Josef Šmoldas

„Průzkum, který byl prováděný shora těmi vrty, narazil na ložisko. O kousek dál narazili na další takový materiál, jenže to ložisko tam zrovna uhýbalo směrem k tomu prvnímu a oni si mysleli, že je to tak veliká čočka. Takže jeli středem a kraje už byly slabší, protože obsah každé čočky byl jiný. V některé bylo mědi spousta procent, v jiné zase nula celá nula čtrnáct. To už bylo na hranici těžitelnosti. My jsme to ale neměli odkud dovézt a ta měď byla strategická surovina. Průmysl ji potřeboval. Takže nezbývalo než těžit to, co tady bylo."

„Byl jsem úplně u vytržení, když jsem viděl staré Řekyně v černém, jak sedí na zápraží. V ruce držely přadénko a pořád předly vlnu. Fascinovalo mě to. A chlapi seděli a jenom v prstech přebírali korálky na šňůře. Všichni pěstovali zeleninu a byli takovou uzavřenou komunitou. Změnilo se to, až do Zlatých Hor přijely jejich děti. Mladí Řekové prošli uprchlickými tábory a tam se naučili dobře česky. Takže ti zapadli okamžitě. Já jsem měl ve třídě deset řeckých spolužáků a to byli fajn kluci a holky.“

„Bylo to v roce 1959, když se tady objevily ženijní jednotky se spoustou techniky. Poprvé jsem tenkrát viděl tolik nákladních tater, stojedenáctek a buldozerů pohromadě. Říkal jsem si: Co tady asi budou dělat? Co se bude dít? Pak přišel Kvapil, bavil se s otcem a říkal: ,Jarošu, budou bourat baráky označené čísly. Pojď se mnou, vezmi kýbl s vodou, nějaká ta čísla umyjeme. Jsou to pěkné baráky a já bych nechtěl, aby Zlaté Hory o ně přišly.‘ Ten chlap zachránil několik domů, které by jinak zbourali. Ty by skončily. Tenkrát jsem pochopil, že se ve Zlatých Horách začíná dít něco velkého. Na náměstí lehlo najednou asi deset baráků a začaly se stavět nové.“