Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Smetanová (* 1927)

• narodila se 1. května 1927 v Žežicích u Příbrami

• vzpomínky z války, rodinný život

• zaměstnána u Bati v Dobříši a Příbrami

• vzpomínky na konec války, útěk Němců, popravy příslušníků SS v Žežicích

• práce kolektorky v uranových dolech, práce s politickými vězni pracovního tábora Vojna

• zaměstnání u Vojenských staveb

Malý domek. Dvě místnosti, velká kuchyň a menší pokoj. Babička, rodiče a pět dcer. Králíci, slepice a jedna koza. Pro vodu se chodilo do studny vzdálené sto dvacet metrů. Večery osvětlovala petrolejová lampa. Tatínek pracoval ve filiálce firmy Baťa a přivydělával si opravováním bot sousedům. Maminka se starala o domácnost.

Studené zimy

Podle vyprávění Růženy Smetanové vedla rodina skromný, ale spokojený život. Narodila se 1. května 1927 v Žežicích u Příbrami. Do školy chodila v Březových Horách. Ráda se učila a dobrovolně navštěvovala hodiny němčiny. Sama se pak vracela pěšky domů, měla to hodinu cesty; když se dříve stmívalo, šla jí maminka naproti. Začala se učit švadlenou, ale protože nájmy byly vysoké a zakázek málo, mistrová ukončila v roce 1941 svoji živnost. Pamětnice tak výuční list nezískala. Odjela do Zlína na kurz, kde se naučila opravovat punčochy. Vzpomíná na neuvěřitelně špatné jídlo ve firemní jídelně. Téhož roku naposledy viděla svoji kamarádku a spolužačku Evu Najmanovou. Potkala ji v ulicích Příbrami se žlutou hvězdou na kabátě. Vypráví: „Najmanovic měli v Příbrami papírnictví dole na náměstí, jak se šlo do Pražské ulice, tak na rohu. Bydleli ve vilce v Mariánské ulici. Říkala mi, abych k ní nechodila, a já jsem se s ní začala bavit. Povídaly jsme si a ona se stále rozhlížela, jestli někdo nejde. Mně to bylo fuk, já jsem to tenkrát tak nebrala. Celou rodinu odvezli a nikdo z nich se nevrátil.“ Po kurzu Růžena Smetanová nastoupila ve filiálce firmy Baťa v Dobříši. Domů to měla daleko, a tak si našla podnájem, malý pokojík u krejčího Hůly a jeho rodiny, kde přes týden bydlela. Neměla v něm však kamna a tuhá zima roku 1942 ji donutila spát oblečenou, v ponožkách, rukavicích a šátku na hlavě. Příští rok jí ve firmě vyhověli a přeřadili ji na pobočku v Příbrami.

Dozvuky války

Na konci války se v Žežicích zorganizovaly hlídky. Po hlavní silnici prchalo do amerického zajetí množství německých vojáků a civilistů. Hlídky v okolí vsi zajaly několik vojáků a příslušníků SS. Nevěděly však, co si s nimi počít. Růžena Smetanová vypráví: „Dobrovolníci potom volali do Příbrami, co s nimi mají dělat, a oni aby je tady nechali, že sem někoho pošlou. Přijel potom nějaký ruský partyzán, takový veliký chlap, mám ho ještě před očima. V Žežicích pod hospodou je střílel. Napřed nějaké tři z SS… Obrátil toho zabitého a zkoušel si jeho brýle. Zahlídla jsem nějakou fotografii a on na ní měl dvě děti. Přestože to byl esesák, já jsem se rozbrečela: Tak, a teď čekají na tátu, a on se jim nevrátí. Začala jsem řvát jako bulík. Dostala jsem málem výprask od tatínka, řekl mi: ‚Zmiz vodtaď, ani se tu neukazuj.‘“ Pamětnice se vdala v roce 1946. Přestěhovala se do Lešetic. Manžel pracoval na dráze a záhy dostali k bydlení nádražní domek u milínského nádraží. Muž však onemocněl a musel do nemocnice, protože měl podlomené zdraví z pracovního nasazení v Německu. Růžena Smetanová si našla podnájem v Žežicích. Narodila se jim dcera a syn. Manžel pracoval od roku 1956 na šachtě. K velké lítosti rodiny zemřel v roce 1969.

Práce v dolech

Pamětnice vystřídala řadu zaměstnání. Pracovala na několika šachtách na Příbramsku. Jako kolektorka zjišťovala radioaktivitu vytěžené rudy. Asi měsíc pracovala na razu. Všechno se prý na pracovišti třáslo. Pak vedení úsek uzavřelo pro nelidské pracovní podmínky. Růžena Smetanová dostala vyznamenání a byt v panelovém domě v Příbrami. Při práci v dolech se setkala s politickými vězni pracovního tábora Vojna. Vzpomíná na ně jako na „bezvadné chlapy“, důstojníky československé armády a bývalého majitele kladrubského hřebčína. Nástup během hladovky zajatců, muže stojící v nočním dešti a ostrý štěkot hlídacích psů. Na šachtě pracovala také jako topenářka. Mnoho let dělala na poště a ve skladech u Vojenských staveb. I když již měla nárok na důchod, nechtělo se jí nečinně zůstávat doma. Našla si práci v kuchyni na Zdaboři. Seznámila se s Josefem Holečkem, začali spolu žít a podle jejích slov spolu strávili mnoho krásných let.

Nejistá doba

O politiku se prý Růžena Smetanová nestarala. Babička ji v mládí vedla k vlastenectví a úctě k prezidentu Masarykovi. Vzpomíná, s jakou hrůzou a lítostí četla v novinách seznamy popravených v době protektorátu i seznamy odsouzených a popravených v padesátých letech. Na lítost nad politickými vězni tábora Vojna, které poznala jako civilní zaměstnankyně při práci v dolech. Vypráví o společných večerech velké rodiny v dobách svého mládí. O jistotě a klidu, které prý vzbuzovalo vědomí, že po návratu domů tam vždy někoho najde. Což je něco, co podle jejího názoru a zkušenosti dnešním dětem mnohdy chybí.