Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Martin Šmíd , Ph.D. (* 1970)

• narozen 2. března 1970 v Praze

• otec Milan Šmíd byl redaktorem Československé televize, matka Jana Šmídová redaktorkou v Mladé frontě a Svobodném slově

• trpí vrozenou oční vadou – achromatopsií, vzdělával se ve specializované základní a střední škole

• po maturitě (1988) začal studovat pravděpodobnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• 17. listopadu 1989 se zúčastnil demonstrace na Národní třídě

• následující den se rozšířila zpráva o smrti studentka MFF UK Martina Šmída

• opakovaně musel vypovídat do médií a dementovat zprávu o své smrti

• v 90. letech pracoval jako programátor ve firmě Notia

• 1998–2004 postgraduální studium na MFF UK

• 2001–2005 vyučoval na Vysoké škole ekonomické

• od roku 2002 pracuje v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR

• od roku 2006 vyučuje na Univerzitě Karlově (Fakulta sociálních věd, MFF)

• je ženatý, má tři děti

• je zakladatelem hudební skupiny Klec, kde hraje na flétnu a zpívá

• je autorem románu „Po ovoci poznáte je“ (2023)

„Ta věc je v mém životě důležitější, než jsem očekával. Nedá se nic dělat, je důležité, jak vás vidí ostatní a čím pro ně jste. A já bych chtěl být čímkoliv jiným než ,mrtvým studentem‘ z Národní třídy,“ říká Martin Šmíd. V listopadových dnech roku 1989 zasáhla do jeho života fáma o smrti studenta, který měl nést jeho jméno. Zatímco jeho spolužáci a vrstevníci prožívali euforii z pádu komunistického režimu, on se stal centrem nepříjemné pozornosti médií a jeho jméno zaznívalo v dobových konspiračních teoriích. Nálepka „mrtvého studenta“ ho provází celý život. 

Z Prahy do Louňovic a zpět

Martin Šmíd se narodil 2. března 1970 v Praze v rodině novinářů. Jeho otec Milan Šmíd pracoval v Československé televizi, matka Jana Šmídová v době jeho narození dokončovala fakultu žurnalistiky. Novinářem byl i dědeček z matčiny strany Milan Weiner, který v šedesátých letech vedl v Československém rozhlasu hvězdně obsazenou Redakci mezinárodního života. 

Ze strany Milana Weinera má rodina židovské kořeny. Za druhé světové války byl internován v Terezíně, kde vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), prošel několika koncentračními tábory a ke konci války se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti. V transportu byl spolu s Milanem Weinerem i jeho kamarád Miloš Pick, který o poslední válečné anabázi a osudech spoluvězňů vyprávěl pro Paměť národa. Známý spisovatel (a také dědečkův přítel) Arnošt Lustig svou podobnou zkušenost zpodobnil v povídce a stejnojmenném filmu Démanty noci. Martin Šmíd však svého dědečka již nepoznal, Milan Weiner zemřel v roce 1969. 

V době Martinova narození žila rodina u babičky z matčiny strany ve Vršovicích, zakrátko se Šmídovi přestěhovali k otcovým rodičům do Louňovic u Jevan, kde žili do Martinových tří let, kdy přišel na svět jeho mladší bratr Michal. „Myslím, že to bylo krásné dětství. Měli jsme k dispozici zahradu a máma mě vozila v kočárku do Voděradských bučin. Na vesnici se ale cítila dost izolovaná,“ říká Martin Šmíd. V roce 1973 se tedy stěhovali zpět do Prahy, nejprve bydleli v Karlíně a poté na Vinohradech. 

Dětství v izolovaném světě

Martin Šmíd trpí vrozenou zrakovou vadou, achromatopsií, způsobenou dysfunkcí očních čípků. „Nevidím barvy a vidím rozostřeně, mám desetiprocentní vidění, což znamená, že nedokážu zaostřit na nějaký detail v dálce. Nicméně periferní vidění mám v pořádku,“ popisuje svůj handicap, kterým trpí i jeho mladší bratr. 

