Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Šolar (* 1924  †︎ 2018)

• narozen 2. srpna 1924 do rodiny legionáře

• v roce 1929 vstoupil do Sokola

• maturoval v roce 1942 v době tzv. heydrichiády

• od roku 1942 nuceně nasazen v Německu jako hasič

• roku 1944 nasazen jako hasič v Praze

• od roku 1946 studium na vysoké škole

• roku 1952 se oženil s manželkou Vlastou

• práce na vodním díle Lipno II a ve sklárnách Sázava

• zemřel 21. září 2018

Příchod na svět do rodiny legionáře

Ing. Zdeněk Šolar se narodil 2. srpna 1924 v Lounech do rodiny bývalého ruského legionáře Josefa Šollara. Rodina již měla starší dceru Miladu, narozenou v roce 1922. Byla to první členka rodu, která se psala s jedním „l“. Její otec se ještě psal s dvěma „l“, ale dceru a poté i syna Zdeňka již nechal zapsat do matriky po českém způsobu. V květnu 1927 pověřila správní rada pražské Legiobanky otce pamětníka hlídáním splácení narůstajícího dluhu skláren Kavalier, které se tehdy nacházely ve velice neutěšených finančních podmínkách. Zdeňku Šolarovi byly dva roky, když se rodina přestěhovala do městečka Sázava ve Středočeském kraji. Předškolní léta často trávil v prostředí huti, kde děti navštěvovaly své otce. K této době se váže vzpomínka na opékání brambor v temperovací sklářské peci.

Rodina se často stýkala se pamětníkovými příbuznými v Pačejově, se strýci, tetami a dědečkem Průchou, který byl kolářem, a s babičkou Průchovou, jíž nikdo neřekl jinak než podle jihočeského zvyku „bába Vaněčkoc“. Na tyto prarodiče Zdeněk Šolar s láskou vzpomíná.

Cvičení v Sokole

Jako pětiletý nastoupil do Sokola a cvičení se mu velice zalíbilo. Sázavská sokolovna, postavená v roce 1927, se stala jeho oblíbeným místem a návštěva Sokola a cvičení byly přirozenou součástí jeho života. Jednou ho otec vzal na výlet do Prahy. Největším zážitkem, na který Zdeněk Šolar s dojetím vzpomíná, byla návštěva tehdejšího parlamentu v budově Rudolfina, kde měl možnost na vlastní oči vidět našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka. V té době se dostavoval svatovítský chrám, a tak malý Zdeněk spatřil práci kameníků na dokončování této jedinečné pražské památky.

O vrbových proutcích

V roce 1930 pamětník nastoupil do obecné školy v Sázavě, kde byl výraznou osobností řídící učitel Konečný. Po absolvování obecné školy nastoupil na tzv. 1. měšťanku v Sázavě a na jeho vzdělávání se tehdy podíleli učitelé Myslivec a Bukovanský. Druhý jmenovaný naučil Zdeňka Šolara a celou třídu jeho spolužáků u řeky Sázavy plést pomlázku z osmi vrbových proutků, což se mu později hodilo. Naučil totiž plést pomlázky desítky chlapců.

V Praze na reálce

Po úspěšném složení doplňkové zkoušky následoval nástup na reálku v Praze-Holešovicích, na Strossmayerově náměstí. K té době se vážou vzpomínky na profesory Eduarda Vybulku, který ho učil deskriptivní geometrii, učitele matematiky Jaroslava Spala a zejména Eduarda Tauce, tělocvikáře. Ten měl v tělocvičně všechno nářadí čtyřikrát, a tak si vycvičil v každé třídě čtyři „sokolíky“ na pomocné cvičitele a rozdělil třídu na družstva. Zdeněk Šolar tak začal vykonávat funkci cvičitele a později také náčelníka místní sokolské organizace. 

