam uklízeli ty trosky. Náš důstojník byl velice slušný člověk. Ta Francouzka mi začala vykládat z lógru z umělého kafe a jednou mi vyložila, že úterý bude můj šťastný den, středa můj nešťastný den. Táta že není naživu, a jinak rodina žije a že prvního května budu na svobodě. No, a jak mi tohle řekla, tak jsem to povídala té jedné holce, co tam se mnou pracovala – jedna holka z Prešova, moc milá. Povídá, že si musíme ušít nějaký civil z něčeho, připravit se na prvního května, mohly bychom zdrhnout, když se nám to povede. Musíme si ale připravit oblečení. A z té deky jsme si ušily v kuse kostýmek. No, já jsem v něm přišla domů, co vám budu povídat. Zvonovou sukni a sáčko, na kterém jsme neměly našitý kříž ani hvězdu. To jsme totiž pořád na sobě měly obě, ty kříže. No a s botama, on jí tam někdo dal takový opasek a ona z toho udělala takový šňůrky a z toho udělala sandále. V těch sandálech jsem přišla domů, i v tom kostýmu. Halenky jsme si udělaly z vojenských špatných košil, co tam byly poházený, ušily jsme si takovou nějakou kostkovanou halenku. Na tom jsme pracovaly v noci. No a přišel první květen. Ale najednou přišlo strašně moc lidí z evakuace Ravensbrücku, a že bude taky evakuace Retzova. Začalo ale něco strašně divného, začali nám rozdávat balíčky Červeného kříže. V tom byl balíček cigaret, čokoláda a bohužel tam byla slanina. Bohužel proto, protože někdo to zblajznul a velice brzy nato mu byl rychle konec. Já ale jak jsem to ani doma nejedla, tak jsem se toho ani nedotkla, ale čokoládu jsem snědla a cigarety jsem kouřila, protože v Osvětimi a Birkenau jsme kouřily taky novinový papír a sušený listí, protože říkali, že to je jediná možná dezinfekce. Tak to bylo naše kuřivo. No a jak jsme viděly ty americký cigarety, tak jsme omdlívaly. No ale divily jsme se, co se děje, a tak s tou Aliskou, tak se jmenovala ta, s kterou jsme si šily ty kostýmky, jsme si říkaly, že je evakuace, že si musíme s sebou vzít ty kostýmky, ne na sebe, ale s sebou, nějak šikovně, aby to neviděli. A řekly jsme si, že půjdeme vždycky jako ty poslední. No a tak jsme pochodovaly směr Malchow. To jsme nevěděly, to jsme se až pak dověděly, že u Malchowa pro nás připravovali loď, co nás měla potopit někde v Severním moři. Jenomže tam jsme se nedostaly, protože byl konec války. Dne 7. května už to takhle bylo.

No a jak jsme pochodovaly, 1. května jsme se dostaly na nějakou samotu. Tam už byli jen staří lidé v barákách, ty byly docela prázdný. Byl tam zámek von Brauna, ale tam už bydleli jen vojáci.

Na té samotě byla prázdná škola, bydlel tam jen školník a jeho žena. Oni nás tam ubytovali, protože jsme se už nevešly do jiného stavení, kam ubytovali ty první. A já jsem viděla, že tam je zahrada, že bychom se tam někde mohly podívat, kde bychom se mohly schovat. No a tak jsme přemýšlely, jak to udělat. Také ta paní školníková, když nás viděla, tak se zhrozila a přinesla nám kotel teplý vody, velký hrnec vařených brambor a vodu na pití. V noci jsme šly prozkoumat zahradu, sice jsme nic neviděly, jak byla tma, a našly jsme takové stavení. Říkaly jsme si, že tam bychom se vešly a nejenom my dvě, ale i kdyby chtěl někdo s námi utéct, tak může. Protože s námi byla jen jedna esesačka a jeden esesák, ty vojáci s námi už nebyli, tak jsme si řekly, že zkusit to můžeme, když s námi vojáci nejsou. Ale že to musíme říct ostatním v té škole. Tak deset by se nás tam vešlo. No, ale ony to moc velký troufalci nebyly. Ale sedm se nás tam schovalo. My dvě a ještě pět holek, všechny ze Slovenska. No a tak my jsme si tam sedly, ale jak začlo světlo, tak to byl konec, byla tam samá díra, to byl včelí úl, sice bez včel, ale samý díry. Říkaly jsme si, že když začnou počítat, tak že to bude konec. On tam byl dost velký zmatek, když se to dělilo, tak jsme si nebyly jisté, jestli začnou počítat. No a oni začali a chybělo jim sedm lidí. Chodili pořád dokola a my jsme tam dřepěly jak slepice a ani jsme nedutaly. Nacpaly jsme si do pusy něco, abychom se nesmály. Mladý člověk je úplně blbý. A ještě když je tři roky někde, kde není nic normální. Takže nám to přišlo úplně do smíchu, že oni tam počítají donekonečna a my tam sedíme a nic se neděje. No a nedělo se nic, oni odešli. No a my jsme tam dlouho čekaly. Když jsme vylezly, tak teď ten školník s tou babou se rozčilovali, že je esesáci pověsí, že vědí, že my jsme z koncentráku. Říkala jsem jim, ať se nezlobí, že jim řekneme, že nám bylo vedro v té škole a že jsme se tam šly jen vyspat. A že teď ať nám řeknou, kudy oni šli, a my že půjdeme za nimi. No blbý byli, protože oni nám uvěřili a řekli nám, kudy šli, a my jsme šly samozřejmě opačným směrem. No ale všecky jsme byly s těma mundúrama, co měly přišité ty kříže. No to jsme si sice odpáraly, my dvě jsme se oblékly do našich kostýmků, ale ostatní nic neměly. A bloudily jsme, všude ticho, nikde se nic nehnulo. Nechápaly jsme, jestli je po válce, nebo co se děje, tam nikdo nebyl. No a pak jsme přišly k tomu zámku. Tam všechno otevřeno, nikde nic. Říkaly jsme si, že se ukryjeme v té zahradě, dokud si nezjistíme, co se děje. V tom zámku jsme to prozkoumaly a viděly jsme schody dolů do té budovy, všude ticho. Tak jsme se tam zašly podívat a byla tam kuchyň, v které se vařilo. Takže tam někdo musel být. Nevěděly jsme, co máme dělat, tak jsme se tam přikrčily za takovou zídku a byly jsme zticha, aby nás nenašli.