Dnes mu achromatopsie v běžném životě nepřináší příliš velká omezení, první roky jeho života však byly pro rodiče obdobím obav a velké nejistoty: „Vůbec nevěděli, co s námi bude, jak se v životě uplatníme, jestli nebudeme muset chodit se slepeckou holí. Nikdo jim nic neřekl.“ 

V době normalizace byly děti se zrakovým handicapem vzdělávány odděleně ve specializovaných mateřských, základních i středních školách. V roce 1976 tak Martin Šmíd nastoupil do základní školy pro slabozraké v Koperníkově ulici, v sousedství malebných Havlíčkových sadů. „Myslím, že škola měla dobrou úroveň, jednak proto, že nás bylo ve třídě jen dvanáct, a také díky kvalitním pedagogům. Myslím, že někteří z nich byli do školy pro slabozraké odsunuti z politických důvodů, důkazy o tom ale nemám.“ 

Po ukončení základní školy nastoupil na gymnázium pro zrakově postiženou mládež v Michli. Šlo o jedinou školu tohoto typu v Československu, kde studovaly i děti ze Slovenska. Kvalitní vzdělání tam pokračovalo: „Bylo to hezké období, se všemi spolužáky jsme měli a dodneška máme silné vztahy.“ 

Jako jediné negativum Martin Šmíd vnímá separaci zrakově postižených dětí od běžného světa: „Ten jako by v našem skleníku neexistoval. Když jsme byli po maturitě vyprsknuti ven, někteří z nás mohli být nepříjemně překvapeni tím, jak nás vnímá většinová společnost.“ Zároveň zdůrazňuje, že systém se od té doby zcela změnil, děti se zrakovým handicapem mohou díky kompenzačním pomůckám chodit do běžných škol. 

Segregace se ovšem před rokem 1989 týkala i volby povolání: „Některé profese byly do jisté míry vyhrazeny pro zrakově postižené. Například ladič pian, učitel hudby na LŠU, zaměstnanec telefonní ústředny. Hodně zrakově postižených dělalo čalouníky. Ti, kteří byli více intelektuálně zaměřeni, často skončili v úředním aparátu Svazu invalidů,“ říká Martin Šmíd. On sám si ale zvolil jinou cestu, přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK). Jeho snem bylo pracovat v oboru informačních technologií: „Vždycky jsem se o počítače zajímal, nechtěl jsem studovat čistou matematiku.“ Na obor kybernetika na MFF UK se však nedostal a začal studovat obor pravděpodobnost a statistika. 

Lidé, kteří se pohybují v mezích možného

„Politika se u nás doma až do určitého mého věku vůbec neřešila,“ říká Martin Šmíd. Zároveň ale v období normalizace velmi výrazně zasahovala do profesního i osobního života jeho rodičů, kteří těžce prožívali deziluzi z roku 1968.

Matka Jana Šmídová jakožto dcera známého rozhlasového novináře spjatého s érou šedesátých let nesnadno hledala zaměstnání. Práci našla jako technická redaktorka na nočních směnách v Mladé frontě a později ve Svobodném slově. Udržovala kontakty s bývalými novináři, kteří se stali součástí disentu, například s Jiřím Dienstbierem. 

Otec Milan Šmíd jako televizní novinář již v šedesátých letech vstoupil do KSČ, takže se v době normalizace nevyhnul stranickým prověrkám: „Myslím, že otec s tím hodně bojoval a dodneška bojuje. Aby ho z té strany nevykopli, musel u prověrek říct něco nejednoznačného. Jinak by přišel o práci.“ (Milan Šmíd v rozhovoru pro Paměť národa řekl: „V mé minulosti (...) nenajdete ani jedno schválení ruské okupace. Člověk má určité limity.“) V roce 1973 přestal vystupovat na obrazovce, zaměstnancem televize ale zůstal. 

Rodiče se postupně názorově rozcházeli, podle Martina Šmída to ovšem nebylo navenek patrné: „Já si myslím, že v tom režimu si oba počínali dost podobně. Jako slušní lidé, kteří se pohybují v mezích možného. Takže zpětně člověka spíš překvapí, jak ostrý ten rozpor byl. Bylo to pro ně emočně nabité téma.“ 

V době svého dětství vnímal doma i ve škole, že politická témata jsou spjata se strachem, „aby nebyl průšvih“, který by děti mohl připravit o možnost studovat. Na gymnáziu byl členem Socialistického svazu mládeže (SSM), který však nevyvíjel vůbec žádnou činnost. Později na matematicko-fyzikální fakultě tamní organizaci SSM vnímal jako poměrně progresivně naladěnou: „Dokonce jsem si říkal, že by se v jejím rámci dalo dělat něco dobrého, tedy protirežimního.“ 

Určitým ventilem pro něj byla účast na folkových festivalech, kde písničkáři často více či méně mezi řádky kritizovali režim: „Za každou narážku na politiku sklidili obrovský aplaus, dokonce ani když to tak nebylo míněno. Byl to takový mírný protest v mezích zákona.“ 

Koncem osmdesátých let pozoroval Martin Šmíd částečné oživení stojatých politických vod normalizace. Přestože do 16 let se o politiku nezajímal, nyní poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, sledoval i sovětskou televizi, v níž se díky trendu glasnosti mluvilo otevřeněji než v československé. 

