Eržika Sojková

„Najednou statky všechno zavřely, všechny nás propustili a kam... Takže my už těsně před tou [železnou] oponou jsme si řekli: ‚Musíme si vydělat nějaké peníze.‘ Tak jsme začali stavět stáj. Stáj, sklad a takovou kuchyň, kde se odehrávaly zabijačky apod. Dostali jsme to pod střechu, a najednou všechno bylo jinak. Statkáři nemohli prodávat dobytek, býci byli přerostlí, mastní, prostě nikdo to nechtěl, nikdo to nevykupoval. Tak jsme si řekli: ‚Co teď?‘ A tak jsme si vzpomněli na ty východní Němce. A místo stáje a seníku jsme si půjčili peníze. Bylo to jenom půl milionu. Postavili jsme to a udělali jsme z toho takový penzion. Jenže hostů nebylo tolik a my jsme neměli na splácení. Takže já jsem musela, chtě nechtě, načerno pracovat do Rakouska. A to vždycky bylo na hranici [se silným německým přízvukem]: ‚A kam jedete?‘ a ‚Co tam budete dělat?‘ Tak já měla výmluvu, že tam mám sestru, takže jedu k sestře. Ale můžu říct, že to bylo těžké období, protože v té době dostat pracovní povolení prostě nebylo možné. Takže jsem se uchytila u jedné rodiny, ona byla doktorka a on inženýr, a já jsem byla u dětí. Jezdila jsem na tři dny v týdnu, a tak se nám podařilo ten dluh splatit.“