Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šmajcl (* 1953)

• narodil se 23. října 1953 v Netolicích

• vyrůstal jen s matkou jako římský katolík v Českých Budějovicích

• byl při založení osmé skautské družiny s vedoucím Zdeňkem Kovaříkem v dubnu 1968

• zažil okupaci vojsky Varšavské smlouvy a následný rozpad skautské družiny

• na konci 80. let byl perzekvován StB pro připravovanou besedu s Jaroslavem Foglarem

• účastnil se celorepublikového setkání skautů v Městské knihovně v Praze 2. prosince 1989

• v 90. letech byl zvolen členem náčelnictva vlčat, později po dvě volební období náčelníkem a následně starostou Junáka

• s manželkou vychovali tři děti

František Šmajcl se narodil 23. října 1953 v Netolicích. Otce nikdy nepoznal, maminka Helena pracovala jako úřednice. „Vzhledem k tomu, že tatínek byl živnostník, jsme se v roce 1963 odstěhovali do Českých Budějovic, aby můj bratr mohl na gymnázium. Moje dětství bylo plné dobrodružství s kamarády v lesích, lovili jsme ryby,“ začíná své vyprávění František, který vyrostl jako křtěný římský katolík a atmosféru 50. let dokresluje vzpomínka na maminku, která po smrti Klementa Gottwalda suše poznamenala: „Přišel mor na komunisty.“

Docházení do pionýra ho neobtěžovalo: „Táhli jsme si to s partou po svém. I ve škole to bylo snesitelné. Ideologii komunismu jsme takřka nevnímali až na výuku ruštiny,“ poznamenává František, který dochodil základní školu v roce 1969. Ještě v roce 1867 vycházely pro něj zajímavé knihy jako například Spartakovi skauti práce nebo Mužstvo na palubu.

Založení osmé družiny

Duben roku 1968 byl pro Františka natolik významný, že si na den přesně pamatuje, kdy se dozvěděl zprávu o setkání skautů v budějovické masně  – bylo to den na to, tedy 6. dubna 1968. Hned za dva dny u přátel v rodině Kovaříků byla založena skautská družina, která po registraci dostala číslo 8, a členové si zvolili za svůj totem tygra.  „Se svou pionýrskou skupinovou vedoucí jsem výborně vycházel, a dokonce mi blahopřála, že se ze mne stal skaut,“ poznamenává František. Konala se první lesní výprava a v létě téhož roku první lesní škola. Zdeněk Kovařík, který vedl tuto osmičlennou družinu, byl protivínský skaut. Další skautské družiny vznikaly vzápětí – následovali Rysové a Vlčata – a ty se sdružily ve středisko s názvem Vavéha.

„Slib jsem skládal mons. Dvořákovi. V lesní škole jsem získal přezdívku Ťinťa. Dodnes vzpomínám na večerní debaty u Kovaříků u kamen a lekce zdravovědy. Samozřejmě že byli také tací, kteří tomu nepřáli,“ podotýká František ke krátkému období nadšení a naděje, které posléze brzy vzalo zasvé. Záhy se někteří rozhodli své členství ukončit, například syn soudce z družiny odešel.

Okupace znamenala konec

Jako u mnohých se zážitek okupace Františkovi výrazně vryl do paměti: „Začalo to tím, že mě rodiče v noci vzbudili se zprávou, že přijeli Rusové. Vyšlo zvláštní vydání jihočeské Pravdy a my skauti jsme roznášeli mezi lidi výtisky. Otáčely se směrovky. Bratr byl od roku 1967 na vysoké škole a účastnil se demonstrací, za což ho zatkli. Matka o něj měla velký strach,“ vybavuje si František a pokračuje: „Na každé křižovatce stál tank. Náš ruštinář s Rusy diskutoval… Zajíc, náš vůdce a zakladatel oddílu, nás chránil a nepouštěl k nám informace o tom, že je zle. Poslední tábor se konal v létě 1970.“

Normalizační léta prožil František na přírodovědném gymnáziu. „To negativní jsme si spíše nepřipouštěli, i když jsme si museli všimnout, že spousta kantorů byla vyměněna a naše gymnázium se přejmenovalo – z J. V. Jirsíka na Karla Šatala.“

Poslední tábor

Posledního tábora se jako skaut účastnil ve svých sedmnácti letech. Vůdce při závěrečném ohni všem vysvětlil, že za těchto podmínek skauting dělat nejde. Rozdělil se oddílový majetek a všichni vyslovili slib, že jednou skauting bude obnoven. „Měli jsme tři možnosti: skončit se skautingem, ti starší se přidávali k trampskému hnutí a my se sešli v turistickém oddíle v Lokomotivě.“

Tak skončily naděje na 2. obnovu skautingu opětovným zákazem. I vůdce Zajíc přešel do cykloturistického oddílu v Lokomotivě: „Skauti jsme zůstali, ale mluvili jsme o tom opatrně. Nadšeně jsme se zabývali sbíráním skautských artefaktů po antikvariátech a burzách se skautskou tématikou. Skautovali jsme naplno, a tak jsme o založení tajného oddílu ani neuvažovali.“

František roku 1978 absolvoval v Praze na ČVUT studium stavebního oboru a ve stejnou dobu se rozhodl odejít z Prahy. Následovala vojenská služba, kdy byl přijat k ženistům, a zaměstnali ho na smlouvu na stipendium v podniku Pozemní stavby, kde působil jako technický pracovník. Ještě jako voják se oženil a v roce 1980 se mu narodil první syn. 