V lednu 1989 se s matkou účastnil jedné z demonstrací Palachova týdne na Václavském náměstí. S odstupem konstatuje, že demonstranti tehdy byli v lepší situaci než o deset měsíců později na Národní třídě, protože měli kudy odejít: „Policie zasahovala proti lidem, kteří tvrdošíjně stáli uprostřed náměstí. Ale pořád měli exit strategy, měli kam utéct. My a další lidé, kteří stáli na chodníku, jsme tomu jenom přihlíželi.“ 

Živější bylo i dění na matematicko-fyzikální fakultě, kde se studenti více snažili diskutovat s vyučujícími. Například na předmět dějiny mezinárodního dělnického hnutí si připravovali aktuality ze sovětského tisku, který otevřeně psal o zločinech stalinismu. 

Z Albertova na Národní třídu

17. listopadu 1989 měl Martin Šmíd původně jet na zabijačku na Slovensko, ale nakonec dal přednost plánované studentské demonstraci na Albertově. „Člověk netušil, jak to dopadne, ale bylo jasné, že něco se dít bude. Takže jsem chtěl být u toho,“ konstatuje. 

Se spolužáky z gymnázia dorazil na Albertov a zúčastnil se průvodu na Vyšehrad. Poté se průvod otočil a zamířil do centra, s cílem dojít na Václavské náměstí. „Šli jsme z dnešního pohledu nepochopitelnou oklikou přes Národní třídu. Asi by bylo jednodušší jít přes Karlovo náměstí,“ konstatuje s tím, že si nepamatuje, co průvod nasměrovalo na vltavské nábřeží. (Patrně šlo o to, že Vyšehradská ulice byla přehrazena policejním kordonem.) 

Martin Šmíd s bratrem a přáteli kráčeli zhruba v první třetině průvodu. Když dav zastavil další policejní kordon na Národní třídě, stáli poblíž odbočky do Mikulandské ulice. „Atmosféra houstla, někteří lidé pokřikovali na policisty. Potom policisté vzali tlampače a vyzývali nás, ať se rozejdeme. Někdo ze zadní části průvodu hlásil, že zezadu už je cesta taky uzavřená. To už jsme se začali bát. Tedy aspoň já.“ 

Policisté v tuto chvíli ještě nechávali jednotlivé demonstranty odejít Mikulandskou ulicí. Této únikové cesty využil i Martin Šmíd se spolužáky. Pokračoval na Václavské náměstí, a protože se tam nic nedělo, odjel metrem domů. 

Druhý den, v sobotu 18. listopadu, navštívil Martin Šmíd svého strýce Jiřího Weinera. Ten se právě vrátil z centra Prahy, kde se doslechl, že zásah na Národní třídě měl oběti na životech. Nic konkrétnějšího ale zatím nevěděl. 

Celá rodina Šmídových se večer vypravila do Realistického divadla na představení projektu Res publica, který se ostře vyjadřoval k politické situaci a zaznívaly v něm texty zakázaných autorů. Představení se ale neodehrálo: „Herci nastoupili a řekli, že hrát nebudou, protože zahajují stávku na protest proti zásahu na Národní třídě.“ 

Otec Milan Šmíd potom odjel s bratrem Michalem domů, zatímco Martin zůstal v divadle s matkou, která tam ještě hovořila se svými známými. Po chvíli se také vydal tramvají domů. 

Zrození „mrtvého studenta“

V té chvíli již zahraniční tiskové agentury šířily nepravdivou zprávu, že pod obušky policistů na Národní třídě zahynul student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Fámu iniciovala Drahomíra Dražská, vrátná na kolejích v Troji, jejíž motivace byla dlouho předmětem spekulací. Martin Šmíd každopádně Dražskou neznal a ona jeho také ne, jméno zvolila patrně náhodou. V druhém ročníku na téže fakultě studoval ještě jeden Martin Šmíd, který byl doma v Berouně a demonstrace se vůbec nezúčastnil. 

O rozšíření zprávy se zasloužil disident Petr Uhl, jehož Východoevropská informační agentura ji předala do rádia Svobodná Evropa, a Michael Žantovský, v té době korespondent agentury Reuters. Informace pronikla do médií bez toho, že by byla věrohodně ověřena. 