Ale oni do kuchyně nechodili. Ten velící najednou řekl: ‚Všichni do čtyřstupu, zámek evakuovat!‘ Na zahradě se postavili a odešli. Teď jsme nevěděly už vůbec nic, jestli tam ještě někdo zůstal. Tak já jsem řekla, že se tam půjdu v tom mém sáčku podívat, jestli tam někdo bude, a ta Aliska na to, že půjde se mnou, tak jsme šly dvě. Prolezly jsme komplet celý zámek a nikde nikdo. Ten zámek byl úplně normálně vybavený, jako kdyby tam bydlela rodina. No a měly jsme tam dva kýble čistý vody. Byly tam dva hrnce, v jednom nějaká polévka a v jednom nějaká krupice. Nevěděly jsme, jestli voda je pitná, ale napily jsme se. Jídlo z kuchyně jsme dovařily a snědly jsme to, no co jsme měly dělat, když nikde nikdo.

Tak jsme tam bydlely tři dny. Ty esesácký vlajky, co tam byly, jsme schovaly.

Ale už jsme neměly vodu, jak jsme se myly a pily a vařily po tři dny. Tak jsme vzaly dva kýble a šly jsme ke studánce pro vodu brzo ráno, když bylo šero. A tam stáli dva civilové opřený a já jsem poslouchala a slyšela, jak se baví polsky. Tak jsem k nim přišla a ptala jsem se jich: ‚A vy jste Poláci?‘ Oni na to: ‚Jo, a co jste vy?‘ Já jsem nevěděla, co říct, tak jsem řekla, že jsme ze zámku… A oni: ‚Jak ze zámku, to tam sloužíte nebo co?‘ Oni nepoznali, že máme divný šaty. Tak jsem se ptala: ‚Co se tady děje?‘ – protože jsme viděly někoho tam vyvěšovat bílou vlajku. Jak jsme měly vědět, co to je bílá vlajka, žádnou válku jsme nepřežily, nic jsme nevěděly. ‚A to vy nevíte, že je konec války, že už je konec. Že se v těchhle místech střetli američtí a ruští vojáci?‘ No, my jsme koukaly. Ale zaradovaly jsme se a nabraly jsme vodu. A ten, jak věšel tu vlajku, mluvil francouzsky a trochu německy. Tak říkal, že je belgický voják, že jejich zajatecký tábor osvobodili Američani a že s nimi jdou osvobozovat.

No a tak jsme jim všechno řekly, odkud jsme a co jsme, a on na to, že pro jistotu půjde s námi. Šel s námi a roztrhal esesácký vlajky. A my na to, že si z toho uděláme vlaječky a že budeme vítat ruský vojáky. Protože říkal, že přijdou. Ten jeho tábor byl nedaleko. A nejbližší město je prý Malchow a tam že je pekárna a my jako bývalí koncentráčníci tam dostaneme chleba bez fronty. Ale my nevěděly, jak tam půjdeme, že je to daleko. No a on nám sehnal venkovský povoz s dvěma koňmi. Já jsem teda s koňmi neuměla, ale dvě holky měly doma hospodářství, tak že ho ukočírují. Museli nám ale dát i jídlo pro ty koně, abychom mohly jít do Malchowa pro chleba. Tak jsme hned druhý den vyrazily. Ale jak nám nestačil chleba, musely jsme jít do hospody. No a to bylo zle. Přišly jsme do hospody a neviděly jsme od kouře, ale viděly jsme takový divný šikmooký vojáky. Plno Rusů. Říkaly jsme, že jsme z Československa, a to byl konec. ‚Jó, to jste naše sestry. A kde bydlíte?‘ Myslela jsem si, že tohle nebude dobrý, tak jsem jim říkala úplně něco jiného, než kde bydlíme. Ale bohužel nás našli, že nás navštíví. Že to prý oslavíme. No a byl tam jeden mladý vojáček, který za mnou přišel a říkal, že to je hrozně nebezpečný, co s námi chtěj dělat. A on nám řekl: ‚Podívejte se, oni přijdou s velkým povozem, bude tam jídlo, budou tam vajíčka, všechno možný. Uvařte jim velkou dobrou večeři a hlavně jim pořád nalejvejte tu vodku, co tam přivezou, to oni budou hned pod stolem. Pak vezměte povoz a hybaj. Ale jak pojedete, tak nevíte, kde jsou ti naši a kde ti druzí, tak si vezměte deky přes hlavy a jeďte jako babky přes den a v noci zalezte do nějakého baráku, tady je to už všechno prázdný. Tam se najezte z toho, co vidíte, a vyspěte se a jeďte pak zase večer.‘

