Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálplukovník Miroslav Šmoldas (* 1917  †︎ 2003)

• narozen 23.9. 1917 na Hané

• po maturitě a základní vojenské službě odešel do Polska

• začátek války zhatil plánovaný odchod do Francie, jeho jednotka se vydala do Rumunska

• byl zatčen Sověty a strávil dva roky v jejich lágrech

• byl členem „oranské skupiny“, která vytvořila jádro čs. jednotek v SSSR

• strávil rok v Buzuluku, kde se jednotky formovaly

• prošel boji o Sokolovo, o Kyjev, i karpatsko-dukelskou operací

• při náletu byl raněn a dalších bojů se již neúčastnil

• pracoval na ministerstvu obrany, později studoval v Moskvě

• v 70. letech byl velvyslancem v demilitarizovaném pásmu v Koreji

Ing. Miroslav ŠMOLDAS, generálplukovník v. v.

Miroslav Šmoldas se narodil v roce 1917 v Olomouci. Po maturitě prošel základní vojenskou službou. V polovině července 1939 odešel do Polska. „Polsko pro nás bylo pouze tranzitní zemí, chtěli jsme se dostat do Francie, která nás jako vojenské emigranty byla na rozdíl od něj ochotna přijmout. Měli jsme být zařazeni do cizinecké legie v Africe, s tím jsme všichni počítali.“ Situace nicméně nevyhnutelně spěla k válce a Poláci začali jevit zájem o služby československých vojáků. Bylo rozhodnuto, že se skupina vojáků, kteří se ještě nedostali do Francie, rozšíří o Čechy žijící na území Polska, a především volyňské Čechy, a vznikne tak česká legie. Tento plán se ale nedočkal realizace kvůli bezprostřednímu začátku války. Jednotka, jejímž členem byl Miroslav Šmoldas, se vydala na pěší pochod do Rumunska, po cestě byla ovšem zajata Rudou armádou. Pamětník byl vězněn na mnoha místech. Zajetí se po čase formálně změnilo v internaci. „Počítalo se s tím, že odejdeme všichni na Blízký východ a později případně do Anglie.“ Větší část zajaté osmisetčlenné jednotky skutečně byla postupně na Blízký východ odsunuta.

Mezitím bylo mezi československou exilovou vládou a Sověty dohodnuto, že v SSSR vzniknou československé jednotky. Jejím základem se měla stát tzv. oranská skupina, složená ze zajatců z města Oranek, do níž patřil i Miroslav Šmoldas. Ta se postupně přesunula do Buzuluku, kde začalo formování čs. armády v SSSR. Její koncepce se ale začala připravovat již během doby strávené lágrech. „Pobyt v Buzuluku měl dvě fáze. V té první, probíhající do léta 1942, jsme si museli připravit vše pro pobyt – zařídit kasárna, vybavit je, přijmout přicházející lidi. V druhé etapě jsme už měli funkční jednotky, měli jsme již zbraně, takže jsme mohli provádět střelecký výcvik. Uniformy jsme měli ze skladů polské posádky, která odešla do Teheránu. S výzbrojí to bylo horší – byla to jedna z nejhorších etap sovětsko-německé války. Veškerá produkce šla k bojujícím vojskům, vojska v týlu si musela nějak poradit. Výzbroj jsme tedy dostali dva měsíce před odchodem na frontu – a to té nejvyšší kvality. V únoru 1943, kdy jsme vyrazili na frontu, jsme tedy byli prakticky plně připraveni.“ Sám pan Šmoldas měl být původně velitelem spojovací čety. Zároveň byl ale kvůli nedostatku vojáků důstojníkem automobilním, zbrojním, správcem budov, velitelem pomocné roty atd. Postupně tyto funkce přebírali přicházející vojáci. Pan Šmoldas vzpomíná, že režim mimo službu byl v Buzuluku velmi uvolněný, mladí vojáci chodili za místními děvčaty a podobně. Přesto ale nedocházelo k výtržnostem či hádkám.