Určitou roli v celé kauze hrál také příslušník Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, který později tvrdil, že jeho úkolem bylo sehrát roli mrtvého studenta. Jeho tvrzení přispěla k šíření různých konspiračních teorií, spjatých se sametovou revolucí. 

„Zifčák si podle mě vymýšlí a svou roli přehání,“ konstatuje Martin Šmíd. „Domnívám se, že nějaká holka, dost možná na hranici psychické poruchy [Drahomíra Dražská], si to prostě vymyslela. Druhá možnost je, že byla někým navedena. Připadá mi možné obojí. Jestli se to někdy dozvíme, to netuším, ale asi na tom nezáleží.“ 

V centru pozornosti 

Když Martin Šmíd dorazil z Realistického divadla domů na Vinohrady, přivítal ho vyděšený otec: „Prý u nás byli policajti a ptali se, jestli jsem v pořádku. A pak se na totéž přišli zeptat i spolužáci. Ze Svobodné Evropy jsme se dozvěděli, že zásah na Národní třídě měl oběť, studenta druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída, což sedělo na mě.“ (Matka pamětníka Jana Šmídová v rozhovoru pro Paměť národa uvádí, že zpráva o mrtvém studentovi přišla na přetřes ještě po neuskutečněném představení v Realistickém divadle). 

„A tehdy začalo takové trochu osobní peklo, které bylo předzvěstí předlouhé patálie, jež se se mnou táhne celý můj život,“ pokračuje Martin Šmíd. Celý večer jim telefonovali vyděšení příbuzní a známí. Dorazili i příslušníci Státní bezpečnosti: „Rodiče se snažili s nimi nějak vyjít, něco jim říct a něco neříct. Samozřejmě to bylo podbarveno strachem z politického postihu.“ 

Okolo půlnoci telefonáty ustaly a Martin Šmíd strávil neklidnou noc. Druhý den, v neděli 19. listopadu ráno, vyrazil na kolej, kde bydleli jeho spolužáci. „Na nástěnce visel papír s mým jménem, připomínající parte. Pod tím bylo napsáno rukou: ‚Martin Šmíd žije, druhý Martin Šmíd taky žije.‘“ 

S několika spolužáky spontánně vyrazili za děkanem do ústředí fakulty na Karlově, ale budova byla zavřená. Vrátili se tedy na kolej, kde se již schylovalo k velkému shromáždění. Zatímco studenti jiných fakult již plánovali protestní stávku, studenti matematicko-fyzikální fakulty byli umírněnější: „Několik lidí bylo vysláno na schůzi všech studentů pražských fakult se zadáním, že by se stávkovat nemuselo. Doporučovali stávkou pouze pohrozit.“ V průběhu těchto setkání Martin Šmíd potkal ve výtahu spolužáka, který byl na Národní třídě vážně raněn, měl ovázanou hlavu a několik stehů. Toto setkání jím značně otřáslo, uvědomil si, že chybělo málo a na demonstraci mohl skutečně někdo zemřít. 

Mezitím na kolej dorazil redaktor Svoboda z pořadu Studio 7 Československého rozhlasu. Martin Šmíd byl vyzván, aby dementoval zprávu o své smrti. „Říkal jsem, že sice žiju, ale mám tady zbité kamarády a že zásah byl brutální. Naivně jsem si myslel, že moje slova jdou rovnou do éteru, takže jsem se cítil jako hrdina. Samozřejmě to ale předtáčeli, takže to všechno vystříhali nebo vůbec nepustili.“ 

Krátce nato dorazil se stejným zadáním redaktor Dumbrovský z Československé televize. Natáčení probíhalo značně chaoticky, kameraman omylem točil černobíle a Martin Šmíd se cítil velmi nekomfortně: „Byl jsem hrozně nervózní. Už nikdy bych nechtěl vypadat tak, jak jsem vypadal tenkrát v těch 19 letech. Měl jsem mezeru po uraženém zubu a nervózně jsem se kýval.“ Redaktor mu položil otázku, co říká na to, že byl prohlášen za mrtvého. „Odpověděl jsem, že se mi to nelíbilo, ale když jsem viděl zraněné kamarády, uvědomil jsem si, že někdo se slabším srdcem tam opravdu mohl umřít. A v tu chvíli na mě sáhla smrt.“ Televize ale jeho odpověď manipulativně sestříhala, takže ve verzi, kterou nakonec odvysílala, Martin Šmíd na otázku, co tomu říká, odpovídá jenom: „Sáhla na mě smrt.“ 

Toto záměrné zkomolení jeho výpovědi mu bylo velmi nepříjemné, protože jednak mohlo vzbuzovat dojem, že se na Národní třídě nic závažného nestalo, a za druhé působilo dojmem, že on osobně je k režimu loajální a obviňuje západní média ze lži. 

