Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Sloup (* 1950)

• narozen 4. srpna 1950 v Českých Budějovicích

• vyučil se čalouníkem

• od roku 1969 pracoval v Jihočeském divadle

• roku 1971 vstoupil mezi svědky Jehovovy

• třikrát byl odsouzen za maření dozoru nad církvemi

• v období 1976–1977 byl vězněn v Českých Budějovicích a v Plzni-Borech

• v období 1988–1989 byl vězněn 15 měsíců v Praze na Pankráci

• po roce 1989 se stal soukromým čalouníkem

• poskytoval dobrovolnou vězeňskou duchovní službu

• v roce 2019 žil v Českých Budějovicích

Od roku 1971, kdy podstoupil křest a stal se tak svědkem Jehovovým, zažíval Vladislav Sloup sedmnáct let trvalých perzekucí. Dvakrát byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, v kriminále si odseděl 21 měsíců. Nejhorší byl pro něj pobyt v českobudějovické věznici. Do té samé budovy docházel pamětník v době natáčení našeho rozhovoru a poskytoval zde dobrovolnou vězeňskou duchovní službu.

Otec zemřel dříve, než jsem se narodil

Vladislav Sloup se narodil 4. srpna 1950 v Českých Budějovicích. Matka Věra, rozená Hálová, vyrůstala ve venkovské domácnosti v malebném kraji pod jihočeskou horou Kleť. Otec Václav pocházel z Plzeňska a od dvanácti let byl sirotek. Jeho otec Wenzel, Vladislavův děd, padl v první světové válce. Zranil se při bojích na jihu Evropy (na území budoucí Jugoslávie) a zemřel na tyfus. Poté co zemřela i otcova matka, pamětníkova babička, vyučil se Václav Sloup v Praze zámečníkem. Vladislavovi rodiče se poznali za druhé světové války. Jejich prvorozený syn Václav zemřel v roce 1940, krátce po narození. V roce 1941 se narodila Vladislavova sestra Věra a na samém konci války v květnu 1945 přišel na svět bratr, kterého rodiče opět pojmenovali Václav.

Oba pamětníkovi rodiče byli přesvědčenými komunisty. Vladislavův otec pracoval v mlýnech a těstárnách Bratří Zátků v Březí u Českých Budějovic. Po únoru 1948 se jako předseda závodní rady podílel na znárodnění firmy. Později byl jmenován ředitelem nově vznikajícího velkochovu prasat Gigant v Třeboni. Činnost svého otce v podniku bratří Zátků okomentoval pamětník následovně: „Taťka zemřel jako funkcionář komunistů, nadělal věci, za které i já cítím takový neklid, že to nebylo dobře. Jak pracoval u Zátků, byl tam jako předseda závodní rady a byl v tom komunistickým mechanismu. Způsobil vlastně likvidaci Zátků. Není to hrdost, ale je to skutečnost.“

Václav Sloup starší zemřel v lednu 1950, pět měsíců před Vladislavovým narozením. Pamětníkova matka pak vychovávala tři děti sama. Pracovala jako úřednice v účtárně, a ačkoliv nadále patřila ke členům komunistické strany, byla z tohoto místa propuštěna, jak řekl pamětník: „…během různých čistek, jež si komunisti dělali sami mezi sebou.“ Nějakou dobu se živila jako prodavačka, později se vrátila k práci účetní v podniku Lesočet. Tato organizace byla obdobou účetní firmy, vedla účetnictví lesním závodům a využívala tehdy nově vznikající výpočetní techniku. Vladislav byl dítě ulice, trávil hodně času s kamarády venku. Ve škole prokazoval dobré znalosti, nicméně míval pravidelně sníženou známku z mravů. Do pionýra chodit nechtěl, neměl rád větší kolektiv. Na nátlak příbuzných ho matka přihlásila na náboženství. S vyučující katechetkou špatně vycházel a poté, co ji pokousal, když mu bránila v pohybu, docházku ukončil.

