„Tehdy ti naši spojaři, abych na ně nezapomněl, se trošku vyznamenali. Ti chlapi uměli německy – většinou to byli Židé, my jsme měli hodně Židů, kteří utíkali z rasových důvodů. A Židé většinou mluvili německy. Takže jeden z těch našich spojařů se tam spojil s německým pilotem bombardéru. A teď tam spolu korespondovali a posílali se vzájemně, já si teď nemůžu vzpomnět kam, ale nebyli na sebe moc zdvořilí. Toho bombardéra, který chtěl bombardovat jediný most, navedli někam jinam – oni ho totiž zpočátku spletli. Ten Němec se domníval, že je to jeho návodčí. A teprve když ty bomby odházel vedle mostu, zjistil, že byl vlastně oklamán, a pak si vyměňovali ty zdvořilosti mezi sebou s tím mým radistou. Ona je to jako historka pro legraci, ale fakt je, že to tehdy ten most zachránilo – byl to jediný, o který tam tehdy šlo.“
„My jsme byli zajati Rudou armádou jako ,ozbrojená tlupa‘. Protože my jsme neměli uniformy, ale měli jsme některé zbraně. Jednak nám Poláci dali nějaké kulomety, a pak jsme si od polských vojáků koupili za pětizlotku pušku nebo tak. Takže nás nazvali ,ozbrojená tlupa‘, vzali nás do zajetí a v něm jsme byli nějaké dva nebo tři měsíce. Potom to formálně změnili na internaci, protože SSSR tehdy nebyl ve válečném stavu s Německem, takže naši přítomnost tam tajil. Byli jsme internováni nejdříve v Kamenci Podolském na Ukrajině, potom nás převáželi po různých dalších táborech na území SSSR. Počítalo se s tím, že z toho Ruska odjedeme na Západ. Byly tam různé hrátky mezi naší vládou v Londýně a Sovětským svazem – různé ty zpravodajské kanály a podobně. Ale počítalo se prostě s tím, že nejdříve všichni odejdeme na Blízký východ, protože tam už existoval ten 11. prapor, a později případně do Anglie. Myšlenka toho odsunu se taky postupně realizovala a z té naší skupiny, která když padla do toho zajetí, měla kolem osmi set lidí, větší část byla postupně odsunuta na Blízký východ a stala se potom základem Klapálkova 11. praporu, který bojoval u Tobruku. Mezitím bylo dohodnuto mezi naší exilovou vládou v Londýně a Sověty, že v SSSR budou vytvořeny československé jednotky a že k tomu bude potřeba určitý základ. A ten základ byl tzv. oranská skupina, říkalo se jí tak podle místa Oranek, kde jsme tehdy byli. Bylo to 25 důstojníků a asi 70 poddůstojníků, kteří tvořili ten základ těch příštích vojenských jednotek.“
„Čili my jsme se na to (vytvoření čs. jednotek) připravovali už v tom lágru, takže jsme na to měli celý 40., 41. rok. A když jsme se potom do toho Buzuluku přesunuli, tak ten pobyt tam měl v podstatě dvě fáze – byli jsme tam celkem rok. Ta první – tak asi půl roku, do léta 1942 – byla taková přípravná. Protože my jsme si museli připravit všechno pro pobyt – například zařídit kasárna, postavit palandy, vybavit to všechno, přijímat ty lidi, kteří postupně přicházeli. Lidi byli často ve velmi zbědovaném stavu – ať už fyzicky nebo duševně, protože přicházeli z daleko horších lágrů, než jakými jsme prošli my. Takže byla to taková etapa, kdy jsme jednoduše řečeno dávali dohromady, abychom měli vůbec kde bydlet, měli s čím zacházet a abychom ty lidi, kteří přicházeli, uvedli do nějakého solidního stavu. To trvalo tak půl roku, do léta. V létě tam potom přijel ministr obrany Ingr, dohodl, že na tu frontu budeme odesláni pokud možno rychleji, než se původně počítalo. A začala taková ta druhá etapa, kdy jsme jednak byli už početně doplněni na stav toho polního praporu, takže už byly roty a organické jednotky, které už mohly fungovat a pracovat. Dostali jsme potom na podzim zbraně, takže jsme mohli dělat střelecký výcvik a podobně. K tomu lednu nebo únoru 1943, kdy jsme konečně na tu frontu vyrazili, jsme neměli dost času na to, připravit ty naše vojáky tak, aby byli schopni být na frontě nasazení.“
„Byl to (Sokolovo) samozřejmě náš první boj, tak to vždy nejsou žádné zkušenosti. Co mi zůstalo v paměti – my jsme se chovali dost nezodpovědně. My jsme říkali třeba, já nevím, ,já se nebudu bát německých kulometů‘. Chodili jsme v místech, kde bylo prostřelováno, a celkem jsme to ignorovali. Teprve za nějakou dobu jsme zjistili, že to není žádné hrdinství, že je to nesmysl, že je to tupost a nezkušenost. Tak teprve potom jsme začali reagovat jako skuteční vojáci. Kdežto tam jsme se chovali trošku jako hauři, jak se říká. Nechápali jsme to, neměli jsme tu zkušenost. Až teprve když nás ta zkušenost naučila, když jsme měli ty první mrtvé, raněné atd., jsme pochopili a naučili se, že na té frontě se ten voják musí chovat trochu jinak, než se chová v týlu, než se chová při cvičení. A mohu říci, že jsme to zvládli velmi rychle.“
Miroslav Šmoldas se narodil 23. září 1917 v Olomouci. Po maturitě prošel základní vojenskou službou, následně po vyhlášení protektorátu spolu s dalšími vojáky odešel do Polska. Po začátku války se jeho jednotka vydala pěšky do Rumunska, byla však zajata Rudou armádou. Jako zajatec prošel několika tábory v SSSR. Posléze bylo rozhodnuto o vzniku čs. jednotek v SSSR a Miroslav Šmoldas se na začátku roku 1942 dostal do Buzuluku. Tam pracoval nejdříve na vytvoření základního zázemí a později na výcviku přicházejících vojáků. Prošel boji o Sokolovo, Kyjev i karpatsko-dukelskou operací. Na Dukle byl raněn střepinou do nohy během německého náletu a dalších bojů se již nezúčastnil. Na přání generála Svobody nejdříve zorganizoval vznik spojařského učiliště v Popradě, později, těsně před koncem války, se dostal na ministerstvo obrany. Po válce byl vybrán pro roční studia na vojenské akademii v Moskvě. Únor 1948 znamenal uzavření hranic a Miroslav Šmoldas byl zaúkolován zorganizováním pohraniční stráže. V době pražského jara byl jmenován generálním inspektorem armády. V 70. letech strávil pět let v demilitarizovaném pásmu v Koreji. Po návratu ještě pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Zemřel 27. 3. 2003.
