Miroslava Šmuková

* 1947

  • „Toho 20. srpna jsem byla u kamarádky, se kterou jsem pracovala na okádéčku (v podniku OKD). Byly jsme ještě na zábavě ve Velké Polomi. Jezdívala jsem tam k nim. Měli zahradu plnou různého ovoce a zrovna chtěli, ať si přijedu a naberu si ovoce. A ráno nás budila kamarádčina maminka: ‚Holky, nikam nejedete! Jsou tady samí vojáci.‘ My jsme říkaly, že musíme do práce, a nakonec jsme šly na autobus, který jel. Ale všichni jsme tam brečeli, protože podél cesty od Polomi směrem na Porubu stály všelijaké obrněné vozy. Ti vojáčci, to byli takoví klučíci vyplašení. Bylo nám jich až líto. Bylo to hrozné. Hrozný pocit. Nikdo nevěděl, co se děje, co bude. V té době jsem bydlela v domě na křižovatce ulic Muglinovské a dnešní Sokolské. A uprostřed té křižovatky se začal točit ruský tank. Byl to hrozně nepříjemný pocit, když na váš dům míří hlaveň tanku. Všechny tabule byly obrácené naopak, všechny směrovky byly sundané, přemalované nebo otočené. Byl to zmatek. Hlavně se ale nevědělo, co bude.“

  • „O celé té historii se začalo mluvit až v pozdějších letech. Když jsem byla děcko, tak o tom doma nepadlo ani slovo. Až později jsem se dozvěděla, že teta jako mladá nastoupila na důl Stalin, pozdější Rudý říjen v Heřmanicích, kde pracovali taky vězni. Teta se jim snažila zprostředkovat různé písemnosti, které by nebyly cenzurované nebo předat nějaký balíček. A stala se nějaká věc, že jednomu vězni pomohla zajistit doklady a nějakou mapku hlídek na západní hranici. Nevím, jestli šlo o rakouskou nebo německou. A ten člověk měl uprchnout. Na základě toho byla teta zavřená. Jela na služební cestu do Prahy, kam byla jakoby vyslána, a tam byla zadržena. Z vlastní zkušenosti si to nepamatuji, protože jsem ještě nechodila do školy. Věděla jsem jen, že teta Jiřa je někde pryč.“

  • „Já jsem třeba od ní (tety) dostávala drobné dárečky. Vždycky mi to posílala po mamce, babičce nebo taťkovi, když za ní jeli. Měla jsem od ní třeba záložku do knihy, která byla strašně hezká. Bylo to vyřezáno z plastové tuby na zubní pastu, která byla narovnaná, a z toho byla vyřezaná krásná palma se slonem. Bylo to moc pěkné. Bylo to uděláno jako záložka do knihy. Pak jsem od ní měla třeba z broskve vyřezanou botičku, takový pantoflíček. Taky mi upletla svetr. Byl červený a krásný. To si pamatuji, ale nějak mi nedocházelo, kde teta vlastně je, protože doma se o tom nemluvilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 06.03.2019

    (audio)
    délka: 02:11:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Teta mi posílala z vězení dárky. Neuvěřitelný byl pantoflíček z pecky od broskve

Miroslava Šmuková / přibližně 1961
Miroslava Šmuková / přibližně 1961
zdroj: archiv Miroslavy Šmukové

Miroslava Šmuková, za svobodna Mlýnková, se narodila 19. října 1947 v Ostravě. Rodiče pracovali jako úředníci v průmyslových podnicích v Ostravě. Sestra její matky Jiřina Jelínková byla v roce 1952 zatčena a odsouzena za údajnou pomoc k velezradě ke dvanácti rokům vězení. Na svobodu se dostala po sedmi letech. Její manžel strávil ve vězení dva a půl roku. Matka pamětnice a další příbuzní jim pomáhali. Miroslava Šmuková vystudovala střední hutnickou školu a pracovala jako úřednice v podniku Ostravské karvinské doly. V srpnu 1968 prožila v Ostravě invazi vojsk Varšavské smlouvy. S tetou, která byla po pádu komunistického režimu jako politická vězeňkyně soudně rehabilitována, se stýkala do konce jejího života a po její smrti v pozůstalosti objevila zhruba stovku dopisů, které Jiřina Jelínková psala z vězení manželovi.