Doprovázel jsem Brežněva

Pamětníkova sestra Věra vystudovala obchodní akademii a začala pracovat na okresním sekretariátu Komunistické strany Československa, jež tehdy sídlil v Českých Budějovicích v Rechtsově vile vedle Jihočeského muzea. Když v roce 1961 navštívil České Budějovice host ze Sovětského svazu, budoucí generální tajemník Leonid Iljič Brežněv, oblékli Vladislavovi košili, a přestože slib nikdy nesplnil, uvázali mu červený pionýrský šátek. Návštěvu sovětského vůdce absolvoval v doprovodné skupině pionýrů. „Tak já, takový sígr školy, jsem dostal do ruky Brežněva. Dali nám šátky na krk a chodili jsme, asi dva nebo tři dny s ním, s  delegací po nějakých podnicích. Přišli jsme tam, posadili nás na stranu a dospělí si tam řečnili svoje řeči. A pak, když se odcházelo, tak jsme šli zase okolo něj,“ popsal Vladislav průběh návštěvy. Svou účast na této akci vždy sváděl na starší sestru Věru.

Čalouníkem

Ve čtrnácti letech pamětník onemocněl epileptickými záchvaty. Jako příčinu určili nádor na mozku. Podstoupil operaci a léčení v Plzni na Purkyňově ústavu. I když na oddělení, kde se léčil, umírala řada pacientů, operace pamětníkova nádoru se podařila. I tak ho nemoc nadále omezovala a nemohl si zvolit své vysněné povolání automechanika či zámečníka. Vyučil se tedy čalouníkem u bývalého soukromníka pana Biačka ve Štítného ulici v Českých Budějovicích. Vzhledem ke svému onemocnění nebyl schopen povinné dvouleté vojenské služby a dostal takzvanou modrou knížku.

Ihned po vyučení, v roce 1968, se dohodl s funkcionáři Místního národního výboru (MNV) v Boršově nad Vltavou, že bude pod jejich hlavičkou poskytovat čalounické služby. MNV mu dal k dispozici prostory v chátrajícím Boršovském zámečku – budově, jejíž poslední soukromý majitel, židovský statkář Polák, zemřel v koncentračním táboře. Spolu se zedníkem, kterého mu přidělil MNV, opravili prostory dílny. O přípravě čalounické dílny se však dozvěděli jiní čalouníci, které národní výbor také přijal. Spolupráce s dvěma staršími nezvanými kolegy Vladislavovi nevyhovovala. Když se v roce 1969 dozvěděl o uvolněném místě v dílnách Jihočeského divadla, přihlásil se a byl přijat. V souvislostí s prací v čalounické dílně v Boršově vzpomínal pamětník na zakázku opravy dvaceti pohovek pro internát učiliště: „A představte si, já jsem to rozebíral, poznal jsem, že to byla válečná výroba a ty pohovky byly místo vaty (…) vyložené lidskými vlasy. Celými svazky lidských vlasů, úplně, byly přímo odstřižený od hlavy. Mráz mi leze po zádech ještě dneska, když vím, co se dělalo v koncentračních táborech s lidma, kde je ostříhali. Tehdy ty pohovky byly vyplněné lidskými vlasy různých barev. A tak jsem je čalounil.“

Sedmnáct let trvalé perzekuce

V roce 1968 se pamětník seznámil se svou budoucí ženou Marií, rozenou Myslivcovou a na první pohled se do ní zamiloval. Marie patřila ke svědkům Jehovovým. Vladislav byl k víře zprvu zdrženlivý, postupně studoval Bibli, uvěřil a v červenci 1971 přijal křest. V témže roce se s Marií vzali. Narodily se jim dvě děti: v roce 1972 syn David, rok poté dcera Vladislava.

V socialistickém Československu platil od roku 1949 Zákon číslo 218/1949 Sbírky, o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Dle tohoto zákona potřebovali duchovní všech náboženských společností pro výkon své činnosti státní souhlas. Svědkové Jehovovi byli komunistickým aparátem považováni za nepřátelské náboženské společenství a souhlas jim nikdy udělen nebyl. Jakékoli praktikování či rozšiřování jejich víry bylo trestné dle paragrafu 173 Trestního zákona, jehož znění citujeme: „Kdo v úmyslu mařit nebo zatěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností poruší ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Tento paragraf byl lidově nazýván Mařena či Mařenka (odvozeno od slova maření).