A tak jsme jim tam vařily, ale bylo to obtížné. Oni nás pořád chodili obtěžovat do té kuchyně. Říkaly jsme jim, ať se tam nemotají, že je to malá kuchyňka, že jim tam všechno přineseme. Já jsem vůbec neuměla vařit, no ještě že tam ty holky byly. Každá něco znala z domova. A hrozně jsme se bály. Nevěděly jsme, jestli už není lepší utéct hned, ale vydržely jsme až do úplného konce. Ten mladíček nám pořád radil, co máme dělat. No a za tmy jsme ještě vyrazily. Vyrazily jsme s povozem a koňmi, nevěděly kam, ale dostaly jsme se k Müritz za dne. Byl 7. květen. To jsme se dozvěděly tak, že naproti nám šel podobný povoz jako náš, ale seděli tam vojáci. Měli vůz plný kytek a házeli to do našeho povozu. A křičeli, že je konec války. No a takhle jsme se dostaly do toho Müritze, kde byl spadlý most přes jezero, ale pěšky se tam dalo projít. No ale my jsme nechtěly přijít o ten povoz s koňma, protože ten nás zachraňoval přede vším, i před Rusama. Říkaly jsme si, že někdo, kdo s těmi koňmi umí, je vezme do té vody a projde s nimi. A my rozebereme ten vůz a každá něco vezme na druhou stranu. Bude to trvat celý den, ale co máme dělat. Tam seděl u stromu takový chlápek, opíral se o strom a celý den na nás čuměl. Když jsme to přenesly všechno a začaly zase dávat dohromady, tak přišel a říkal, že je voják, námořník. A že jako námořník prošel celým světem, ale tohle ještě neviděl. Že on je tu na kole a že když ho vezmeme s sebou, tak nám pomůže. My jsme byly rády, že máme nějakého chlapa s sebou, protože jsme nevěděly, co nás ještě čeká. No ale tam nás už vítali Francouzi. Já nevím, jestli jim to někdo dal vědět nebo co. Protože oni věděli, že jsme z koncentráku, a věděli kde co o nás. Ale hlavně nám říkali, abychom tam zůstaly ještě alespoň do té doby, než dojdou z Červeného kříže osvobodit. Tak jsme to tam společně slavili v jednom opuštěném penzionu, měli tam brambory, co jsme si opekli. Ale ráno jsme si říkaly, že musíme domu. On ten Polák potřeboval do Polska. A my do Československa. Tak jsme společně namířili směr Varšava, s tím povozem. My jsme si říkaly, že by to bylo lepší k nějakému vlaku. On povídal, že neví, jak jezdí vlaky, že přijel na kole. Ale jak to byl Polák, tak zjistil, že někde tam je nějaký nádraží, ale bylo to pořád dost daleko. Tak jsme tím směrem vyrazili. Po cestě se s námi on ale rozloučil, že už tam někde blízko bydlí. A odešel. Mezitím jsme tam ještě posbíraly dvě Polky, co tam někde ležely u cesty. Vypadaly jako vězeňkyně z nějakého tábora. Že už se nemohly dostat domů, že už nemohly. Tak jsme je někam odvezly, vyložily, kde chtěly, kde už říkaly, že se dostanou, a zase nás bylo sedm. A přišly jsme k tomu nádraží a potkaly jsme tam dva chlapy. Říkaly jsme jim, odkud jedeme a co a jak a že bychom rády počkaly na vlak. A oni hahaha, vlak že tu jede jednou za tři měsíce a zrovna včera jeden jel, z toho oni vystoupili. Tak to už jsme si myslely, že je náš konec, nevěděly jsme, co dál. Některé říkaly, ať se zbavíme toho povozu a ať jdeme pešky, že na někoho narazíme. No a já jsem říkala, že nevím, že mám takový blbý pocit, že se nikam odsud nedostaneme. A jak to bývá, život je pestrý, přijel jeden vlak. Zůstal tak stát, vyklonili se nějaký vojáci a začali mluvit maďarsky. No a já jsem ožila, hned jsem k nim šla a ptám se jich, co jsou zač. A oni že bojovali s Němcema proti Rusům a že Rusové je zajali a teď je někam vezou. Ale nevědí kam, protože strojvůdce je Rus a s nimi nemluví. A umí jen rusky a oni rusky neumí. Tak my holky jsme za ním šly a on s námi také nechtěl moc mluvit. Ale řekl, že jede směr Varšava a že neví, kde má zastavovat, že dostává příkazy odjinud. Já jsem si říkala, že do Varšavy by to nebylo špatný. A ti Maďaři nám povídali, že nás vezmou s sebou, že nás rozdělí do vagonů a že nás ukryjí, jak jsem jim říkala, kdo jsme a co jsme prožily. Hlídal je jediný Rus. No a mě a tu Alisku vzali do důstojnického, protože já jsem mluvila s tím důstojníkem, a ty ostatní holky do těch ostatních vagonů. Jely jsme s nimi. Ale nevěděly jsme nikdy, kdy zůstaneme stát a kde. To bylo dost dobrodružný, ale my jsme se strašně radovaly, protože jsme byly pod jejich ochranou. Ty Maďaři sice nevěděli, co s nimi bude, co bude s námi, ale byli k nám tak slušní, jak byli k sobě. To, co měli oni k jídlu, dali nám k jídlu. Bylo to sice ubohý, ale bylo to jídlo. Zůstali stát většinou u studny, tam jsme vylítly, umývaly jsme se u studny, dali nám mýdlo a kolikrát se nám stalo, že nás úplně vházeli do vagonů, protože ten Rusák se rozjel a na nás nečekal. Naskákaly jsme úplně jak v blbým filmu a opravdu takhle jsme se dostaly až skoro do Varšavy. Ale asi hodinu před Varšavou se vlak zastavil a nikdo nevěděl, co bude dál. Ten strojvůdce nám nic neřekl. Holky začaly bědovat, že bychom měly vystoupit, co když nás odvezou do Ruska. Já jsem moc nechtěla, protože jsem se tam cítila strašně dobře, protože po těch všech peripetiích mně už nic nechybělo. Ale podřídila jsem se, vystoupily jsme, poděkovaly jim a rozloučily jsme se. On mi dal vizitku svých rodičů a poprosil mě, když se dostanu domů třeba dřív než on, protože on neví, kam jede, abych jim napsala, že je zdravý a že je mu dobře. No, teď jsme vystoupily a čekaly, jestli tam jezdí nějaký vlak. Sem tam už něco i jezdilo. Ale když to jelo, tak to bylo tak narvaný, že se do toho nedalo vměstnat. A my dvě jsme se tam uchytily mezi dvěma vagony. Takže jsme tam visely jak dvě kočky. No a ten vlakvedoucí, když nás viděl, jak tam visíme, tak zastavil vlak a dostal nás do jednoho vagonu. Lidé nám museli udělat alespoň malé místo na zemi, takže jsme tam seděly trošku vtěsnaný. A ve Varšavě jsme vystoupily. Varšavu jsem viděla, to nemůžu zapomenout, to jsem viděla i radiátory ve vzduchu, ubohý lidi co hrabali v krámech a něco hledali. No a zase jsem nevěděla, jak se odsud dostaneme. Já už jsem tou dobou mluvila docela dobře polsky, to jsem se naučila od Polek, co jsme spolu byly v té písárně. A jednoho Poláka jsem se zeptala, jak bychom se odtamtud dostaly, jestli tam není nějaká budova, kam bychom mohly jít. On mi říkal, že máme kliku, že se včera přistěhoval československý velvyslanec do varšavského předměstí Praga, že to je jediné místo, co zůstalo po bombardování Varšavy, a tam že ho musíme najít. Našly jsme ho tam. Byl to takový prošedivělý pán, a když slyšel, že jsme z Československa, tak byl úplně bezvadný. Měl tam ještě bedny, nevybaleno a pořád říkal: ‚Ježíš, co já vám dám.‘ Dal nám každé z těch sedmi pár dolarů a řekl nám, že nás dostane na vlak do Katovic. A v Katovicích nás někam umístí Červený kříž. Dal nám adresu školy v Katovicích, kde je ten Červený kříž, to on všechno věděl. No a ten vlak nás dovezl do Katovic. Došly jsme do té školy, kde jsme dostaly najíst, mohly jsme se umýt, staraly se o nás hezky. Říkali nám, že mezi Ostravou a Katovicemi přejíždí českoslovenští vojáci pro benzín. A ti nás mohou po částech odvézt. No a nějaký slovenský náklaďák nás brzo odvezl do Ostravy.