Maturita během heydrichiády – rok 1942

Zdeněk Šolar maturoval během druhé světové války v roce 1942 v nelehkém období tzv. heydrichiády. Dodnes vzpomíná na film Vyšší princip z roku 1960 s Františkem Smolíkem v hlavní roli, který mu připomněl období jeho maturity. Cestou do školy a ze školy slyšel z pouličních amplionů neustálá hlášení o popravách Čechů pro tzv. schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Maturita probíhala ve velice stísněné atmosféře. Jedním z přísedících v maturitní komisi byl jakýsi Němec Ingrisch, který měl za úkol dohlédnout na zdárný průběh zkoušek. Totiž „zdárný“ v tom smyslu, aby třetina maturujících studentů propadla. Maturitní vysvědčení studenta Zdeňka Šolara se sedmi čtyřkami velice dobře vystihuje atmosféru a postupy té doby. Po složení maturitní zkoušky pouštěl zástupce ředitele doktor Škoula studenty ze školy po jednom, nikoliv po skupinkách. To aby nezavdal příčinu německým okupantům k dalšímu zatýkání – měl strach a cítil zodpovědnost za životy svých studentů.

Po maturitě nastoupil Zdeněk Šolar do skláren v Sázavě jako zámečnický učeň, ač chtěl původně studovat na vysoké škole. Ty však byly za německé okupace uzavřeny. Možnost začít studovat stavařinu se mu tak naskytla až po ukončení druhé světové války v roce 1945.

Nucené nasazení v roce 1942

Přišel podzim roku 1942 a s ním i povolání ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce na nucené práce pro velkoněmeckou říši s dovětkem: „Nedostavíte-li se, budete předveden.“ Pamětníkovi bylo v té době osmnáct let a povolání přišlo tři měsíce po jeho maturitě. 8. října odjel spolu s dalšími (celkem jich tímto transportem odjelo 350) do německého, asi stotisícového města Remscheid v Porýní-Vestfálsku. Byl vybrán pro hasičský výcvik v Remscheidu a stal se nedobrovolně hasičem protiletecké ochrany v Porýní jako člen Luftschutzpolizei. Vyfasoval modrou uniformu a spolu s ostatními vyrazil na cvičiště. Asi po dvou dnech, kdy pochodovali na cvičák vždy v tichosti, napadlo jednoho Němce zeptat se tří Čechů vpředu, zda umějí zpívat. Ti pohotově reagovali: „Kluci, zpívat, Spějme dál… raz – dva – tři!“ A tak prošly tři roty Čechů za zpěvu sokolských pochodových písní Remscheidem, a to v době, kdy se v Praze nesmělo zpívat ani Šla Nanynka do zelí, natož sokolské pochody. Spoustu místních Němců zpěv zaujal a s úsměvem vyhlíželi z oken, když mladí muži z Čech zpívali:

„Spějme dál, šťastně dál za sokolským praporem,

dokud boj neustal, v poutech úpí rodná zem,

dokud boj kolem zní, každý na svém místě buď!

A kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď…“

Zpěv sokolských písní jim však vydržel sotva týden. Někdo horlivý totiž Němcům přeložil texty a od té chvíle museli zpívat jen německé pochodové písně.

Nejprve byli ubytováni ve starší hrázděné patrové školní budově se zahradou a dvorkem. Po zásahu bombou bylo toto ubytování zničeno a oddíl hasičů se musel přestěhovat jinam. Za dobu svého hasičského nasazení Zdeněk Šolar zažil spolu se svými kamarády pětadvacet náletů. Dozvěděl se postupně, jaký je rozdíl mezi zápalnou a třaskavou pumou, z čeho se jednotlivé bomby skládají a jaké jsou jejich účinky, které měl možnost vidět na vlastní oči. Strach v té době nepociťoval. Byl mladý a se svými stejně starými kolegy se navzájem povzbuzovali. Co u něho fungovalo, byl pud sebezáchovy, který mu vždy zabránil zbytečně a lehkomyslně se vystavovat nebezpečí. Po absolvování výcviku se oddíl hasičů odstěhoval do města Duisburg do čtvrti Meiderich. Nejvíce mu utkvěl v paměti zážitek s jednou německou ženou, která pospíchala do krytu a jíž pomáhal s kufrem a dítětem. Vzpomínka na partu sedmi hasičů, starších Vídeňáků a na jednoho, který měl nejspíš český původ, jmenoval se Capek a hoši mu říkali Cápek, mu ještě po letech vyvolává úsměv na tváři. Při jednom z ničivých náletů byla zasažena ubytovna hasičů, cihly ze zřícených zdí zasypaly jejich kavalce a parta se musela přestěhovat.      

