Božena Smáhová

* 1930

  • „Vyšli jsme v sobotu odpoledne, šli jsme údolím Sloupečníka až někam za Petrovice. Šli jsme po skupinách a měli jsme rozdělené úkoly a dávali jsme si značky po cestě a podle těch značek jsme šli. U Petrovic jsme si nalámali větvičky, na ty větvičky jsme si dali deku, druhou dekou jsme se přikryli a tak jsme přespali. Protože tenkrát žádné spací pytle neexistovaly. Ráno jsme si uvařili čaj a pokračovali jsme dál v cestě na Suchý. Na Suchý tehdy ještě žádné chaty nebyly. Byl to jen rybník a vesnice. Tam jsme měli dovolené se koupat. Eva Dvořáková zvaná Klíčnice dostala za úkol pro nás pro všechny uvařit polévku v kotlíku. Z čeho ji vařila, nevím. Ale vím, že chtěla být rychle hotová, aby se mohla jít koupat. Tak kotlík celý obehnala chrastím a chvojím, aby jí to rychle sevřelo. Všechno, co bylo kolem toho kotlíku, napadalo dovnitř do té polívky. Takže to byla polívka velmi zvláštní, ale nám to vůbec nevadilo. Byl to moc krásný výlet.“

  • „Každé ráno při vztyčování oddílové vlajky, protože státní to být nemohla, jeden člen toho tábora dostal heslo. Nad tím heslem měl celý den přemýšlet a večer při stahování vlajky ho rozebrat. Já si pamatuji, že jsem tenkrát dostala heslo: Každý mrak má stříbrnou obrubu. Což se mi hrozně líbilo.“

  • „Ke vztahu k lidem jsme zastávali krásné heslo: alespoň jeden dobrý skutek denně. Nosit starým lidem kabelu to byla pro nás samozřejmost. Kdo to dneska udělá? Kdo dneska nabídne starému člověku pomoc? Když uvidí někde někoho ležet, tak ho obejde. Sounáležitost mezi lidmi, to je dneska jinačí. My jsme to tak cítili, prožívali, drželi se toho a uznávali tento vztah k lidem. V té souvislosti bych mohla připomenout jednoho člověka, jmenoval se Oto, byl z Němčic. Byl nadšeným junákem, vedl v Němčicích oddíl. On vždycky zdůrazňoval, že pionýři chtěli mít přátelské vztahy jen se socialistickými zeměmi, zatímco junák je chtěl mít se všemi lidmi. Což byl velký rozdíl a my jsme to tak cítili a já to tak cítím dodnes. Pro mě je naprosto nepochopitelný odpor k Romům, kolem nás jich tu bydlí hodně a mě nikdy nenapadlo se na ně dívat jinak než na obyčejné lidi. Nepochopím antisemitismus, což je možná i tím, že jsem prožila válku a moc dobře vím, kolik lidí z Blanska zmizelo. Ten vztah k lidem, ta láska k lidem, to nám byla vštěpováno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Blansko, 20.08.2012

    (audio)
    délka: 49:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prožijte ve skautu tak krásné chvilky jako já

Božena
Božena
zdroj: Pamět Národa - Archiv

  Božena Smáhová se narodila 30. července 1930 v Blansku. Na dětství má krásné vzpomínky, vyrůstala se sestrou v milující rodině. Jejich otec byl advokátem, takže se rodina nepotýkala s žádnými finančními problémy. Rodiče byli příznivci Sokola, a tak i jejich dcera chodila dvakrát týdně cvičit. Božena studovala od 11 let v Brně na gymnáziu, takže musela každý den do školy dojíždět. Nedojížděla sama, ale s partou mladých lidí, díky kterým se dozvěděla o Junáku. V roce 1946 začala pravidelně navštěvovat schůzky družiny Lišek. Schůzky měly Lišky každý týden v místní restauraci a později se scházely u jejího otce v kanceláři. Kromě schůzek chodily každou neděli na vycházky po okolí. Božena se zúčastnila dvou táborů. První se konal v Rakovnickém údolí u Jedovnic. Velkou část tábora zabralo jeho budování. Druhý tábor měl oddíl na Slovensku ve Vrátné dolině. Tábor byl již postaven jiným oddílem. Vratná dolina byla v té době střežena vojáky, kolem se totiž potulovala skupina banderovců. Kvůli nim také museli skauti tábor předčasně ukončit. Když byl Junák podruhé zakázán, Božena se přidala k plaveckému oddílu. Ke skautingu se vrátila až v roce 1968, kdy se zasloužila o obnovu Junáka v Blansku. Stala se střediskovou vedoucí. Na vedení oddílu si netroufla. Jedním z důvodů byla práce. Pracovala jako učitelka němčiny a češtiny na gymnáziu. Když byl v roce 1970 skauting opět zakázán, musela se přidat k pionýrům. Bála se to odmítnout, nechtěla přijít o práci. V Pionýru působila dva roky a díky své osobní účasti na některých akcích mohla vidět, že v Pionýru nebylo moc vedoucích, kteří by se opravdu zajímali o výchovu a rozvoj dětí. Skauting toho dal sestře Boženě hodně. Díky němu si vytvořila ty správné morální hodnoty, naučila se, jak se má chovat v přírodě, jak si vážit majetku a jak ctít lidi. Skautské výchovné metody využívala i ve svém profesionálním životě, kde jí pomohly navázat bližší kontakt se studenty. Všem skautům vzkazuje: „Prožijte ve skautu tak krásné chvíle jako já.“