Vladislav se hned po křtu aktivně zapojil do života náboženského sboru. Účastnil se tajných setkání, rozmnožoval náboženské tiskoviny, snažil se šířit víru mezi veřejností. V roce 1972 provedla Státní bezpečnost (StB) v jižních Čechách razii, při které byla pozatýkána a odsouzena řada členů sboru. Vladislav tehdy odešel od soudu s dvouletou podmínkou. Začalo mnohaleté období represí. „Od té doby neuplynul rok, a můžu říct, že to bylo sedmnáct let trvalé perzekuce, kdy StB po nás šlo.“

Obrovskou výhodou byla pro pamětníka podpora vedení Jihočeského divadla. Ačkoli mezi jeho představiteli nebyl žádný svědek Jehovův, pamětníkovo náboženské přesvědčení a konflikty se zákonem nevnímali jako problém, který by měl zasahovat do zaměstnání. Pro ředitelství byly důležitější pamětníkovy dobré pracovní výsledky.

Nikdy jsem si nevzal advokáta

V roce 1974 provedla Státní bezpečnost opětovně velkou razii po Českých Budějovicích. Zatkla dva příslušníky sboru a na tvrdé výslechy zvala celé společenství, včetně starých žen. Několik členů sboru se estébákům podařilo zlomit, několik členů uvěznili. Po tomto zásahu byl pamětník jmenován starším sboru. Na starost měl oblast o rozloze zhruba jedné pětiny Jihočeského kraje, převážně jižně od Českých Budějovic. Kvůli prodělané nemoci neměl v té době ještě řidičský průkaz. Jezdili tedy celá rodina a manželka řídila. Tehdy se na ně znovu výrazněji zaměřila StB. Výsledkem byla další obžaloba z maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Pamětník se hájil sám. V obhajobě se odkazoval na ústavu a mezinárodní úmluvy: „Od samého začátku, už v roce sedmdesát dva, a kdykoli byly výslechy, kdykoli bylo nějaké pronásledování, od samého začátku jsem na to poukazoval. Ústava nám zaručuje svobodu vyznání, Všeobecná deklarace lidských práv zaručuje svobodu vyznání, Československo ji podepsalo, Mezinárodní pakt o lidských právech zaručuje svobodu vyznání. Vždycky jsme to připomínal, ve všech spisech. Nikdy jsem si nevzal advokáta, nikdy. Protože, když jsem jednoho v začátcích oslovil, v roce sedmdesát dva, tak mi řekl: ,Víte, já nejsem přesvědčený o vaší nevině.‘ Tak jsem řekl, že je škoda, abych vás platil.“ U prvoinstančního soudu byla pamětníkova obhajoba tentokrát účinná a soud ho zprostil viny. Prokurátor se ale po půl roce odvolal, a ačkoliv nebyly předloženy žádné nové důkazy, soudce změnil rozsudek na půlroční nepodmíněný trest.

Z budějovické věznice na Bory

V červenci 1976 nastoupil pamětník do věznice v Českých Budějovicích. K pobytu v této věznici nám řekl: „Asi proto, že to byli místní a že estébáci tady měli dosah do té věznice, tak to byla asi nejtvrdší část věznění, kterou jsem zažil – sedmdesátým šestým.“ Vladislav zde ze strany dozorců zažil různé druhy šikany a ponižování. Při práci na stavbě požadoval dozorce kapitán Pavlíček zcela bezdůvodně, aby přidal v pracovním tempu. Jednoho dne, když se vězni vraceli autobusem ze zaměstnání, stála na chodníku u věznice Vladislavova žena Marie s dětmi. Zamávali si. Zamávání bylo klasifikováno jako nepovolený styk s veřejností. Pamětník byl potrestán zákazem přijetí pošty na šest týdnů, musel každý den dělat rajóny (bezdůvodný důkladný úklid chodeb) a navíc, jak popsal, byl nucen cvičit na dvoře na rychlé pokyny jiného vězně: „Vlevo v bok! Vpravo v bok! Čelem vzad! Čelem vzad! Vlevo v bok! Vpravo v bok! Hodinu tělocviku jsme takhle měli mít.“ Vladislav uposlechl jeden den. Druhý den to psychicky nevydržel a cvičit odmítal. Za trest ho převeleli do věznice v Plzni, na Bory.