Zážitků po náletech bylo mnoho a pamětník o nich hovoří ve svém vyprávění. Vzpomíná například na několikanásobné hašení mlýna kvůli samovznícení obilí, vození polévek v Essenu, na chuť nejlepšího jídla Eintopf a na vaření českých knedlíků. Na chleba, který mu posílala teta a strýc z „Pačíva“. Také vzpomíná na krátký pobyt v Bonnu, kde si ve volných chvílích chodili zaplavat na plovárnu u Rýna a kde se ze skokanské věže naučil skákat šipku do vody tak, aby neutrpěly palce.

Příhoda s chlebem z Pačíva

K zaslanému chlebu z Pačíva se váže jedna historka. Teta se strýcem mu několikrát poslali chléb, klasický, velký, kulatý, který vydržel zabalený v plátnu velmi dlouhou dobu. Vždy se s kamarády sesedli u stolu a Zdeněk Šolar si vzal první odkrojek – patku. Měl totiž nejraději chlebovou kůrku, a tak si společně pochutnávali. Jednou mu však poslali chléb divného tvaru, menší. Říkal si, že asi do Pačíva přišla bída a že teta se strýcem zchudli. „No, co se dá dělat,“ začal krájet chléb a po několika zakrojeních jeden kamarád povídá, že cítí vůni špeku. „Kde by se tady vzal špek?“ divili se všichni. Po dalším zakrojení ale na tuto záhadu přišli. Uvnitř chleba byl zapečený velký kus uzeného masa, pozdrav z Pačíva od tety a strýce jejich milovanému synovci.

Pamětník hasil požáry při bombardování německých měst Remscheid, Duisburg, Essen, Bonn a Wuppertal. To největší nebezpečí a ohrožení života však mělo teprve přijít a paradoxně na něho čekalo doma v Čechách.

