Při náletu jsem se podruhé narodila
Božena Šochová se narodila 24. listopadu 1924, její otec tehdy pracoval v poslední železárně ve Staré Huti u Dobříše. Dětství strávila v poměrně chudých poměrech, přesto ji rodiče umožnili studovat na gymnáziu Aetheneum na Betlémském náměstí v Praze. Osudovým se stal rok 1943, kdy byla Božena po maturitě totálně nasazena, nejprve na velkostatku v Ostředku u Benešova a poté v Markleebergu u Lipska, kde přežila zničující nálet spojeneckých bombardérů i zával, ze kterého ji i další čtyři stovky lidí zachránili spolupracovníci – mladíci z řad totálně nasazených Čechů. Po dalším půlroce Božena Šochová utekla z totálního nasazení do protektorátu a zbytek války strávila v továrně Junkers v Loděnicích u Berouna. Po osvobození se začala naplno angažovat v nově vzniklém Československém svazu mládeže, účastnila se žní a brigád v pohraničí a začala pracovat jako externí redaktorka rozhlasu. Od roku 1947 působila jako vedoucí Vycpálkova tanečního souboru a absolvovala s ním i zájezd do SSSR v roce 1950. Její zkušenosti ze souboru se staly předlohou k námětu filmu Vladimíra Vlčka a Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, který se stal jedním z barvotiskových propagandistických filmů o mladých lidech v první půli 50. let. Božena sama začala postupně procitat ze snů o spravedlivém socialismu už během 50. let, především po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a odhalení Stalinových zločinů. Byť ještě v roce 1968 absolvovala novinářský kurz na takzvané vokovické Sorbonně, novinářkou se už nestala a vzhledem k nesouhlasu s okupací Československa byla vyloučena z KSČ. 70. léta strávila jako pracovnice hudebního vydavatelství Supraphon, kde měla na starosti Gramofonový klub. Ustála všechny pokusy, kdy se ji snažili propustit z politických důvodů, ale její děti nesměly studovat. Dcera se vyučila kadeřnicí a syn mohl studovat skladbu a hudební režii až po pádu komunismu. Božena Šochová už mnoho let spoluorganizuje setkávání lidí, kteří přežili totální nasazení v Lipsku, a dodnes považuje svou válečnou zkušenost za nesdělitelnou, ale z hlediska lidských vazeb a solidarity mezi vězněnými za jedinečnou.