Dovedete si představit, co to bylo, přes naše hranice, no… To se neobešlo bez slz. A tam v Ostravě nás uvítal na nádraží jeden ajznboňák, odvedl nás do takového hotelu a řekl nám, že musíme být každý ráno připravený, že nás nějaké zase nákladní auto odveze na Slovensko domů. No a tak se to stalo, přivezl nás do Žiliny. To bylo úterý, jak mi předpověděla ta Francouzka. Žilinský rodiče té mé kamarádky mi řekli, že mi tátu zabili, že nevědí jak, ale že máma a sestra žijí. Nevěděli, jak se dostanu do Nitry, že vlaky ještě nejezdí. Ale hlavně ať se prý vyspíme, vykoupáme a ať se dáme do pořádku. Té jsme řekly, že nevíme, co je s její dcerou Erikou, ale že víme, že je zdravá a žije, jen že nevíme, kde je, protože odešla do nějaké fabriky. Ona se vrátila, jak jsme se potom dozvěděly.

Zjistily jsme si, že pojede z Žiliny vlak, sice ne do Nitry, ale do Hlohovca. Ale Hlohovec je blízko Nitry, tak tam jedem. Aliska se dozvěděla, že v Žilině už nikoho nemá, a tak jsem říkala, že pojede se mnou. Jely jsme spolu tedy do Hlohovca. A tam nám řekli, že do Nitry jede nějaký povoz. My jsme ale měly ještě dolary, co nám dal ten velvyslanec, ještě jsme to neutratily. A jak jsme tam stály, tak ke mně přijde jeden pán a začne mě objímat, to byl jeden náš známý z Nitry. Co prý tu děláme. Tak jsme mu to řekly a on na to, že až mě uvidí moje maminka, tak bude štěstím bez sebe. A že nás sveze obě povozem do Nitry. Tak jsme jely do Nitry, na nádraží jsme vystoupily a vlítly jsme domu.

