RNDr. Martin Šmíd , Ph.D.

„Pak bylo, že přijíždí Česká televize a zase, ať se to dementuje. Přijel redaktor Dumbrovský. Tehdy ještě nebyl šedivý, jak si ho pamatuji. Říkal, že potřebují dementovat zprávu [o smrti studenta Martina Šmída]. Já říkám: 'Jasně, to je pravda. Ale já bych velice rád, aby to nevyznělo tak, že se nic nestalo. Já bych prostě rád řekl, že moji kolegové dostali nakládačku.' A on říká: ,Pokusím se, nezávisí to na mně.' A teď začalo to natáčení. Já jsem byl hrozně nervózní. Ta nahrávka někde na YouTube koluje. Tak, jak jsem tam v těch devatenácti vypadal, bych už nikdy nechtěl vypadat. Měl jsem uražený zub, tehdy ještě neexistovaly plastové výplně uraženého zubu, takže to bylo vidět, že mi chybí kus zubu. Navíc jsem se takhle nervózně kýval. A ještě ke všemu, oni měli asi nějakou novou kameru – já si pamatuju, že kameraman říkal, že s tím má problémy –, prostě to natočili omylem černobíle. A teď on se mě ptal. Já jsem se tam snažil říct to svoje, to klíčové. To způsobilo další nedorozumění. Oni se mě zeptali: ,Co jste říkal tomu, že vás prohlásili za mrtvého?' Já jsem řekl, že se mi to nelíbilo, ale když jsem viděl některé zraněné kamarády, říkal jsem si, že kdyby měl někdo slabší srdce, klidně tam umřít mohl. A v ten okamžik, kdy jsem si to uvědomil, na mě sáhla smrt. A oni to vystříhali tak, že to vypadalo: ,Co jste na to říkal?' A odpověď byla jenom: ,Sáhla na mě smrt.' To se stalo téměř legendárním.“

„Přijedu domů a tam dost vyděšený táta říkal, co se děje. Že u nás byli policajti ptát se, jestli jsem v pořádku. A že u nás byli moji spolužáci ptát se, jestli jsem v pořádku. A tehdy jsme se z těch ,štvavých vysílaček' dozvěděli, že se ukázalo, že zásah na Národní třídě [17. listopadu 1989] měl oběť, a to je Martin Šmíd, student druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty, což sedělo na mě. A tehdy začalo takové trochu osobní peklo, které bylo předzvěstí předlouhé nepříjemnosti, patálie, která se táhne celý můj život. Že to slyšeli různí příbuzní a teď volali, tehdy na pevnou linku. Jako bychom měli ústřednu a pořád někdo volal, jestli… Teta z Jindřichova Hradce třeba neměla telefon, tak musela k sousedům. Koho jsme mohli uklidnit, toho jsme uklidnili. Nicméně, my jsme byli tehdy v ročníku dva Martinové Šmídové. Já jsem studoval pravděpodobnost, tehdy ještě jenom matematiku, základ. Ten druhý studoval IT, tehdy se to jmenovalo teoretická kybernetika. A člověk si říkal, že by to vlastně mohl být on. Na druhou stranu mi to moc nedávalo smysl, protože on nebyl ten typ, který by šel na demonstraci. Takže člověk vlastně nevěděl. Nicméně si myslím, že jsem to tehdy nějak neřešil. Protože to, že tisíc příbuzných a známých zděšeně volalo, jestli jsem naživu a co se děje, to mě dost emočně zaměstnalo na to, abych řešil nějaké politické souvislosti. Prostě tady byl velký problém. Já už si nepamatuju, kdo všechno se u nás vystřídal. Přišla tam i StB [Státní bezpečnost]. Rodiče se snažili nějak s nimi vyjít, něco říct a něco neříct. A teď v tom ještě byl ten strach, o kterém jsem mluvil. Mně se to velice slévá. Každopádně někdy o půlnoci telefonáty přestaly. Já jsem zkoušel spát, moc to nešlo.“