Hasičem v Praze

V září 1943 přišel rozkaz a Zdeněk Šolar byl převelen k hasičům do Prahy. Cesta z Německa byla náročná, vlakem téměř tisíc kilometrů v chodbičce rychlíku, kde každý seděl na vlastním kufru. Přestup v Drážďanech byl možný jen oknem, jeden tam vlezl, druhý mu podal oknem zavazadla a oknem vylezl za ním. Vchody do vagonů byly neprodyšně ucpány lidmi. Konečně doma! Praha v té době hledala zkušené hasiče a tím se po praxi v Německu pamětník stal. V Praze byla jeho první štací Liboc a tamní hasičská zbrojnice U rybníčka. Poté byl převelen do Vysočan, kde 25. března 1945 zažil jeden z největších náletů na Prahu. Den před náletem byl u rodičů v Sázavě a měl zde jakousi předtuchu. Jako kdyby slyšel hukot leteckých motorů a dunění výbuchů. Druhý den kolem poledne přijel na kole ze Sázavy do Prahy, a když projížděl Uhříněvsí, zahoukaly sirény. Pamětník pokračoval dál směrem do kopce na Jarov a začal sjíždět dnešní Spojovací ulicí směrem do Vysočan. Zaslechl dobře známý zvuk, podíval se vzhůru a uviděl ve velké výšce letět svaz letadel. Ujel ještě pár desítek metrů a najednou slyší svist bomb, které již měly v tu chvíli velkou rychlost. Zvuk, který znal z doby svého nuceného nasazení při náletech v Německu. Věděl, že mu mnoho času na úkryt nezbývá. Odhodil kolo, skočil rychle do příkopu a uviděl asi desetiletého chlapce, jak hopsá po silnici. Snažil se na něho volat: „K zemi! Skoč sem ke mně!“ Ale chlapec ho neposlechl. Všechno bral jako hru a skotačil vesele dál. Rána jako z děla, to dopadla první bomba. A následovaly další výbuchy. Kolo trefil těžký kámen a poškodil několik drátů ve výpletu. Po nějaké době, když výbuchy ustaly, se Zdeněk Šolar rozhodl přeběhnout do krytu. Zde našel onoho chlapce, kterého před dopadem bomb varoval. Chlapec se nehýbal, z pusy mu vytékala krev a bohužel byl mrtev. Pokračoval dolů po schodišti do krytu a uviděl na hromadě ležet tři mrtvé německé vojáky, kteří předtím do krytu směřovali. Volal dolů, zda je tam někdo naživu. Před vchodem se nacházela jímka na dešťovou vodu a z ní se ozval šofér od jejich hasičského vozu. Pamětník odtáhl mrtvé vojáky a hasič, kterému přezdívali Čert, mohl vylézt ven. Vydali se spolu na kopec Balkán, ale Zdeňku Šolarovi se nechtělo lézt až na vrchol. Uviděl jedno místo s trychtýřem po bombě a uvažoval, že se tam schovají. Bomba přece nemůže dvakrát spadnout na stejné místo! Čert však za nic na světě nechtěl, a tak spolu vylezli až nahoru na Balkán a z okopů pozorovali, jak dopadají bomby na Prosek a za říčku Rokytku. Těsně vedle kráteru, do kterého se chtěl pamětník původně schovat, byl další kráter od jiné bomby, která padla téměř na stejné místo jako ta první. Zdeněk Šolar se se svým kamarádem podruhé narodil. Jak sám říká: „Někdy má i blbej člověk štěstí.“

Konec války, návrat do Sázavy

Přišel konec války a s ním pro pamětníka ukončení hasičské anabáze. Po velmi krátké době odjel, respektive odešel domů do Sázavy za rodiči. Žádné dopravní spojení tehdy z Prahy do Sázavy nefungovalo. Nelenil a v tom samém roce se přihlásil ke studiu na škole inženýrského stavitelství, obor vodohospodářský a kulturní. Jeho vysvědčení z roku 1950 vypadalo zcela jinak než to maturitní z roku 1942. Úspěšně dokončil stavební školu se zápisem „velmi dobře prospěl“. Jeho poslední prázdniny byly pracovní, trávil je totiž na stavební praxi na stavbě přehrady Křižanovice–Práčov. Následně po ukončení praxe absolvoval návštěvu u generálního ředitele Vodních staveb pana Grünwalda a nastoupil do pracovního poměru právě na stavbu vodního díla Křižanovice–Práčov, stavěného na řece Chrudimce v letech 1947–1953.

Povolávací rozkaz na ZVS aneb veselá vojna

Kariéra mladého inženýra byla přerušena povolávacím rozkazem na vojenskou základní službu. Zdeňku Šolarovi bylo znemožněno přihlásit se na důstojnickou školu a nastoupil na posádku v Berouně. I zde se však dostal ke svému oblíbenému cvičení (tehdejší ministr Čepička cvičení na vojenských útvarech podporoval) a dokonce to dotáhl až na zástupce velitele roty pro tělovýchovu. A pozor, to vše v hodnosti vojína! Jeho základní vojenská služba trvala dva roky a šest týdnů a i při ní zažil zajímavé příběhy, na které rád vzpomíná. Například honění celého důstojnického sboru berounského praporu v teplácích po tělocvičně. Zdeněk Šolar sloužil jako „kvartýrmachr“ ve vojenském výcvikovém táboře v Pramenech u Mariánských Lázní a příležitostně jako proutkař při hledání vodního pramene, kdy školil v proutkaření přítomné materialisticky zaměřené papaláše.

