Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eržika Sojková (* 1949)

• narodila se 16. února 1949 ve Svatém Prokopu na Lipensku

• rodiče se přistěhovali do Československa v roce 1947 z Rumunska

• od počátku 50. let žije v původně německé obci Slupečná u Lipna nad Vltavou

• v roce 1967 její starší sestra odešla do Rakouska

• srpen 1968 pamětnici zastihl v Rakousku, vrátila se ale do Československa

• v 70. letech ve svém domě ubytovávala rekreanty z NDR

• v 90. letech začala podnikat, pracovala také v Rakousku

Stavba Lipenské přehrady přinesla její rodině obživu i nový domov, který už nedokázala nikdy zcela opustit. Po sovětské invazi v srpnu 1968 měla příležitost zůstat natrvalo v Rakousku, ale vrátila se ještě v létě domů. Potkala svého budoucího muže a usadili se ve Slupečné u Lipna nad Vltavou. Aby dokázala splatit půjčku na dům, nabízela ubytování v soukromí východoněmeckým rekreantům. V devadesátých letech se spolu s manželem pustili do pohostinství jako hlavního zdroje obživy. Díky nově otevřeným hranicím s Rakouskem si dokázala poradit, i když se podnikání v Čechách nedařilo. Rozhodnutí svobodně vycestovat za hranice by si už nechtěla nechat nikdy vzít.

Eržika Sojková, rozená Jarošová, se narodila 16. února 1949. Její rodiče se přistěhovali do Československa jako bezdětní slovenští reemigranti z rumunské obce Bodonoš, s sebou si do nového domova přivezli jen pár osobních věcí sbalených v plachtě. Když se v roce 1947 nastěhovali do přiděleného domu v Přední Zvonkové, čekala tam na ně ještě teplá kamna a veškeré vybavení po původních německých majitelích. O dva roky později otec získal lépe placené zaměstnání na stavbě Lipenské přehrady a rodina se přestěhovala do domku v dnes již neexistující osadě Svatý Prokop. Zde se pak narodila Eržika jako druhé z celkem pěti dětí. Při odstřelování terénu během stavby hráze přehrady však „začaly lítat kameny až na střechu“ a Jarošovi se kolem roku 1952 stěhovali potřetí, do nedaleké Slupečné, také do domu po odsunutých německých majitelích.

Život ve Slupečné

Několik let opuštěné domy v původně německé vsi s názvem Luppetsching byly sice pro zaměstnance Vodních staveb nově opraveny, i tak ale rodinu uvítaly na dvoře rozlehlého statku dvoumetrové kopřivy. Dosídlení Slupečné probíhalo hlavně slovenskými reemigranty z Rumunska, v obci o zhruba 150 obyvatelích tvořili až tři čtvrtiny populace. Několik německých rodin ale v okolí zůstalo: „Já si pamatuju na pana Schimpela, ten bydlel nahoře nad námi... to mohlo být do Prokopa tak šest sedm kilometrů, a on to chodil každý den pěšky, protože jeho tam nechali jenom z toho důvodu, že byl taková jistota, že ta továrna na papír poběží dál, protože on znal celý ten provoz,“ vzpomíná Eržika Sojková. Dále pak zůstali Hietschovi nebo Wagnerovi: „Ti všichni bydleli tam vzadu, my jsme tomu říkali ‚Malej Berlín‘... to byly takové obrovské statky a oni tam třeba na jednom statku bydleli Wagnerovi a Hietschovi dohromady v tom dvoře,“ upřesňuje Eržika Sojková. „Takže tam bylo asi pět šest rodin a ti lidé asi chodili všichni do té továrny na papír a bez jejich znalosti... asi by ta továrna nebyla fungovala.“ Zmiňovanou továrnou byly papírny v nedalekých Loučovicích, jeden z hlavních místních zaměstnavatelů, který v roce 2010 definitivně ukončil svou činnost. Spolu s ním pak odešlo z okolních obcí za prací jinam i nemálo místních obyvatel v produktivním věku. Slupečná se před napuštěním Lipenské přehrady v roce 1959 stala jedním z míst, kde byli ubytováni dělníci zaměstnaní na stavbě přehradní nádrže. Vždycky po výplatě se pak sešli v Lipně nad Vltavou v hospodě zvané Staré Mexiko a v duchu tohoto pojmenování tam podle Eržiky Sojkové „velice část docházelo i na nože“.

Sbalila jsem kufr a jela domů

V roce 1967, když Eržika Sojková dokončila Střední všeobecnou vzdělávací školu v Kaplici, vycestovala její starší sestra Hana na pozvání svého přítele do Rakouska. Domů se už nevrátila. Seznámila se s ním v hotelu Racek v Černé v Pošumaví, kde pracovala jako servírka a kam tehdy jezdila na rekreaci hlavně zahraniční klientela. Se sestřiným odchodem se rodina dostala do hledáčku bezpečnosti. „My jsme věděli, kam odešla, ale říct jsme to nemohli.“ V létě 1968 se přece jen Eržice podařilo získat k návštěvě sestry v rakouském Steyru výjezdní doložku. „Vedoucí z pasů a víz mě přišel ještě předtím upozornit, že kdyby mě napadlo tam zůstat, že rodiče budou mít problém. A když v srpnu tam ukazovali v televizi, co se u nás děje, tak jsem prostě sbalila kufr a jela jsem zpátky domů.“ Vrátila se hlavně kvůli obavám o své rodiče. Srpen 1968 pro mnoho československých občanů znamenal období zmařených nadějí v lepší budoucnost. Pro Eržiku ale představoval začátek nové životní etapy. V důsledku tříměsíčního prodloužení základní vojenské služby se totiž seznámila na Lipně se svým budoucím manželem, Janem Sojkou ze Slovenska. V následujícím roce se stali manželi a jejich svazek trval bezmála padesát let.