Zavřeno. Tak k sousedce. Zazvoním, otevře mi dcera sousedky, a jak mě uviděla, tak punčocha, co si zapínala, jí ulítla a byla na zemi. Protože oni si mysleli, že já nežiju. A najednou jsme tam byly dvě. Říkali, že maminka odjela dneska do Bratislavy za mojí sestrou, která tam pracuje jako fotografka. Ale že nám dá najíst a ať jdeme dál. A najednou přišla máma. Ona se dozvěděla od někoho na nádraží, že mě viděli s tím pánem. No a přišla domů. Jak jsem jí opustila, tak měla jeden šedivý pruh. Teď byla celá šedivá a šťastná. Tak jsem se dostala domů. A to ostatní, co mě doma čekalo, to bylo o to horší než koncentrák.

V koncentráku jsem měla proti sobě Němce, nepřátele, a doma jsem si myslela, že mám přátele, což jsem neměla. Máma, sestra a táta se totiž dali k partyzánům. Ve vesnici, kde táta léčil zuby, tak Němci postříleli všechny chlapy. Máma, sestra a táta, oni měli každý jiný jméno. A máma se sestrou viděly, jak ho zastřelili. Ale nehlásily se k tomu, protože věděly, že by je zastřelili také. To nebylo vše.

S mámou jsme dostaly nazpátek byt a ordinaci, kde máma mohla pracovat. Ale nás pak z toho bytu vyhodili slovenští papaláši, kteří se dostali k moci. Dali nás do rozbombardovaného bytu. Já jsem šla do Bratislavy, protože do naší ordinace dosadili člověka, o kterém dodatečně vysvitlo, že se vydával za doktora a že kromě toho nakradl cement a sádru, když to potřebovali pro raněné, i zlato si nakradl. To ale prasklo až potom, když tohle všechno moje máma už nevydržela, protože jak se ještě dozvěděla, že moje sestra dostala rychlý souchotiny ze zápalu plic od partyzánů, nebylo žádný léčení, a v roce 1946 máma spáchala sebevraždu.

A bylo, všechno to prasklo. Byly toho plné noviny, ale nic se dohromady z toho nestalo. Já jsem byla se sestrou, která musela do nemocnice do Vyšných Hágů, protože měla otevřenou tuberu. Prodělala všechny možný operace, ale nakonec v roce 1949 umřela. Já už jsem tenkrát chodila s mým nastávajícím mužem, který studoval strojařinu, přestože začal studovat práva v Bratislavě. Přijel za mnou do Nitry a řekl: ‚Hele, prodej, co se dá, a přijeď za mnou do Prahy. Tady nemůžeš zůstat, já ti se vším pomůžu.‘