Následující den poskytl rozhovor Rudému právu a znovu vypovídal v Československé televizi: „Někteří lidé si mysleli, že záznam je černobílý, protože se snaží zamaskovat nějaké moje zranění. Takže se točilo dementi.“ 

Každoroční listopadový folklór

„Asi se nabízí říct, že to byla pro lidi poslední kapka. Pro takové ty váhající, kteří si mohli říct: ,Když nám zabíjejí naše děti, tak už je to opravdu vážné,‘“ uvažuje Martin Šmíd o dopadu fámy o „mrtvém studentovi“. „Vzhledem k tomu, jaká byla situace v jiných zemích, by se režim zhroutil stejně. Ale možná to dostalo lidi do ulic rychleji.“ 

V jeho osobním životě však ozvěny fámy zaznívaly i desítky let poté. Při výročích 17. listopadu ho média znovu a znovu žádala o rozhovor a opakovala stále stejné otázky. „Stal se z toho tak trochu folklór,“ konstatuje. Jedním z těchto novinářů byl i Josef Klíma z televize Nova. Když Martin Šmíd natáčení odmítl, Josef Klíma mu pohrozil: „V tom případě řekneme, že jste nám odmítl poskytnout jakékoli informace.“ „A já jsem se zesrabil a s rozhovorem jsem souhlasil,“ dodává pamětník.

V roce 2004 u příležitosti patnáctého výročí 17. listopadu sepsal manifest Patnáct a dost, v němž se obrací k novinářům a vysvětluje, proč rozhovory na téma „mrtvý student“ nadále nechce poskytovat. Od té doby to podle svých slov porušil třikrát: pro film Igora Chauna „Mrtvý student, který se nikdy nenarodil“, pro monografii MFF UK „Tenkrát v listopadu“ ke 30. výročí revoluce a nyní v rozhovoru pro Paměť národa. 

„Nejhorší je, že když jsem v nějaké společnosti, devět z deseti lidí to ani nenapadne, ale desátého ano, ozve se: ,Ty jsi ten Martin Šmíd,‘ a už jsem v tom zase. V očích mnoha lidí jsem kvůli tomu něco jako celebrita, ačkoli jsem k tomu sám nijak nepřispěl,“ říká Martin Šmíd. Na druhou stranu, nálepka „mrtvého studenta“ ho celý život motivovala k většímu úsilí ve své profesi, aby pochybnou slávu přebil skutečným, zaslouženým úspěchem ve vědě. 

Změny profesní i osobní

V dalších dnech listopadu 1989 se Martin Šmíd účastnil stávky na matematicko-fyzikální fakultě a podílel se na vydávání studentských novin Růžové právo. Po Novém roce 1990 se pak studenti vrátili ke studiu. 

Když se zpětně ohlíží za sametovou revolucí, konstatuje, že aféra „mrtvého studenta“ mu osobně částečně zkalila radost z pádu režimu. Nadcházející období ale bylo obtížné ještě z jiného důvodu. Názorové rozpory jeho rodičů, které za normalizace pouze doutnaly, se nyní rychle vyhrotily. „Dá se říci, že listopad 1989 zapříčinil rozpad naší rodiny, protože se objektivně změnily společenské role obou rodičů,“ říká Martin Šmíd. Zatímco Jana Šmídová využívala nových možností, začala pracovat v Lidových novinách a poté ve Svobodné Evropě, Milan Šmíd se nyní cítil v televizi nepatřičně. Nakonec z televize odešel a začal vyučovat na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. „Ty spory začaly být neřešitelné a dva roky po revoluci se rodiče rozvedli,“ dodává Martin Šmíd. 

