generálplukovník Miroslav Šmoldas

„Byl to (Sokolovo) samozřejmě náš první boj, tak to vždy nejsou žádné zkušenosti. Co mi zůstalo v paměti – my jsme se chovali dost nezodpovědně. My jsme říkali třeba, já nevím, ,já se nebudu bát německých kulometů‘. Chodili jsme v místech, kde bylo prostřelováno, a celkem jsme to ignorovali. Teprve za nějakou dobu jsme zjistili, že to není žádné hrdinství, že je to nesmysl, že je to tupost a nezkušenost. Tak teprve potom jsme začali reagovat jako skuteční vojáci. Kdežto tam jsme se chovali trošku jako hauři, jak se říká. Nechápali jsme to, neměli jsme tu zkušenost. Až teprve když nás ta zkušenost naučila, když jsme měli ty první mrtvé, raněné atd., jsme pochopili a naučili se, že na té frontě se ten voják musí chovat trochu jinak, než se chová v týlu, než se chová při cvičení. A mohu říci, že jsme to zvládli velmi rychle.“

„Tehdy ti naši spojaři, abych na ně nezapomněl, se trošku vyznamenali. Ti chlapi uměli německy – většinou to byli Židé, my jsme měli hodně Židů, kteří utíkali z rasových důvodů. A Židé většinou mluvili německy. Takže jeden z těch našich spojařů se tam spojil s německým pilotem bombardéru. A teď tam spolu korespondovali a posílali se vzájemně, já si teď nemůžu vzpomnět kam, ale nebyli na sebe moc zdvořilí. Toho bombardéra, který chtěl bombardovat jediný most, navedli někam jinam – oni ho totiž zpočátku spletli. Ten Němec se domníval, že je to jeho návodčí. A teprve když ty bomby odházel vedle mostu, zjistil, že byl vlastně oklamán, a pak si vyměňovali ty zdvořilosti mezi sebou s tím mým radistou. Ona je to jako historka pro legraci, ale fakt je, že to tehdy ten most zachránilo – byl to jediný, o který tam tehdy šlo.“

„My jsme byli zajati Rudou armádou jako ,ozbrojená tlupa‘. Protože my jsme neměli uniformy, ale měli jsme některé zbraně. Jednak nám Poláci dali nějaké kulomety, a pak jsme si od polských vojáků koupili za pětizlotku pušku nebo tak. Takže nás nazvali ,ozbrojená tlupa‘, vzali nás do zajetí a v něm jsme byli nějaké dva nebo tři měsíce. Potom to formálně změnili na internaci, protože SSSR tehdy nebyl ve válečném stavu s Německem, takže naši přítomnost tam tajil. Byli jsme internováni nejdříve v Kamenci Podolském na Ukrajině, potom nás převáželi po různých dalších táborech na území SSSR. Počítalo se s tím, že z toho Ruska odjedeme na Západ. Byly tam různé hrátky mezi naší vládou v Londýně a Sovětským svazem – různé ty zpravodajské kanály a podobně. Ale počítalo se prostě s tím, že nejdříve všichni odejdeme na Blízký východ, protože tam už existoval ten 11. prapor, a později případně do Anglie. Myšlenka toho odsunu se taky postupně realizovala a z té naší skupiny, která když padla do toho zajetí, měla kolem osmi set lidí, větší část byla postupně odsunuta na Blízký východ a stala se potom základem Klapálkova 11. praporu, který bojoval u Tobruku. Mezitím bylo dohodnuto mezi naší exilovou vládou v Londýně a Sověty, že v SSSR budou vytvořeny československé jednotky a že k tomu bude potřeba určitý základ. A ten základ byl tzv. oranská skupina, říkalo se jí tak podle místa Oranek, kde jsme tehdy byli. Bylo to 25 důstojníků a asi 70 poddůstojníků, kteří tvořili ten základ těch příštích vojenských jednotek.“