V Praze jsem od roku 1947. Na Slovensko jsem zanevřela. V Praze jsem ale neuměla moc česky, já jsem dělala slovenský školy, ve slovenštině. Ale začala jsem se učit češtinu, pravopis. A nastoupila jsem do českých cementáren a vápenic. Když už jsem uměla psát, tak jsem to ukázala tomu v těch cementárnách a on říkal: ‚Výborně, tak to já vám zvýším plat o stovku.‘ Chovali se hezky. No a potom jsem se i naučila psát na stroji, a dokonce i účtovat na stroji a šlo to víc a víc. Chodila jsem do těch cementáren s jednou studentkou, co studovala práva. S tou jsme se docela skamarádily. A ona kamarádila s jedním hotovým právníkem, který pracoval v rozhlase. Když byl jeden večírek, tak se mě ten právník ptal, jestli znám nějaké jazyky. Já jsem říkala, že znám velmi dobře němčinu, maďarštinu, rodné jazyky, velmi dobře polsky a pasivně francouzsky a anglicky, co jsem se učila ve škole. A on mi řekl, že v rozhlase hledají někoho, kdo by dokázal překládat z němčiny, polštiny a maďarštiny do češtiny a slovenštiny. No a tak mi dali zkoušku z němčiny a polštiny, z maďarštiny ani ne. Já jsem tam přišla, a oni mi ale dali Schweizerdeutsch, to já jsem neuměla. Ale polštinu jsem zvládla velice dobře a ještě jsem říkala, že umím velice dobře maďarsky, tak mi dali i zkoušku z maďarštiny, kterou jsem také dobře zvládla. A z té němčiny mi pak dali ještě jednou zkoušku, ale z pořádné němčiny. No a začala jsem pracovat v Monitoru (na Špejcharu). A dělala jsem tohle – na takový váleček z vosku se natáčela jedna relace z toho jazyka, kterou jsem si označila. Co tam bylo, to jsem si natáčela na ten váleček a označila jsem si čísla těch relací a zapisovala stručný přehled. Pak jsem šla k redaktorovi, kterému jsem sdělila, o čem to bylo a jaké číslo to bylo. On pak říkal, jaké číslo si mám překládat. No a to se potom dělalo tak, že na uši jsem si dala sluchátka a váleček poháněný nohou, do blány jsem dala stroj, do kterého jsem to překládala – do češtiny nebo slovenštiny. A to patřilo rozhlasu. Předtím jsem ještě musela dělat prověrku, jestli mě do toho rozhlasu přijmou. No a tam byl pan šéf (Novák), který mě tam přijal, protože jsem byla v koncentráku. To jsem dělala deset let a skoro každý rok se z toho někdo zbláznil. Já od té doby nenávidím rozhlas. Pokaždé, když se někdo zbláznil, tak nám snížili pracovní dobu. Nakonec jsme měli obden pracovní dobu, ale takovou, že někdo měl buď od šesti od rána do dvanácti hodin denně, nebo každý druhý den od dvanácti do dlouho do noci. Ale jak kdy, nebylo to pořád. Po deseti letech byla maďarská revoluce a potřebovali maďarštinu a ptali se mě, jestli bych to nedělala jako vedoucí té maďarštiny. Dali mi nějaké lidi, co uměli maďarsky, a já jsem to dělala dál, ale už ne s takovým pracovním tlakem. Skončilo to pro mě v roce 1954, kdy předali Monitor na ČTK. Monitor už poslouchal jen český rozhlasy, jako Svobodnou Evropu, BBC, Hlas Ameriky. No ale já jsem přešla s tou maďarštinou do četky. Ovšem v četce to bylo tak, že tam byli kádrově v pořádku, což já jsem nebyla, ale nevěděla jsem proč. Ale protože jsem byla v Monitoru, tak už jsem byla redaktorka. A měla jsem i redaktorský plat, asi dva tisíce korun, tehdy to bylo dost peněz. Jednou mě poprosili, jestli bych nešla pracovat jako písařka na stroji, že to umím. Na několik týdnů nebo měsíců do doby, než někoho najdou. No a jeden pan ředitel, co mě nikdy neslyšel a neviděl, tak mi posílal každý měsíc výpověď. A já jsem nevěděla proč. To už bylo v době, kdy Židi měli problémy. No a můj muž, který byl také Žid, pracoval na ministerstvu automobilů, a protože znal angličtinu a různé jazyky, tak tam měl dobrý post. Ale oni ho vyhodili. A byl celý rok bez práce. Tak to by bylo blbý, kdyby taky mě vyhodili. Šla jsem k advokátovi, který mně říkal, ať se bráním, ať si pozvu někoho, kdo by mi řekl, proč mě chtějí vyhodit. No a to jsem udělala velikou blbost. Protože ten ředitel, co po mně chtěl, abych podepsala tu výpověď, a já jsem to nechtěla podepsat, tak jsem si ho pozvala, a on nepřišel. Pak jsem si pozvala někoho z ROH a pak šéfa z Monitoru, ti přišli. A ptala jsem se, proč mě chtějí vyhodit, vždyť jsem šla, když potřebovali, že mám dobrý vztah k lidem. Ptala jsem se, jestli to neumím dělat, a oni říkali, že né, to né. Nechtěli nic říct. Jen že pan ředitel na tom trvá. A já jsem říkala: ‚Je to sice pan ředitel, ale já to nepodepíšu. Já to podepíšu jen tehdy, až budu vědět, proč mám jít pryč.‘ No a v té době nastaly ty maďarský události. No a tehdy jsem byla najednou dobrá na tu maďarštinu. Jenže když to skončilo, tak jsem byla zase špatná a nic jsem nemohla. No ale pak zrovna jedna odešla z četky, která dělala export pro Německo. A někdo mě tam navrhl. A že to by nevadilo, že nejsem kádrově dobrá. Dostala jsem se tam. Ale jak byl Chruščov, tak všichni, co byli kádrově špatný, šli zpátky. Byla jsem sice ve straně, ale kádrově špatná jsem byla, protože jsem prý z buržoazní rodiny. Ale měla jsem lhůtu, během které jsem se mohla projevit. No furt mě nevyhazovali, ale pořád nebyli s něčím spokojený. Nikdy mi ale neřekli přesně proč. A tak jsem pracovala v četce a pracovala jsem s věcmi, co šly pro partaj, aby ti nejvyšší věděli, co se kde děje, ale nikdy pro Rudý právo. To jsem překládala věci ze Svobodný Evropy proti Československu. Z němčiny a francouzštiny. Ale nikdy nic nešlo ven a nikdo o nich nevěděl. Také nikdo nevěděl, co já vlastně dělám. Šlo to, ale pořád mě vyhazovali a brali zpátky. Když bylo něco o holocaustu nebo o Osvětimi, tak mi to dali na stůl. Reuters, americký, anglický relace, to jsem měla na stole. Jednoho dne tam jdu a je tam, že frankfurtská prokuratura hledá člověka, který by znal jednoho pána, co ho zavřeli a který se jmenuje Erber. Že by je to velice zajímalo, jestli o něm někdo něco neví. No a já jsem jim tam na tu frankfurtskou prokuraturu napsala, že ho moc dobře znám, že jsem u něj pracovala a že to byla pěkná svině, že o něm vím. Načež oni mi odpověděli, že by potřebovali, abych já přišla svědčit na proces se zločiny. Oni byly dva velký procesy, jeden osvětimský a tenhle frankfurtský. Frankfurtský soud napsal, že musím jít na ten svaz bojovníků proti fašismu a oni mi dají, to co jim napsali, aby nám vyřídili na tuhle cestu. A na tom svazu se ke mně choval ten předseda v tom smyslu, jako že si chci udělat výlet do západního Německa. Neřekl to, ale choval se ke mně tak. Říkala jsem si, mám já tohle zapotřebí... Tak jsem řekla sbohem a jdu pryč. A tehdy jdu do práce a potkám kolegyni a ještě jsem naštvaná. Ona mi říkala, že to na mně vidí a ať jí řeknu proč. Řekla jsem jí to a ona na to, že zná našeho ředitele, Sulek, který byl taky v koncentráku, a že s ním pracovala v nějaký mládežnický organizaci a prý se s ním schází u oběda a dnes se uvidí. A že mu to řekne a uvidíme. No a pak mi do práce zavolal pan ředitel Sulek, ať přijdu k němu. On zavolal toho vedoucího svazu a říkal: ‚Tak co je s vámi, vy nechcete trestat ty válečný zločince z koncentráků?‘ A ten začal říkat, že to je nějaký omyl, že jsem odešla a že on proti tomu nic nemá. Ať prý přijdu a že to bude v pořádku. Tak jsem tam šla a on se mi strašně omlouval a že všechno je tady, že tu je lístek na letadlo do Frankfurtu. A tak jsem tam byla svědčit proti téhle svini. A ještě jsem tam byla s jedním Polákem, který tam byl také jako svědek a který ho také dobře znal a také proti němu svědčil. No a oni nám říkali, co máme dělat, že já si mám vzít tlumočníka, že si to musím promyslet. Tak jsem si vzala tlumočníka.