Následovalo převelení ke strážnímu praporu pro hlídání rakovnických kasáren, kde byl jediný bažant mezi samými mazáky-dvouročáky, a pracovní brigáda na stavbě muničního skladu nad Rakovníkem. Jeho parketou však byla stavařina, a tak se mu naskytla příležitost pracovat v oboru na vytyčování silničních staveb mezi vojenskými objekty. Byl tehdy „svým pánem v lánských lesích“, jak říká, když si ho vyžádala firma Konstruktiva pro svou tehdejší stavbu.

„Svým pánem“ na stavbě byl šest měsíců a ještě jeden rok... Jeho velitel byl daleko v Berouně a při tehdejším „pořádku“, který v armádě panoval, neměl o činnosti svého podřízeného ponětí. A tak Zdeněk Šolar jezdil bez dovolenky na návštěvy k rodičům do Sázavy přes Prahu systémem vlak – tramvaj – vlak. Vojenské kontroly totiž byly v Praze jen na hlavním nádraží a také nechodily do tramvají. Dokonce jel s US tornou na zádech do Krkonoš lyžovat. Zkrátka „veselá vojna“. To však nakonec skončilo a pamětník dostal rozhodnutí velitelství o navrácení k útvaru do Berouna k rotě technického zabezpečení. Zde sloužil až do konce vojny, aby se opět vrátil k Vodním stavbám Praha, tentokrát jako tunelář. Dnes má toto slovo i další význam, ale tenkrát nešlo o tunelování finančních prostředků, ale o práci na vodním přivaděči pro přehradu.

Seznámení s budoucí ženou Vlastou

Z té doby rád vzpomíná na seznámení se svou budoucí ženou Vlastou Faltýskovou a též na její osudy, kdy pracovala nejprve ve sklárnách v Lanškrouně a později se přesunula za prací do Sázavy. A právě zde se s ní Zdeněk Šolar seznámil. Krásná dívka tehdy bruslila na řece Sázavě a vzájemně si padli do oka. Jejich první rande se odehrálo na lyžích a společná lyžařská stopa tehdy vedla přes kopec, les a pole v okolí Sázavy. Svatba se konala 23. prosince 1952 v evangelickém kostele v Horní Čermné, v rodišti nevěsty, a na radnici v Lanškrouně. Po pamětníkově nástupu na stavbu Lipno byl jejich první byt jedna místnost o rozměrech 4,1 x 3,4 metru. Byli by ochotni dnešní novomanželé v takových podmínkách začínat společný život? A i přes nelehké začátky spolu vydrželi a letos, v roce 2015, tomu bude již třiašedesát let!            

Práce ve sklárnách v Sázavě

V roce 1959 pamětník nastoupil do skláren v Sázavě (podnik se nazýval VHJ Technické sklo) na úsek generální opravy pecí a podal zde několik zlepšovacích návrhů. Tehdy za ně inkasoval několik set československých korun. Být jiná doba a jiný režim, měl by finančně vystaráno. Komunisté tehdy inovátorům a chytrým lidem příliš nepřáli. Drželi je zkrátka, aby nad ostatními nevyčnívali. Vládla zejména závist a průměrnost, na které byl ostatně postaven celý komunistický režim. Zdeněk Šolar zavedl rychlotemperování pecí podle německého vzoru a o své zkušenosti se podělil články v odborném tisku. Sídlo generálního ředitelství Technického skla se přestěhovalo do Prahy, ale pamětník zůstal v Sázavě a vedl stavební skupinu výstavby podniku a také pecní technologickou část. Řídil podnikové projekční středisko a po odchodu do penze v roce 1984 učil na Středním odborném učilišti v Sázavě. Později dozoroval investiční akce místního městského úřadu. V roce 2009 obdržel za své aktivity cenu města Sázavy.

Spokojený život v rodině

Zdeněk Šolar se svou ženou rekonstruovali postupně v Sázavě dům a těší se spolu se svými dětmi, vnoučaty a pravnučkou ze vztahů, které mezi sebou dokázali vytvořit. A také ze šťastně a spokojeně prožitého života.