Foglar na Koněspřežce

Děním okolo Charty 77 nijak zasažen nebyl. Spolu s Felixem Čihákem, významným poválečným činovníkem ze skupiny For Scout, pracovali na samizdatech a spolupořádal akce pro veřejnost s Turistickým oddílem, například kvadranty kolem republiky nebo Koněspřežky s Foglarem. Koncem 80. let došlo na výslechy a sledování Státní bezpečností. „V roce 1989 jsem od přátel dostal echo, že mám napíchlý telefon. Přirozeně jsem měl strach,“ říká. S velkou pravděpodobností to mělo souvislost se založením Turistického oddílu mládeže pod Lokomotivou v roce 1987 a s uspořádáním besedy s Jaroslavem Foglarem na Koněspřežce v září 1989. „Vytisklo se množství propagačních materiálů. Akce se mělo účastnit na 500 lidí, jenže někdo to práskl jako skautskou akci a kvůli tomu byla účast o mnoho nižší. Někteří přišli v šátcích a byl z toho problém, takže jsme museli Zajíce v pozici vedoucího vyměnit za Baghíru,“ dodává. V těch letech František sám vedl oddíl patnácti dětí. „Jádrem skautství je kamarádství, vzor, láska k přírodě, a i když se nemluví výslovně o skautingu, nepřehlédnutelným znakem skautství bylo podávání levé ruky,“ doplňuje František.

Demonstracím v listopadu 1989 předcházelo setkání v Beskydech. Důležitým bodem diskuze zde bylo vyhledávání nových vůdců – z těch, kteří byli nositeli Stříbrného vlka, už totiž zbyli jen čtyři. František se demonstrací v Českých Budějovicích na náměstí účastnil a pochopitelně také příprav na setkání v Městské knihovně v Praze 2. prosince 1989. „Byl to jednoznačně povznášející zážitek. Pocit obrovské sounáležitosti lidí, kteří věděli, že k sobě patří. Dříve se potkávali jen náhodně ve vlaku a nyní se někteří viděli třeba i po dvaceti letech – naprostá euforie!“ líčí. Jen v Českých Budějovicích následně vzniklo úctyhodných osm středisek a Informační skautské centrum.

Konflikty kvůli minulosti

Nové období změn přineslo i svá úskalí. „Zaprvé šlo o materiální základnu, kterou skauting vyžaduje, a to jsou klubovny a základní vybavení, ale také legislativní podklady. Zadruhé se objevily konflikty a spory o to, jak přesně má skauting vypadat. Do té chvíle jsme skautovali všichni každý ve svém obýváku a najednou nastal – dalo by se říct až bratrovražedný – boj o určení přesné podoby, což pramenilo jednak z ambicí jednotlivých osobností, a také z křivd a rozporů pocházejících z minulosti,“ vysvětluje. Někteří skauti po zákazu skautingu v roce 1968 přešli do pionýra a opisovali ze skautského desatera. V roce 1989 mnozí z nich předstoupili před ostatní a zeptali se: „Je mi líto, jak jsem se tehdy zachoval, můžu s vámi skautovat dál?“ Spory byly způsobeny také tím, že někteří vstoupili do komunistické strany, a svou roli hrálo i to, že někdo takzvaně dobrovolně sloučil tehdejší skautské oddíly se SSM, proti čemuž byly již v té době sepsány protesty. „Tyto konflikty se odehrávaly na úrovni vedení a měly za následek, že někteří na protest z Junáka odešli a organizace se začala štěpit.“

Na počátku 90. let byl František zvolen členem náčelnictva v odboru vlčat. V roce 1995 se stal po dvě volební období náčelníkem a další dvě volební období byl starostou. „S činovnickou funkcí jsem skončil v roce 2006. Měl jsem tři děti, byl jsem zaměstnán a řadu let jsem působil i v zastupitelstvu naší obce. A nikdy jsem nechtěl dělat činovnickou placenou funkci,“ zdůvodňuje pamětník.

Základem skautingu jsou pro Františka Šmajcla desatero, skautský slib, denní dobrý skutek a denní příkaz. „Skauta nedělá kroj, ale jeho postoje a chování. Schopnost postarat se sám o sebe. V tom smyslu vychovává skauting k občanství, ale přitom zůstává apolitický,“ vysvětluje.