Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Smolík (* 1942)

• narozen 24. prosince 1942 v Lipníku nad Bečvou

• 1957 zhlédl etapu Závodu míru; od téhož roku se věnoval výhradně cyklistice

• 1961 až 1972 závodil za Duklu Brno

• 1964 vyhrál Závod míru

• 1968 se zúčastnil OH v Mexiku

• 1972 až 1974 trenérem Dukly Brno

• 1974 až 1976 zaměstnán u firmy Průmyslové stavby Brno

• 1976 až 1991 trenérem v jednom z brněnských tréninkových středisek mládeže

• do odchodu do důchodu vedl velkoobchod se sportovním zbožím

O osudu člověka může rozhodnout i jediný závod. Své o tom ví Jan Smolík (narozen 24. prosince 1942 v Lipníku nad Bečvou), kterého jako malého kluka nadchl Závod míru. V roce 1957 šel fandit na etapu Pardubice – Hradec Králové a podívaná ho strhla natolik, že přestal s plaváním, fotbalem i během na lyžích, ještě týž rok vstoupil do královéhradeckého oddílu, za vysvědčení v osmé třídě mu rodiče koupili závodní kolo a dál se věnoval výhradně cyklistice.

U Dukly jsme se věnovali jen sportu

Díky sportu v roce 1961 nemusel nastoupit klasickou vojenskou službu, namísto ní byl přijat do oddílu brněnské Dukly. „Dostat se do Dukly bylo v té době velice těžké, protože z celého Československa se brali dva nebo tři závodníci. Já jsem měl původně nastoupit do Dukly Pardubice, ale pan Jursa, trenér brněnské Dukly, si mě vyhlídnul a oddíly si mě prohodily.“

Členství v Dukle mělo pro mladé závodníky velké výhody. „Když byla sezona nebo příprava na sezonu, věnovali jsme se jenom sportu. Jezdilo se po závodech, většina sportovců z Dukly byla v národním manšaftu, takže jsme jezdili i na soustředění s národním družstvem. Jakmile skončila sezona, museli jsme si obléct uniformy a až do prosince jsme jako poddůstojníci nebo důstojníci chodili do kasáren do zaměstnání. Pak začínala příprava na novou sezonu – celá Dukla zpravidla jezdila do Jedovnic nebo do Ochozu a tři čtyři týdny jsme tam káceli stromy.“

Přesto si denní režim u Dukly náročností nezadal s vojenským drilem. „Bydleli jsme v kasárnách jako normální vojáci, s vojáky jsme chodili do jídelny na snídani, na oběd, na večeři, jedli jsme to, co oni. Když jsme se vrátili ze snídaně, svlékli jsme uniformu, oblékli jsme si cyklistické oblečení, jeli jsme na trénink, přijeli jsme z tréninku, oblékli jsme si uniformu, šli jsme na oběd, po obědě jsme zase svlékli uniformu, vzali jsme si cyklistické oblečení a jeli jsme na trénink. Tak to šlo pořád dokola.“

Když základní služba po dvou letech skončila, Jan Smolík u Dukly zůstal, dostal propůjčenou hodnost a malý byt v Brně. V oddílu působil až do roku 1975 a při zpětném pohledu popisuje, jak se poměry v Dukle měnily: „V době, kdy jsem narukoval, nás v Dukle Brno bylo asi pět až šest, všichni jsme se znali, bydleli jsme v jedné místnosti a měli jsme mezi sebou dobré vztahy. S postupem času se Dukla rozšiřovala, závodníků bylo víc a třecí plochy větší.“

Poznal jsem, co je rub a líc slávy

V roce 1964 Jan Smolík dosáhl vrcholu ve své kariéře: vítězství v Závodu míru. To však mělo paradoxně negativní vliv na jeho další výkony. „Jezdil jsem pak po besedách a tak podobně, asi měsíc jsem neseděl na kole, což se na konci sezony projevilo.“

Následujícího roku se tak úspěch z předchozího roku neopakoval. „V tu ránu jsem poznal, co je rub a líc slávy – výkon cyklistů se v Československu posuzoval jen podle Závodu míru. Mistrovství světa nebo olympiáda nikoho nezajímaly. Když Závod míru dopadl dobře, všechno bylo v pořádku a člověk mohl jezdit po světě po závodech. Ale když se nedařilo, všechno bylo špatně: cyklista se v tu ránu ocitl na indexu, přestal jezdit, nebyly na něj peníze.“

Ve své době se jednalo o unikátní amatérský závod, a to nejen svou délkou (dvanáct až čtrnáct etap), ale také po stránce výkonu a organizace. „Závod míru byl na světové úrovni. Spalo se v dobrých hotelích, strava byla vynikající, přistavené autobusy rozvážely závodníky tam, kde spali, a pak je vozily na start,“ líčí Jan Smolík. Srovnání se Závodem míru prý snesl jen francouzský desetietapový Tour de l‘avenir, který však sportovcům nenabízel zdaleka tak příznivé podmínky.

