Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Šlosarčík (* 1916  †︎ 2008)

• narodil se roku 1916 v Ostravě-Heřmanicích

• ještě před Mnichovem povolán k Československé armádě

• červenec 1939 - emigrace do Polska, opět vstoupil do armády

• výcvik v Africe

• krátce se účastnil bojů o Francii

• přesun lodí do Anglie

• obléhání pevnosti Dunkerque až do konce války

• poté pracoval například jako číšník a horník v hnědouhelných dolech, kde v roce 1957 utrpěl vážné zranění

• zemřel 9. ledna 2008

Pan Emil Šlosarčík byl jedním z prvních vojáků, kteří se za druhé světové války přihlásili pozdějšímu generálovi Svobodovi do československé zahraniční armády. Narodil se 25. 9. 1916 v Ostravě-Heřmanicích, takže do Československé armády narukoval ještě před okupací a následnou mobilizací.

Důležitá zpráva z letáku

Pamětník Šlosarčík prožil své dětství spolu se sestrou v chudých poměrech, vyrůstali pouze s maminkou, raritou v té době jistě bylo, že se rodiče rozvedli. „Matka chodila prát paničkám, později dělala u zedníků,“ popisuje skromné matčiny výdělky pan Šlosarčík. Vychodil měšťanskou školu a vyučil se číšníkem. Toto řemeslo po rozpuštění Československé armády vykonával v Brně, než se z letáku dozvěděl o úmyslu armádu znovu zformovat za hranicemi. Odešel do pohraničí, aby vyhledal vhodné místo k přechodu hranic, nakonec to bylo u Šenova (poblíž Ostravy).

Po úspěšném přechodu hranic vyhledal konzulát v Krakově. Tam ho vyslýchal pozdější generál Svoboda spolu s nadporučíkem Králem, aby zjistili, jestli ho neposlali Němci. Následně, v červenci 1939, byl odveden do cizinecké legie ve Francii (Boulogne, Marseille) a výcvik prodělal v Africe.

Česká kuchyně v Anglii

Pobyt v Africe se obešel bez boje, zmínku zaslouží náročné teplotní podmínky, za nichž vojáci absolvovali dvacetikilometrové pochody pouští pod francouzským velením. Záhy ovšem vypukla válka a Emil Šlosarčík byl zařazen v Agde do 1. pěšího pluku Československé armády, a to do kulometné roty. Tehdy se účastnil prvních bojů s Němci na frontě, Francie ovšem vzápětí kapitulovala a českoslovenští vojáci po ústupu převezla prezidentem Benešem objednaná nákladní loď do Liverpoolu v Anglii. Po přivítání žili českoslovenští vojáci nejprve ve stanech, ubytováni byli podle toho, jak byli rozděleni do jednotek. Pak žili v budovách areálu jednoho zámku, na anglickou stravu si pan Šlosarčík nemůže stěžovat, neboť vaření obstarávali čeští kuchaři.

Šlosarčík prošel v rámci výcviku řidičským, tankistickým, střeleckým a radistickým kurzem a vzpomíná, jak se učili zabíjet i způsobem kontaktního boje. Původní úmysl vysadit letecky československé vojáky do vnitrozemí Evropy se změnil na plán invaze. Emil Šlosarčík v té době osobně znal dnes slavné parašutisty Gabčíka a Kubiše a podotýká, že jejich úkol zbavit protektorát Čechy a Morava krutovlády Reinharda Heydricha jim všichni záviděli.

Zápach mrtvých Němců

Když se přiblížila doba invaze, přesunuli se českoslovenští vojáci na jih Anglie (přes Skotsko) a Šlosarčík se tentokrát jako velitel tanku v hodnosti rotného octl znova ve Francii. Válka v roce 1944 ve vnitrozemí probíhala se vší krutostí, úvodní zážitek po přistání ve Fallais připravil Šlosarčíkovi a jeho druhům podívanou na zapáchající nespočetné množství mrtvých Němců, kteří tam padli obklíčením Spojenců. Po týdnu se Šlosarčík dostal do Dunkerque, kde jeho tank zneškodnila mina. Posádka o život nepřišla, na rozdíl od procházející francouzské dívky.

V oblasti Dunkerque zůstal Šlosarčík až do konce války, byl nasazen také při prvním ze dvou útoků na pevnost. Lokalita byla zatopená, a tanky tak nepřicházely v úvahu, vojáci se k pobřeží přibližovali na loďkách. „Tam není čas na strach,“ reaguje pamětník na otázky týkající se pocitů při přímém boji. Těchto bojů se účastnili i Francouzi z odboje, při útoku prý však prchali jako zajíci a vyznačovali se nedostatkem kázně, když si prozpěvovali a riskovali, že je Němci uslyší. Při obléhání pevnosti Dunkerque žil Šlosarčík spolu s dalšími v rozbitých barácích nebo v místech blízko hřbitova. „Vykopala se díra a tam jsme měli tank, jen věž s kanonem vyčuhovala.“

Láska díky válce

Obléhání Dunkerque mělo pro pana Šlosarčíka i velkou osobní rovinu – nalezl tam svou lásku a manželku, Vlastimilu rozenou Hauptovou, s kterou se seznámil u Arrasu. Zajímavé je, že pokud se chtěli vojáci oženit, museli žádat o svolení svého nejbližšího velitele, aby si nebrali Němce. Někteří Američané se ale později prý i s Němkami ženili.

Poslední noc války prožil pan Šlosarčík se svými druhy uvnitř tanku na rozcestí, kde hlídkovali, neboť Němci čistili okolí od min. Radost z konce války byla nepopsatelná.  V poválečných časech měl pan Šlosarčík spolu s dalšími pověření vyhánět z lesů v okolí Plzně zbylé Němce, na žádné však nenarazili.

Bída 50. let

Po válce přišla nečekaně bída – mladý pár měl těžkosti s obživou a v průběhu let se rodina stěhovala celkem jedenáctkrát. Emil Šlosarčík pracoval jako číšník a později v severočeských hnědouhelných dolech, kde utrpěl v roce 1957 závažné zranění – spadl na něj hunt, takže málem přišel o život a léčil se tři a půl roku. Tři děti živila z chabého platu paní Šlosarčíková, která pro záporný kádrový posudek nebyla žádoucí v téměř žádném zaměstnání, přestože ovládala pět jazyků.

„Aby měli rádi svoji zem, a kdyby bylo potřeba, aby se stali vojáky,“ vzkazuje dnes mladým lidem veterán Šlosarčík, který po roce 1989 získal hodnost majora.