Z Buzuluku musela armáda dojít 350 km na frontu. Během té doby se Miroslav Šmoldas seznámil se svou budoucí ženou, která sloužila jako zdravotnice. První bojovou akcí byla bitva o Sokolovo. „My jsme se chovali dost nezodpovědně – říkali jsme si, že se nebudeme bát německých kulometů, chodili jsme v místech, kde střílely. Pak jsme si uvědomili, že to není žádné hrdinství, ale tupost a nezkušenost. Zkušenost nás brzy naučila.“ Po Sokolovu bylo rozhodnuto o stažení z fronty do Novokhopyorsku a doplnění o nové vojáky. Miroslav Šmoldas tam zůstal až do podzimu 1943, kdy byla vytvořena 1. čs. brigáda. Následovala první útočná bitva o Kyjev, kterou považuje za jednu z nejúspěšnějších operací – město bylo ovládnuto během jedné noci za minimálních ztrát. Poté začaly boje o pravý břeh Dněpru. „Byly to boje zdlouhavé bez nějakých zásadních výsledků. Pro ty vojáky jsou to obyčejně ty nejhorší chvíle.“ V té době osvobodili Sověti Volyň. Souhlasili následně s tím, aby tamní obyvatelé vstoupili nikoli do Rudé, nýbrž do československé armády. Miroslav Šmoldas byl stažen z fronty a přemístěn do Lucku na Volyni. Při tamním náboru se přijímaly celé rodiny – dohromady asi 12 tisíc volyňských Čechů. Ti se pak stali základem šestnáctitisícového armádního sboru.

Čeští vojáci se v květnu 1944 přesunuli na jih do Besarábie, kde začal probíhat výcvik sboru. Do toho však zasáhlo Slovenské národní povstání, se kterým nikdo nepočítal a které výrazně zkrátilo čas na přípravu. Během několika dní se armáda vydala na pochod směrem ke slovenským hranicím. Zapojila se pak přímo do karpatsko-dukelské operace. Během německého náletu, který vyřadil z boje téměř celou tankovou brigádu, byl pamětník těžce raněn. Do polní nemocnice se dostal až dvanáct hodin po zásahu. Jeho zranění mu nedovolilo zúčastnit se dalších bojů, léčil se až do února 1945. „To údolí jsme pak dlouho nazývali údolím smrti. Ty tanky jsme tam původně chtěli nechat, že by se z toho stal vojenský památník. Pak ovšem někdo chytrý přišel na to, že by se to dalo dát do šrotu. Tak se to sešrotovalo a bylo po památníku.“

Ještě za války mu generál Svoboda uložil, aby v Popradě zorganizoval spojovací učiliště. Po sepsání Košického vládního programu byl povolán na nově vzniklé ministerstvo obrany. Krátce po osvobození se Miroslav Šmoldas dostal do Prahy a nadále zůstal ve funkci náčelníka III. oddělení Generálního štábu, který měl na starosti veškeré spojení v armádě. Bylo třeba znovu zmobilizovat vojska, obsadit kasárna, dát dohromady bojovníky z východu i západu, sehnat výstroj, začít organizovat školy atd. „Při tom byla úžasná euforie mezi lidem, válka zrovna skončila. Po každé válce jsou lidi přesvědčeni, že žádná další válka nebude.“ Brzy byl vybrán mezi prvních patnáct studentů vojenské akademie v Moskvě, kam v březnu 1946 odcestoval. Vzpomíná na to, že studium bylo dost intenzivní a náročné. Kurz byl nicméně zkrácený, neboť česká vláda si vymohla, aby se studenti neučili marxismu-leninismu.

Do Československa se vrátil v roce 1947. Miroslav Šmoldas následně odešel na generální štáb. V té době už se vyhrocovala vnitropolitická situace, a to i v armádě. „V důstojnickém sboru jsme měli důstojníky z první republiky, důstojníky ze Slovenské republiky, důstojníky ze Západu i Východu. Každá tato skupina měla nějaké zájmy. Už to nebyla ani vojenská práce, ale spíše práce politická. My jsme byli na straně prosazující sovětskou vojenskou doktrínu.“ Po únoru 1948 byl zaúkolován zorganizováním pohraniční stráže. Později byl jmenován technickým náměstkem ministra národní obrany. V době pražského jara byl jmenován generálním inspektorem armády, v době normalizace byl ale opět odejit. Následně v roce 1972 jel jako velvyslanec do „země nikoho“ mezi Severní a Jižní Koreou. Strávil tam v podstatě sám pět let života. „Byly tam samé diplomatické tahanice, které vytvářely dojem nějaké činnosti. Navíc když se v Praze s někým pohádám, tak se s ním prostě nevídám. Tam jsem se s ním musel vidět alespoň třikrát denně u stolu.“ Po návratu definitivně skončil u armády a ještě čtyři roky vedl čínské oddělení na ministerstvu zahraničí.