Prvně v životě jsem byla na Západě, ve Frankfurtu. Ten člověk z Polska byl starší. On se rozvedl v Polsku a oženil se s jednou, co byla také v koncentráku, v Praze pak bydleli. On byl takový ten úderník, co ho ukazují v televizi, jak dobře pracuje a jak má ty přesčasy. Řekl mi, že k letadlu pro nás přijede někdo z Červeného kříže a že aby si nemysleli, že tam jedou nějací žebráci, tak vzal takovou velikou krabici s řetízky a věcmi z Jablonce. Rozdal to těm babám a oni tam zíraly na takový dárečky. No a šli jsme teda do hotelu, to bylo v lednu 1966. V mrazu jsme vyšli ven a od Červeného kříže jsme dostali nějaké peníze, abychom si mohli koupit jídlo. A ty peníze, co bych si vydělala v práci, mi měli přeplatit v německý měně. Potkala jsem tam nějaké pány, zpravodaje v Bonnu. Jeden byl dobře prokádrovanej fízl a jeden, co tam opravdu pracoval, slušnej. Ale pil. A ještě než jsme tam přijeli, tak se stalo to, že on se na nějaký recepci strašně ožral, a když chytali lidi v autech, tak oni ho chytli. A ať otevře dveře od auta a on vypadl. Chtěli ho zavřít, ale to se nesmělo, tak ten fízl ho vzal a odvezl do Prahy. No a v té době nebyl nikdo, kdo by mohl pracovat v Bonnu za něj. A zjistili, že nějaká Slezáková, co dělá v germánským oddělení, přijede. Že by tam mohla pracovat, než někoho seženou. No a já jsem tam teda přijela s tím, že tam zůstanu. A ten fízl z Bonnu, Svěrčina se jmenoval, ten pro mě přijel i s manželkou do Frankfurtu. Že půjdu svědčit jako první. A měla jsem toho tlumočníka (zařízeného českou stranou), tlumočil, ale někdy mě strašně štval, protože to někdy nedělal vůbec dobře. A když to nedělal vůbec dobře, tak jsem se ozvala a řekla, tak takhle to nebylo a řekla jsem to německy. A ten soudce řekl: ‚Vždyť mluvíte perfektně německy, tak proč máte tlumočníka?‘ No pak jsem řekla, že už nebudu, a odmítla jsem ho. Svěrčina tam seděl a všechno zapisoval. Ten Erber tam přišel, perfektně oháknutej a vytáhl papírek a tam měl třináct jmen lidí, které on prý ‚zachránil‘, a mezi nimi bylo mé jméno, dívčí. Tak jsem se dost nasmála. Ale já jsem to měla připravený. Začala jsem tím, že někdy měl dobrý den, že mně i pomohl. To jsem řekla, co se stalo s těma sestřenicema. No, ale co on dělal, když bylo opravdu zle – když lidi už vozili do plynový komory, tak on byl ten první, který to všechno organizoval. Když už někdo musel, tak on s ohromným nadšením dělal všechny pořádky a on to tam vozil do těch komor, to jsem všechno řekla. Oni hlavně chtěli, abych to všechno ukázala na těch mapách, kde se co stalo. A ještě čekali na toho druhého svědka, Poláka. No a ten Svěrčina, který čekal, že já tam budu pracovat, tak se zachoval slušně a řekl mi, že já půjdu mezi novináře a budu o tom psát. To jsem prvně něco napsala do Rudého práva. Byla jsem tam jako zvláštní zpravodaj ČTK. No ale ten Polák, ten byl výborný, ten se s nimi vůbec nebavil. Protože právník toho Erbera argumentoval, jak je to možný, že berou ty svědky s tak vysokýma platama. On měl ten Polák hrozně vysoký plat, protože pracoval v Ostravě jako dělník. A že tam v Polsku má manželku, které utekl, a v Praze žije s někým jiným. On se s nimi vůbec nebavil a měl připravený, kolik přesně vydělává a pas, ve kterým měl, že jezdí do Polska (na pozvání předsedy vlády), že je rozvedený od své manželky, že jí dává měsíčně nějaké peníze, a všechno německy napsaný. A ještě bylo dobrý, že on byl tenkrát zadobře s nějakým velkým šéfem v Polsku, ten ho zval na důležitý akce regulérně do Polska.

No a na základě těhle svědectví ho odsoudili na doživotí. No a mě ještě jednou pak pozvali na jeden proces, ale říkala jsem, že toho neznám. Ale oni, že jsem perfektně ukázala předtím na té mapě, kde to všechno bylo, že by stačilo, abych zase znovu všechno ukázala. (A tak tam jela.) To už ale v Čechách bylo tak hrozný, to bylo někdy po roce 1968. Tak takhle.“

O komunismu, antisemitismu, uvolňování režimu a sametové revoluci

„No a pak to tady začalo trošinku povolovat, protože ten Novotný byl prezident a on říkal, že maso bude, já nevím za kolik. Protože tady se všechno – toaletní papír, maso, ovoce, cokoli kupovalo pod pultem, jestli víte, co to je. Že se zaplatilo někomu a on říká: ‚Pro vás tu mám připraveno…‘ A tak to šlo tady. A kdo nedovedl pod pultem pracovat, jako já například a můj muž taky ne, tak neměl nic. Toaletní papír, to už jsme si dělali legraci, že to se bude brát do čistírny, takovýhle věci se tu říkaly, to už byly hrůzy.