Je však třeba dodat, že podpora sportu byla za normalizace součástí oficiální propagandy, což se na tak důležité a oblíbené akci jako Závod míru nemohlo neodrazit. Tento aspekt zkoumá Terezie Koláčková ve své diplomové práci Pro šťastný a spokojený život? Mezinárodní den žen, první den školního roku a Závody míru v období normalizace jako příklady ideologické praxe. „Důležitým ideologickým motivem tohoto rituálu byl obraz socialistického sportovce, který zprostředkovávala zejména média,“ upozorňuje autorka. „[Média] ukazovala konkrétní příklady sportovců, na nichž mělo být demonstrováno, co vše umožňuje socialistická společnost – totiž celistvý rozvoj každého jedince. Zároveň byla zdůrazňována schopnost sportovců podřídit se zájmům celého družstva. Dobré výsledky československých cyklistů byly popisovány jako služba vlasti a příspěvek socialistické společnosti. […][V rámci závodu byla] také tematizována hrozba atomové války a zdůrazňována mírová role socialistických států.1 Mediální propaganda však v mnohém neodpovídala skutečnosti: ačkoli zúčastnění sportovci byli prezentováni jako amatéři oddaní socialistické myšlence, z velké části se jednalo o vojáky z povolání, jejichž pracovní náplň tvořilo trénování na kole a u nichž byl kladen velký tlak na výkon.“2

Podle slov Jana Smolíka vládla na Závodu míru největší rivalita mezi Čechoslováky, Poláky, Němci – tedy mezi družstvy, na jejichž území se soutěž konala – a Sověty. Zvláštní skupinu pak tvořili závodníci z Indie, Alžírska, Mongolska, Tuniska a dalších států, ve kterých cyklistika neměla dlouhou tradici a vysokou úroveň. „Tito kluci na tom byli špatně technicky; nikdo kolem nich nechtěl jezdit a nikdo je nechtěl mít vedle sebe, protože v jejich blízkosti hrozil pád.“

Přestože závodníci využívali všech prostředků, aby dosáhli na stupně vítězů, doping se začal kontrolovat až v roce 1967. „Sportovci nebyli tak sledovaní jako teď, ale po každém závodě šli první tři automaticky na zkoušku a s nimi pět vylosovaných. U východních Němců byl doping vládní politika: sportovci v jejich střediscích proti tomu nemohli nic dělat. Kdo se nepodvolil, skončil. Něco takového u nás nebylo,“ vzpomíná Jan Smolík.

Sport pod taktovkou komunistického režimu

V roce 1968 se chystaly olympijské hry v Mexiku, Jan Smolík byl zařazen do národní reprezentace a 21. srpen 1968 zažil na soustředění na Slapech, kde zůstal až do odletu.

V prvních dnech okupace se politika zřetelně promítla do života sportovců: mnoho členů československé delegace v Mexiku zůstalo. O rok později se na protest proti okupaci naši cyklisté nezúčastnili Závodu míru. „Cyklisté s tím problémy neměli, odneslo to vedení Svazu cyklistiky: všechny činovníky vyměnili. Jinak se ale nezměnilo nic.“

Politika také předčasně zastavila kariéru Jana Smolíka: v roce 1971 si zažádal o měsíční soustředění v Itálii, kde měl předběžně dojednané angažmá v cyklistickém oddíle v Parmě; podmínky splnil, jeho žádost však byla smetena ze stolu. Plánovaný přestup k profesionálním sportovcům tak nevyšel a uskutečnit jej v Československu nebylo možné. Jan Smolík se proto musel smířit s tím, že jeho sen se nikdy nenaplní: „Blížila se mi třicítka a chtěl jsem to zkusit – byl jsem na stejné výkonnostní úrovni jako někteří profesionálové.“

V roce 1972 tak náš reprezentant se závodní cyklistikou skončil, o emigraci však – na rozdíl od mnoha svých kolegů – neuvažoval. „My sportovci jsme měli velkou výhodu oproti lidem, kteří museli při výjezdu do světa žádat o devizový příslib. Dostali jsme se do zahraničí a věděli jsme, že všude je chleba o dvou kůrkách. Rozdíl byl v tom, že lidé ze Západu mohli volně cestovat po celém světě.“

Sametová revoluce smetla to dobré i to špatné

Po ukončení kariéry vrcholového sportovce Jan Smolík pracoval v oddíle Dukly jako trenér. Trenérské místo však bylo brzy nato zrušeno, a tak 31. prosince 1974 u armády skončil a dva roky byl zaměstnán u firmy Průmyslové stavby Brno. K trénování cyklistů se však záhy vrátil, když kolem roku 1976 vznikala síť tréninkových středisek mládeže se dvěma pobočkami v Brně. „Zatímco v současné době nákup vybavení závisí na možnostech rodičů, ve střediscích kluci dostávali závodní kolo silniční i dráhové, náhradní díly i oblečení, závody a soustředění měli placené. Přitáhlo to mnoho kluků a za to, co je v naší cyklistice dobré, vděčíme tomuto systému,“ vypočítává pamětník, kterému sametová revoluce přinesla i jistá zklamání: v roce 1991 byla tréninková střediska mládeže zrušena. „Myslel jsem si, že to dobré, co existuje, bude zachováno, že se stát bude dál starat o sport; jenže politická garnitura byla úplně jiného názoru a smetla to dobré i to špatné. Sporty, na které nechodí diváci na tribuny, to těžce odnesly.“

Na začátku devadesátých let se tak Jan Smolík ocitl bez zaměstnání. Více než půl roku potom rozvážel zboží kamionem mezi Francií, Itálií, Československem a Rakouskem. Následně si v Brně otevřel velkoobchod se sportovním zbožím a v této práci vydržel až do důchodu.

1 KOLÁČKOVÁ, Terezie. Pro šťastný a spokojený život? Mezinárodní den žen, první den školního roku a Závody míru v období normalizace jako příklady ideologické praxe. Praha, 2015. Diplomová práce. FF UK, s. 62.

2 Tamtéž, s. 63.