V Plzni na Borech byl pamětník přidělen na jedno z nejhorších pracovišť: kovošrot. Zde vězni ručně v těžkých podmínkách loupali kabely z bužírky. Po necelých třech týdnech ho naštěstí přeřadili na práci v knihárně, kde se postupně vyučil plnohodnotným knihvazačem. I zde ve věznici se snažil šířit svědectví o Bohu. Později se mu tu dokonce podařilo najít jiné svědky Jehovovy. Někteří z nich si odpykávali trest za odpírání povinné vojenské služby.

Čtyři obsazená auta

Z vězení byl propuštěn v lednu 1977. Po dobu výkonu trestu jeho práci v divadle zastoupili kolegové z dílny a on mohl nastoupit zpět. Nikdo mu nic nevyčítal. Jeden z kolegů v zaměstnání rozšiřoval samizdatovou literaturu a tisk. Touto cestou se pamětníkovi dostal do rukou i výtisk Charty 77. Se zněním plně souhlasil, ale nepodepsal ho. Po celý rok 1977 byl Vladislav pod drobnohledem StB. Trvale na něj bylo nasazeno několik hlídek. Sledovali ho všude: doma, na zahradě, na chalupě. „Vůbec jsem nechápal, proč je třeba věnovat mi tolik pozornosti. Byly to tři nebo čtyři auta obsazený třemi, čtyřmi lidmi, který kroužili, když jsem vyšel z práce. Už jsem je znal, ty čísla už jsem znal i ty lidi už jsem podle tváře znal ze sledovačky. Kroužili okolo jak žraloci. Seděli v autě, zaparkovaný mezi ostatníma autama, vyjeli, na jejich místo zajela druhá parta ze sledovačky. A takhle se střídali, vystupovali z aut, nastupovali do aut,“ popisuje sledování pamětník.

Nová vlna špehování a domovních prohlídek nastala v roce 1980, kdy StB získala mezi svědky Jehovovými čerstvého konfidenta Krčmáře. Na základě jím vyzrazených informací se podařilo obžalovat jednu skupinu tohoto náboženského společenství v Českých Budějovicích. Toto stíhání se naštěstí Vladislava netýkalo. Tehdy měl již tři děti, roku 1979 se narodil nejmladší syn Martin.

Na konci roku 1982 přistihl pamětník v práci kolegu Karla Macha, jak se mu přehrabuje v osobních věcech ve skříňce. Po naléhání mu Mach s pláčem přiznal, že měl za úkol vzít otisky pamětníkových klíčů. Dokonce mu ukázal kovovou krabičku s hmotou, kam měl klíč obtisknout.

Tchán dostal během domovní prohlídky infarkt a zemřel

V roce 1985 byl Vladislav na udání znovu vyšetřován a po celé tři následující roky probíhalo nepřetržité sledování. V roce 1987 provedla Státní bezpečnost u Sloupových celkem pět domovních prohlídek. „Přijelo třeba osm chlapů v osm hodin večer a děti z postele, rozebrali jim postele, nafotili, že tam mají moji knihu biblických příběhů. Nadzvedli koberec, odšoupli skříň, prolistovali všechno možný. Nás usadili do jednoho kouta a dělali si, co uznali za vhodný.“ Při domovní prohlídce, kterou estébáci prováděli na rodinné chalupě na konci září 1987, byl přítomen i pamětníkův tchán Josef Myslivec. Během prohlídky se mu udělalo špatně a přivolaná záchranná služba ho odvezla s podezřením na infarkt do nemocnice. Zemřel 5. listopadu 1987 ve věku sedmdesáti let. Výsledkem vyšetřování byla nová obžaloba z maření dozoru nad církvemi, tentokrát se netýkala jen Vladislava, ale i jeho manželky a dalších dvou žen ze sboru, shodou okolností měly všechny tři křestní jméno Marie.