Hodiny němčiny se nakonec vyplatily

V roce 1969 Eržika Sojková se svým mužem koupila ve Slupečné dům za 10 000 Kčs. Z nízké mzdy za práci na Státním statku po uhrazení splátek sotva vyžili, a tak uvítali možnost pronajímat pokoje hostům, kteří začali přijíždět do Československa na rekreaci z východního Německa. Eržika Sojková dodává: „Oni vlastně nikam nesměli. Maďarsko tak na dva tři dny a dost, protože už nebyly finance, potom Tatry – samozřejmě, ty pro ně byly strašně drahé. A tak my jsme, už ani nevím, jak to přišlo, začali pronajímat pokoje, za patnáct korun na noc... Když oni k nám jezdili, samozřejmě – moje dva pokojíky, jeden pokojík u mámy, tak jsem celou ves zburcovala a každý, kdo měl volnou místnost, ji tenkrát pronajímal. A já jsem tomu velela,“ dodává se smíchem. Díky německým hostům tak konečně zúročila i dlouhá odpoledne strávená v kurzech němčiny s jediným spolužákem na základní škole ve Frymburku. Znalost němčiny ocenila i později. Porevoluční rozpad Státních statků byl „pro spoustu lidí katastrofa – najednou statky všechno zavřely a všechny nás propustili“. Po mnoha letech jistého zaměstnání v místě bydliště bylo nutné hledat nový způsob obživy jinde. Proto spolu s manželem přestavěli hospodářské budovy na rodinný penzion s restaurací a navázali na své skromné podnikatelské začátky ze sedmdesátých let. Na podnikání si manželé Sojkovi museli vzít úvěr. V důsledku úbytku hostů z východního Německa, kteří po pádu železné opony „objevili svět“, byla ale nutná změna původního plánu. Půjčka mohla být splacena teprve díky příjmům z tehdy ještě ilegálního zaměstnání na pozici chůvy v sousedním Rakousku. Při každé cestě ale musela Eržika Sojková čelit nepříjemným a podezíravým dotazům rakouských pohraničníků na účel její cesty. Naštěstí se mohla vždy vymluvit na návštěvu u své sestry. Se vstupem České republiky do Evropské unie a uvolněním pracovního trhu už mohly do Rakouska jezdit za prací bez výčitek svědomí i obě dospělé dcery, z nichž jedna v Rakousku našla svůj nový domov. Jako hlavní výdobytek pádu komunismu se tak Eržice Sojkové jeví především svoboda pohybu: „Pro mě dneska, když vás na hranicích nikdo nezastaví a neptá se [se silným německým přízvukem]: ‚Kam jedete?‘, tak to je něco úžasného.“

Zaplaťpánbůh za odsun

Někteří z odsunutých obyvatel se od sedmdesátých let sporadicky přijížděli podívat na svůj dřívější domov do Slupečné, jednou zavítali dřívější majitelé i k Sojkovým domů. „Tak nás to nějak nezaskočilo, prostě přišli se podívat, kde někdy bydleli,“ komentuje situaci Eržika Sojková. Setkání to ale byla často dojemná: „Samozřejmě, ta stará paní brečela, protože kdo by nebrečel...“ V případě rodiny Biermayerových se rozhodli potomci původních obyvatel Slupečné v devadesátých letech vrátit natrvalo, koupili si dům a v obci se usadili. V roce 1993 pak zprostředkovali setkání původních obyvatel s českými dosídlenci, sešlo se asi čtyřicet lidí a slovy Eržiky Sojkové „to bylo úžasné“. „Všichni řekli, že v Německu nebyli vůbec vítaní... a že trvalo dlouhá léta, než se vůbec zařadili a než je ti lidé vzali mezi sebe. A že to pro ně nebylo vůbec nic příjemného... po válce to asi neměl nikdo jednoduché, nikdo neměl peníze nazbyt. Takže se ti lidé museli opravdu hodně snažit, aby sehnali práci, měli nějaké peníze a mohli bydlet jako lidi,“ doplňuje Eržika Sojková. S odstupem let a vědomím poválečného politického i hospodářského vývoje v Československu se pohled na odsun u těch, jejichž rodiny zasáhl, výrazně posunul, avšak opačným směrem. Eržika Sojková to komentuje následovně: „Dneska řeknou: ‚Zaplaťpánbůh, že nás odsunuli.‘ Dneska si opravdu nikdo z nich nemůže stěžovat.“

Nikdy bych se odsud neodstěhovala

S krajinou Lipenska, kde prožila celý svůj život, pojí Eržiku Sojkovou mimořádně silné pouto: „Nikdy jsem ani na chvilku neuvažovala, že bych odtud odešla.“ Vzhledem k tomu, že měla díky svým cestám srovnání jak s možnostmi v Rakousku, kde žila její sestra, tak ve vzdálenějším Rumunsku, kde stále žije část rozvětvené rodiny, mají její slova silnou váhu. Jako svůj domov vnímá Slupečnou, kde žije od raného dětství. Ve svém závěrečném poselství klade důraz především na životní skromnost a pokoru: „Nebuďte moc nároční, buďte spokojení s tím, co máte. Nevyvyšujte se a nikoho neponižujte a žijte tak, aby vám bylo dobře na duši.“ V roce 2021 žila Eržika Sojková ve Slupečné u Lipna nad Vltavou.