Vladimír Smetana

„18. nebo 17. srpna 1969 jsem si pustil rádio a uslyšel, že jsou v Praze velké demonstrace proti okupaci. Všeho jsem okamžitě nechal, sbalil si svých pět švestek a utíkal na nádraží, kde jsem nasednul do prvního Pařížského expresu. Neměl jsem s sebou ani korunu, a tak jsem řekl průvodčí, že jedu zachránit Prahu. Ona na to odpověděla, že je všechno v pořádku, a že pohlídá, aby mě nekontroloval nikdo jiný. Z Hlaváku jsem šel rovnou ke koni, kde stála horda chlapů v helmách a s pendreky. Otočil jsem to tedy rovnou dolů do hospody, která se jmenovala Ovocný trh. Dneska tam už stojí nějaký barák, ale kdysi tam býval park s hospodou, ve které jsme se scházeli. Tenkrát jsem se tam potkal s Quidem [Machulkou] a nějakými dalšími lidmi. Dali jsme si rovnou dvě piva a rozhodli se, že se přesuneme ke Zpěváčkům. Jeli jsme tramvají číslo devět kolem Dětského domu a projeli myší dírou na Jungmannovo náměstí. Přímo u jeho sochy jsme převrátili jeden ze dvou tramvajových vozů. Domluvili jsme se snad se všemi, kdo stáli na zadní plošině, že nám pomůžou. Jenomže jsme to převrátili špatně [pauza]… nebo převrátili jsme to dobře. Pak se ovšem stalo to, že Quido zdrhnul a mě chytili. Bylo tenkrát léto a já měl na sobě vietnamky, kraťasy a tričko. Popadli mě za ty moje dlouhé vlasy a odtáhli do Bartolomějské.“

„Když v roce 1968 přijela sovětská vojska, tak jsem se šel podívat přes most k rozhlasu. Tenkrát totiž ještě fungovalo vysílání. Schoval jsem se do barikád z nábytku a viděl na vlastní oči hořící tank i vojenské náklaďáky. O trochu dříve jsme dokonce byli u Maďarské kultury a pozorovali, jak ostřelují Národní muzeum. Stáli jsme tenkrát uprostřed Václavského náměstí, ale dál už jsme se neodvážili, protože nám bylo jasné, že do toho pálí z kulometů. Pak se nám podařilo dostat nahoru k rozhlasu, odkud jsem telefonoval mámě. Bylo mi tenkrát necelých osmnáct let, a tak jsem musel zavolat domů, že je všechno v pořádku. Nakonec jsem se nemohl vůbec dostat zpátky domů, protože vojáci hlídali všechny mosty. Někdo mě tenkrát převezl přes Vltavu lodí. Přesně o týden později si ta jejich armáda udělala v hospodě U Vlasty, která byla tenkrát v naší ulici Na Bělidle, štáb. S kamarády jsme se občas setkávali před naším barákem. Dva vojáci šli tenkrát kolem nás a já jsem zrovna řekl něco nevhodného. Odvlekli mě rovnou na štáb a zachránit mě musel až můj táta. Běžel tam tenkrát v podvlíkačkách a v županu. Dopadlo by to asi hodně špatně, kdyby tam pro mě nepřišel.“

„Šel jsem zpátky do hospody, ve které jsem potkal svého kamaráda, sochaře Ivana Tlustého. Řekl mi: 'Zítra jedu do Berlína dělat sochy. Když tě vyhodili, nechceš se mnou? Máme tam bezdomovecký byt, ve kterém nám dovolí dělat sochy.' Tak jsem si řekl: 'No to je dobré, tak jedem.' Nahlásil jsem doma Aleně, že mě zrovna vyhodili, a že musím vydělávat na děti. Nakonec to pro mě byly úplné prázdniny. Náš ateliér byl v bezdomoveckém squatu. Byl to první obchodní dům po Hitlerovi v Berlíně. Nedokážou to zbourat, protože je to celé ze železobetonu, tak to obsadili umělci. Nakonec jsme se na ten byt úplně vykašlali, protože jsme pořád chodili na ouzo a na pivo k Řekovi. Bavili jsme se a dělali sochy. Mezitím se tam objevily zase nějaké holky a bůhvíco [pauza]… mně už bylo tenkrát asi dvaačtyřicet. Pak byla vernisáž, výstava a pak jsme se vrátili. Dostal jsem tenkrát zaplaceno ještě v markách, nebyly to žádné eura.“