V březnu 1988 jel pamětník s manželkou do Prahy, aby požádali advokáta JUDr. Josefa Lžičaře o služby obhájce. Při této cestě byl dle spisového svazku StB číslo 5638 sledován, neboť tajná policie se domnívala, že jede do Prahy na schůzku s ostatními členy náboženského společenství. Jednodenního sledování „objekta“, jak sledované nazývala StB, se účastnilo deset jejích pracovníků a ke sledování použili šest aut. (Svazek 5638 je jediným dochovaným svazkem, jež Státní bezpečnost na Vladislava Sloupa vedla. Ostatní jeho složky, kde byl označen jako nepřátelská osoba (NO) StB v prosinci 1989 zničila.) JUDr. Lžičař práci obhájce odmítl z důvodu své vytíženosti. Pamětník se tedy u soudu hájil potřetí sám. Soud dal za pravdu obžalobě a Vladislav byl odsouzen na patnáct měsíců nepodmíněně. Jako recidivistu ho zařadili do druhé nápravné skupiny. Proti rozhodnutí soudu se odvolal. Přesto, že se k líčení před odvolacím soudem tentokrát dostavil i obhájce JUDr. Lžičař, byl pamětníkovi trest potvrzen.

Čalouníkem na Pankráci

Druhý trest si pamětník odseděl ve věznici v Praze na Pankráci. Pracoval zde v čalounické dílně, kterou měl jako jediný čalouník pouze sám pro sebe. Personál věznice rychle poznal, že Vladislav své řemeslo ovládá velmi dobře. Kromě prací na zařízení věznice mu začali přidělovat i práci na privátních zakázkách pro bachaře a jejich známé. Na oplátku mu dozorci vařívali kávu, což bylo tehdy velké privilegium. Během výkonu trestu dostal i vycházku, aby si mohl při slavnostním ceremoniálu převzít titul mistra umělecké řemeslné práce. Při této příležitost se viděl i s rodinou.

Rekorytarizace

Z vězení byl pamětník propuštěn 23. srpna 1989. Návrat slavil s bratry ve sboru i s kolegy v zaměstnání. V době, kdy byl vězněn, došlo přeci jen v přístupu komunistického aparátu k určitému uvolnění. Někteří svědci Jehovovi měli možnost jet v roce 1988 na sjezd společenství do Polska, nikdo z rodiny Sloupových ale povolení nezískal.

Po třech měsících od propuštění vypukla sametová revoluce, která přinesla svobodu skutečnou. „Najednou, najednou prostě byla ta tak zvaná revoluce, já tomu říkám rekorytarizace, že si mnozí vyměnili koryta. A nemám k tomu plnou důvěru, že to bylo něco spontánního. Ale, země vzkvétá. Teď je země jak rozkvetlá pomlázka. Lidi se můžou projevit, můžou pracovat, mají možnost prostě žít, doslova žít a nejsou omezený  politickými kritérii, která opravdu svazovala myšlení a svazovala vůbec všechny,“ říká.

V roce 1990 si Vladislav vyřídil živnostenský list a začal soukromě podnikat. Z Jihočeského divadla odešel roku 1993. Jeho hlavní zakázkou, na které pracoval řadu let, se stala oprava barokního divadla na zámku v Českém Krumlově. V roce 2004 vážně onemocněl a byl mu přiznán plný invalidní důchod. V době natáčení našeho rozhovoru žil se svou manželkou v Českých Budějovicích. Náboženská společnost svědkové Jehovovi získala po roce 1989 zákonnou registraci. Její členové dnes mohou svobodně praktikovat a šířit svou víru.