Šlo to ale tak strašně pomaloučku, to už snad člověk ani nezaznamenal. Například v NDR to taky bylo blbý, ale přece jenom tam měli to moře, dalo se tam jít k moři a tak. No, do Maďarska, tam si Slováci jezdili na filmy, které tu nikdy nebyly. Já tu mám celou sadu slovenských knížek, co jsem si tam kupovala, to jsou překlady. Tady se to neprodávalo, to bylo všechno velice opožděný. Tady to skutečně začlo až pořádně... No né, my už jsme byli drzí dřív, začínali studenti. Ale tak to šlo pomalu. Všichni jsme byli odevšad vyhazováni pořád, takže bylo to těžký. Když to bylo v Maďarsku v tom roce 1956, tak tady to bylo krutý úplně, tady byly v roce 1954 procesy. V roce 1968 se slibovalo, že se všechno bude rehabilitovat a já nevím co všechno. Teď jsem si našla takovou rehabilitaci, co já jsem dostala v roce 1968 od četky, kde mi naznačovali, jaké jsem měla příjmy od určité doby do roku 1968 a jaký měla ta moje kolegyně, co dělala všecko... Neměla jsem mnohem míň, to je pravda, ale na konci už jsem měla mnohem míň, to je pravda. Ale já jsem na to úplně kašlala, protože to nemělo smysl se tím zabývat, vůbec. A já jsem prostě dělala jedině to, že jsem si myslela, že někde jsou i slušný lidi. V roce 1954 si mě zavolali každý měsíc, to vyhodili mého muže z práce. Mě zase dali z redakce do písárny, tohle pořád pokračovalo. Já jsem si zavolala každý měsíc šéfa, předsedy partaje, předsedy odborů a ředitele a kádrováka. Ředitel nepřišel, kádrovák nepřišel. Já jsem chtěla vědět, proč mi ředitel tu výpověď podepisuje, když mě nikdy neviděl, ani já jeho. To víte, že jsem se při tom takhle klepala, ale trvala jsem na tom, že to chci vědět, že jinak neodejdu. Šla jsem za právníkem, právnička to byla. Řekla mi, že mě vyloženě nevyhoděj, že už někoho, kdo byl v koncentráku, vyhodili a měli s tím soudní opletačky s národním výborem. A proto mě teďka nevyhoděj, ale chtěj mi otrávit život, aby mě dostali ven. Já jsem říkala: ‚Já se nemůžu dát, protože můj muž je bez zaměstnání, ještě máme štěstí, že není zavřenej.‘ Nejdřív ho vyhodili ze zaměstnání, kde byl na zahraničním oddělení, protože znal jazyky, a potom šel pracovat do naftových motorů, kde zavřeli ředitele a on byl jeho náměstek. Báli se, že se budou stýkat s cizincema a prozrazovat naše úžasná tajemství. A taky byl antisemitismus. Tam byl snad jen jeden nebo dva lidé, co nebyli Židi, a to jen proto, aby se neřeklo, že jsou to samý Židi. Slánský, to byl Žid, všichni, co byli popravený, to byli Židi. Já, abych řekla pravdu, tak se strašně stydím, že jsem jim s tím nepraštila po těch procesech. Když byly prověrky, tak jeden kluk z tý četky, můj kolega, tak jim tam dal legitimaci a řekl jim, že se necítí na to dost pevný v kramflecích, aby zůstával nadále ve straně. No a já jsem to neudělala ze strachu, že zůstaneme dva, ze strachu, ale i ze srabství, protože jsem byla srab. Najednou i Gottwald dostal strach z Moskvy. Tam začal ten antisemitismus, tam začal Stalin pronásledovat Židy. No a tady dostal strach a začal to taky dělat. Taky bůhví jak zemřel, to se podle mě vůbec neví. Možná zemřel chlastem, protože on teda strašně chlastal, to je taky možný. Ustalo to za Chruščova, najednou se Chruščov objevil s tím, že Stalin je svině, asi ne teda, ale doslova. Chruščov a Malekov, to byli dva, co začali vládnout. No a tehdy najednou že všechno bude jinak. No bylo to trošku jinak, ale potom Chruščov začal taky... No a v roce 1968 to vypadalo na uvolňování, ale roku 1969 začla normalizace, když to vzal do rukou Husák. Hlavně to uvolňování přišlo v Maďarsku, ty Maďaři mi tam říkali, že už to tam takový není. Pro mě to přišlo potom, když ti Němci z NDR přijeli před západoněmeckou ambasádu a domáhali se toho, aby je pustili do Německa, a tady nechali ty trabanty a skákali přes plot do té zahrady. A já jsem tady měla tu východoněmeckou skupinu a oni s nimi chtěli mluvit. To bylo v roce 1971 nebo 1972 něco fantastickýho. Potom to tu opravdu začlo až v tom roce 1989, když už byly demonstrace, když už i já, co mám fobii z davu, jsem chytila z jedný strany kamarádku z druhý druhou a letěla jsem na ty všechny demonstrace, který byly.“

V říjnu 2008 natočila a přepsala Kristýna Hradilková.