On sám se už během studia začal věnovat práci programátora v softwarové firmě Notia. Koncem devadesátých let však pro něj již programování ztrácelo původní přitažlivost, protože se změnilo jen v udržování již existujících systémů. V roce 1998 se tedy vrátil na fakultu do postgraduálního studia: „A od té doby jsem matematikem.“ 

Nejen pro výdělek a prestiž

Od roku 2002 pracuje Martin Šmíd v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR. O svém vědeckém úspěchu hovoří se značnou dávkou skepse: „Ve vědě platí obdoba Paretova zákona: deset procent vědců má devadesát procent úspěchu. Jsou vědecké celebrity, které získávají granty a všude je zvou, a za nimi jede peloton nás ostatních. Kdo je na špici a kdo ne, je do jisté míry dílem náhody. Úspěch není vždy přímo úměrný vynaloženému úsilí, podobně jako v umění.“

Ve své vědecké práci se zabývá matematickým modelováním společenských procesů, aplikovaným například na odhad rizika bank či obchodování s emisemi. V období pandemie covidu se podílel na vytváření matematického modelu šíření viru a v této souvislosti se poprvé setkal s tím, že výsledky jeho práce byly předmětem dramatické veřejné debaty: „Poprvé v životě se mi stalo, že nám lidé výsledky doslova rvali z rukou, nebo je naopak hlasitě odmítali.“ V souvislosti s pandemií se také na vědu podíval v novém světle: „Doposud ve společnosti převládalo přesvědčení, že věda je nositelkou objektivní pravdy. Ale v průběhu pandemie různí vědci zastávali protichůdné názory. Někteří vystupovali ve prospěch restriktivních opatření, jiní proti nim. Hlad po jakýchkoli předpovědích byl tak velký, že někteří z nás to přehnali a příliš horlivě publikovali málo ověřené výsledky.“ To podle něj mohlo důvěryhodnosti vědy uškodit. 

V roce 2023 se Martin Šmíd připravoval na práci v týmu, který se zabývá dalším společensky významným tématem: dezinformacemi a jejich šířením. „Je pro mě důležité, aby to, co dělám, mělo nějaký hlubší smysl než ten, že mi to přinese výdělek nebo prestiž,“ říká. „Když si představím, že by po mně zůstalo množství článků a nakonec by po mé smrti vydali speciální číslo vědeckého časopisu, to mi přijde málo.“ 

Rodina, víra a umění 

Martin Šmíd je ženatý a je otcem tří dětí. Nejstarší syn studuje ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, dcera v roce 2024 maturuje na hudebním gymnáziu, nejmladší syn studuje na gymnáziu v Benešově. 

Po dědečkovi Milanu Weinerovi je Martin Šmíd židovského původu. Není tedy Židem po mateřské linii a aby se mohl stát členem pražské židovské obce, musel by podstoupit takzvaný gijur, konverzi. „To je dost náročný proces, při kterém je adept odrazován, aby se ukázalo, jestli to skutečně myslí vážně,“ vysvětluje Martin Šmíd. Namísto judaismu se obrátil ke katolické církvi, protože, jak říká: „Bůh je jenom jeden a katolická církev je dost velká, aby se v ní našlo, co člověk potřebuje.“

Zájem o židovství nicméně Martina Šmída přivedl k hudebnímu žánru klezmer, hudbě východoevropských Židů, která se k nám dostala oklikou přes židovskou komunitu z USA. „V devadesátých letech jsme všichni začali hledat svoje kořeny, ta hudba se znovu objevila a oslovilo mě v ní nějaké volání minulosti,“ říká Martin Šmíd. S bratrem Michalem založili v roce 1997 kapelu Klec, která hraje adaptované a modernizované klezmer písně. Doposud (2023) natočili tři desky a odehráli asi 350 koncertů. Martin Šmíd v kapele hraje na flétnu, píše původní české texty a zpívá. 

Jeho dalším tvůrčím zájmem je literatura: v roce 2023 mu v nakladatelství Volvox Globator vyšla kniha „Po ovoci poznáte je“, kterou charakterizuje jako spirituální detektivku. „Je to o člověku, který se probudí polámaný v nemocnici a zjišťuje, že ztratil paměť. Nemá o sobě žádné informace. Musí hledat sám v sobě a nachází různé věci.“ 

Uvažuje o tom, že v budoucnu literárně zpracuje i svůj unikátní příběh „mrtvého studenta z Národní třídy“. „Zajímá mě, do jaké míry je člověk definován tím, jak ho vidí ostatní. Podle své zkušenosti mohu říct, že víc, než by chtěl. Pro mě byla fáma o ,mrtvém studentovi‘ něčím, co bych si nikdy nevybral, a vlastně mě to hodně štvalo. Z odstupu ale zjišťuji, že mě to nakoplo, abych se snažil dělat jiné věci, vymanit se z toho obrazu. Takže zpětně už to osudu moc nevyčítám.“