Dimitrij Smetana

„Když vojáci někde ,zakulhali‘, tak se dostali k trestné rotě. Tady si museli nějakou dobu odpykat. Obyčejně měsíc nebo dva. A pochopitelně dostávali ty nejhorší úkoly. Vzpomínám si na jednoho velitele trestné jednotky. Když mu nastoupili trestanci, tak jim pustil vždycky palbu pod nohy. Jakmile se někdo hnul, už na něj křičel: ,Z tebe nic nebude!‘ Často byli posíláni pro tzv. jazyky.“

„My jsme Maďary nenáviděli. Mně byl i ten jazyk protivný. Neměl jsem žádnou chuť sloužit v maďarské armádě, ale nešlo to jinak. Snažil jsem se co nejméně zapojovat. Rok jsem proflákal tak všelijak, a tak když viděli, že jim nejsem nijak užitečný, tak mě dali do pracovního lágru. Poslali nás do Budapešti a odtud rovnou na frontu - kopat zákopy. Strávil jsem tam zimu 1943-1944, bylo minus čtyřicet stupňů Celsia, tak si dokážete představit, jak to tam vypadalo. Onemocněl jsem z toho a asi měsíc jsem se léčil. “

„Jeden parašutista mi vyprávěl, jak byl na Slovensku zraněn a nutně potřeboval ošetření a úkryt. Šel tedy do jednoho domu, ale odtamtud ho vyhnali, protože nechtěli riskovat, že ho tam Němci najdou a všechny postřílí. Byla tam ale jedna cikánka a ta mu dala šaty po svém manželovi, naložila ho (bylo to v zimě) na sáně a odvezla do německé nemocnice. Tam řekla, že je to její manžel a že ho zranili partyzáni. On blonďák, ona černá… No a oni ho ošetřili. Fronta postupovala, Němci museli balit nemocnici, jeho tam nechali, takže přežil.“

„Já jsem byl z chudé rodiny, táta nebyl bohatý. Měli jsme jen menší hospodářství. Pracovali jsme v lese, na poli… prostě kde se dalo. Za první republiky se zaměstnání shánělo velmi těžko. Do školy jsem nechodil, protože měšťanka byla patnáct kilometrů. Kdo měl peníze, mohl tam chodit, ale kdo peníze neměl, ten měl smůlu. Já jsem si měšťanku dodělal až po ukončení druhé světové války, kdy jsem si dodělal měšťanku v Liberci. A potom jsem dělal vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Musel jsem si dodělat školu, abych se vyrovnal těm ostatním a mohl zůstat v armádě.“