„Gabčík s Kubišem byli posláni jako partyzáni do Československa. A ten důežitý úkol jsme jim záviděli všichni. Byli to skvělí kluci, opravdu bezvadní.“
„Commandos, to byl útočný kurs, kdy jsme se v Anglii učili, jak zabít, jak bodnout nožem. Oni totiž měli plán nás vysadit na francouzském území a nechat bojovat ve vnitrozemí. Pak z toho ale sešlo a uskutečnil se plán použít nás při invazi do Francie.“
„My jsme z toho vyvázli bez zranění, ale tam šla kolem francouzská dívka do kostela a tu ta mina roztrhala. Nám udělala díru v tanku, a to na místě řidiče – ani ten nebyl zraněn. Zato tank byl nepojízdný a od Dunkerque nás pak museli stáhnout.“
„Frantíci (Francouzi), kteří tam u Dunkerque byli s námi, ti utekli.“ Pamětníkova žena: „Ale to nebyla regulérní armáda, to byl francouzský shromážděný odboj, jmenovalo se to Francouzské vnitřní síly. No a ti si tam (na frontě) prozpěvovali, Němci to museli slyšet a ten plukovník, který mi šéfoval, říkal, že jestli jednoho z nich dostane do rukou, tak ho roztrhne, tak ho zastřelí!No a ti, když se začalo střílet, tak utekli. A pak to odnesli Češi a Kanaďani.“ E.Š.: „Utekli jak zajíci.“
„Při obléhání Dunkerque jsme nemohli použít tanky, tam to bylo kolem pevnosti zatopené, takže jsme se přibližovali na loďkách, v noci. V boji člověk nemá strach – není tam na strach čas a tak se na to zvykne, že strach není.“
Emil Šlosarčík se narodil 25. září 1916 v Ostravě-Heřmanicích, před vypuknutím druhé světové války a demobilizací narukoval do Československé armády. Po ustanovení protektorátu v červenci roku 1939 překročil hranice a v Polsku se přihlásil do furmujících se československých jednotek, přijímal ho pozdější generál Svoboda. Byl odvelen do Afriky, kde prošel výcvikem. Bojoval na frontě krátce předtím, než Francie kapitulovala. Následoval přesun lodí do Anglie, kde byl zařazen do pěšího pluku. Účastnil se obléhání Dunkerque při invazi Spojenců a v oblasti zůstal jako velitel tanku až do konce války. V roce 1957 utrpěl těžké zranění při práci v hnědouhelných dolech. Po roce 1989 získal hodnost majora. Zemřel 9. ledna 2008.
