Růžena Smetanová

* 1927

  • „Ti naši dělali hlídky a pochytali nějaké Němce. Volali potom do Příbrami, co s nimi mají dělat, aby si pro ně přijeli. Auta tu nebyla, aby je odvezli. A oni, aby je tady nechali, že sem někoho pošlou. Přijel potom nějaký ruský partyzán, takový veliký chlap, mám ho ještě před očima. A střílel je [v Žežicích pod hospodou]. Napřed nějaké tři z SS… Já, když jsem viděla, co také lidi dovedou, byli plní války a měli zlost… Obrátil toho zabitého a zkoušel si jeho brýle. Zahlídla jsem nějakou fotografii a on na ní měl dvě děti. Přestože to byl esesák, tak jsem se rozbrečela, a pomyslela si – teď čekají na tátu, a on se jim nevrátí. Začala jsem řvát jako bulík. Dostala jsem málem výprask od tatínka, řekl mi: ‚Zmiz vodtaď, nebo ti dám pár facek.‘“

  • „Zažila jsem ještě politické vězně, když jsem byla na Vojně. Oni je potom, nevím, v jakém roce, odvezli. Někteří byli príma lidi, byl tam nějaký pán z Pardubic a ten jeden byl z Poděbrad. Bývalý majitel kladrubského hřebčína tam byl zavřený. A to byli takoví príma lidi, a nejenom ti, vzpomínám si na důstojníky. Manžel byl na vojně nejprve v Havlíčkově Brodě a potom v Budějovicích… Taky mi vyprávěl, jací ti důstojníci byli bezvadní chlapi, jak se dovedli bavit. Manžel z toho byl nešťastný, když je zavírali. Říkal: ‚Jak je tohle možné?‘ Ale v té době byl nemocný a nebral se pak o to o všecko.“

  • „Když už jsme bydleli v Žežicích a Láďovi byly čtyři roky, tak jsem šla dělat na šachtu. Pracovala jsem jako kolektorka a dostala byt na sídlišti za odměnu. Protože mě dali na raz a to bylo hrozné pracoviště. Všechno se tam třáslo, oči mi skákaly… Celý měsíc jsem tam vydržela a pak to zrušili, řekli, že to není možné, ten hluk a třes. Dali mně nějaký diplom a poukaz na byt.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov seniorů Příbram, 11.12.2017

    (audio)
    délka: 01:50:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Spravedlnost je někdy liknavá, patřičné trest nestihne a odnesou to jen nevinní lidé

Růžena Smetanová
Růžena Smetanová
zdroj: archiv pamětnice

Růžena Smetanová se narodila 1. května 1927. Vyrostla s rodiči, babičkou a čtyřmi mladšími sestrami v Žežicích u Příbrami. Za války šla do učení na švadlenu, ale protože nájmy byly vysoké a zakázek málo, mistrová ukončila svoji živnost a pamětnice výuční list nezískala. Přes tatínka zaměstnaného ve filiálce firmy Baťa se jí naskytla možnost odjet do Zlína na kurz. Po jeho absolvování ji přijali jako opravovačku punčoch do Baťovy pobočky v Dobříši a odtud později přestoupila do Příbrami. V květnu 1945 se stala svědkyní poprav zajatých německých vojáků a příslušníků SS pod žežickou hospodou. V roce 1946 se vdala. S manželem vychovali dceru a syna. Manžel měl podlomené zdraví z pracovního nasazení v Německu během války. Těžce pracoval na šachtě a k velké lítosti rodiny zemřel v roce 1969. Růžena Smetanová vystřídala řadu zaměstnání. Pracovala v obchodě, v uranových dolech jako kolektorka a později jako topenářka. Jako civilní zaměstnankyně dolů přišla do kontaktu s politickými vězni pracovního tábora Vojna. Mnoho let dělala na poště a ve skladech u Vojenských staveb. I když již měla nárok na důchod, nechtělo se jí nečinně zůstat doma a našla si práci v kuchyni. Seznámila se s Josefem Holečkem, se kterým poté podle svých slov strávila mnoho krásných let.